Zápis Josefa Dufky

1945

Situace německé armády na frontě je den ze dne horší a horší. Anglická a americká armáda na západě Německa útočí a neustále postupují. Na východní frontě ruské armády Němce přímo drtí. Bojuje se sice ještě v Budapešti, ale město už je v troskách. Rusové postupují od Komárna na Bratislavu a od Nitry na Trenčín. Stojí těsně před Ostravou a blíží se už i k Berlínu.

Koncem ledna muselo jet 22 vozů z Hluku do Štítné na Vláře vozit dřevo na dráhu, ale kvůli pohybům vojsk z celé akce sešlo a 8. února se vozy vrátily domů.

Němci vylepili po hospodách plakáty na nichž byla vyobrazena Praha a nahoře nad tím příšerná ruka se spárovitými drápy a nápis „Zachvátí-li tě, zahyneš!“ Ruka znázorňovala bolševismus. Na jiných plakátech byla zase zobrazena skupina Číňanů, Mongolů a jiných asijských národů a nápis : „To jsou tvoji bratři?“ Lidé se tomu smáli. Do budoucna, bohužel, neviděl nikdo.

10. února Němci do rána vyklidili hluckou školu a odtáhli pryč. 8. a 9. února tudy projížděly zbytky maďarské armády. Maďarská vojska mají prý být odzbrojena a použita na zákopové práce. Také německé zálohy už táhnou zpět. Dosud však nekradou.

Začátkem února byli v „háji“ objeveni partyzáni. Němci je přepadli ve spánku v jedné vilce na Míkovsku. Dům byl doslova rozmetán kulometem. Partyzánů bylo 7 a pouze jednoho dostali Němci živého. Byla tam prý spousta nábojů a zbraní. Také míkovského mlynáře přitom zatkli a odvezli. Prý jim dodával jídlo.

11. února byl vyhlášen opětovný přísný zákaz jakéhokoliv vyučování děcek ve škole. Zákaz platil už od prosince, ale přesto učitelé dávali děckám aspoň úkoly, které donesly do školy ukázat a dostaly zas jiné. Teď už se nesmí dělat ani to, přestože je škola prázdná. Stejně už není žádného uhlí na topení.Co tam bylo, spálili němečtí vojáci než odešli.

Celý týden po velikonocích táhlo Hlukem německé vojsko na ústupu. Jeli na Ostroh a na Bzenec. Dosud Němci lidem nic nebrali až nyní vzali 6 koní evidenčních. Lidé ze strachu co bude dál, ryli jámy a zakopávali do země co kdo měl: obilí, mouku, sádlo, šaty, boty, peřiny a další zásoby. Jedni říkali, že Němci budou všecko rabovat, jiní zas, že Rusi všechno kradou. Německé peníze už dnes nikdo nechce, že nebudou platit. Někteří zas říkají, že jak přejde fronta, nebudou platit žádné peníze, proto každý hledí za peníze , které má doma, něco koupit. Nikdo ani v obchodech ale nechce za peníze nic prodat. Zboží je jen za sádlo, mouku a vejce.

Na všech silnicích museli lidé ze všech obcí a měst celou zimu kopat různé zákopy, stavět překážky a zakopávat miny. Například v Ostrohu se stavěly překážky z klád a kamene. V Hradišti se museli těchto prací účastnit i páni úředníci, advokáti, soudci, obchodníci a doktoři. V Hluku se nedělo nic. Naše obec byla toho ušetřena, zato však museli jít v lednu mladí kluci z Hluku na zákopové práce někde k Rožnovu. Byli tam 10 týdnů a domů se vrátili v pořádku.

Dne 8. a 9. dubna přišlo do Hluku vojsko. Celý štáb divize a zásobovací kolony, polní četníci a další. Vojáci, co patřili ke štábu divize, byli ubytovaní po domech. U nás také byl jeden zbrojařský mistr, dílnu měl v autě u Františka Dufky č. 192. Jmenoval se Julius Heer a pocházel z Polska. Poněvadž byl národnosti německé, musel do armády. Sloužil už 4 roky. Přišel k nám v neděli 8.4. po poledni. Hledal kvartýry pro ostatní a u nás se mu líbilo, tak hned zůstal. Uměl polsky a tak jsme se snadno domluvili. Choval se slušně, nic neukradl, přestože když jsme jeli na pole, dali jsme mu klíče od domu. V úterý 10.4. nastal poplach. Rusové se prý blíží! Celý štáb ještě téhož dne odjel nakvap do Buchlovic. Julek při loučení plakal. Říkal, že už měl na Slovensku i dobrý kvartýr, ale tak dobře jako u nás se ještě nikde necítil. Pro vojnu nadšený nebyl, nejradši by prý se všeckým praštil. Když odcházel, dal mně 1/4 kila tabáku a zapalovač.

9. dubna shodili Angličané někde v okolí balíky zbraní a střeliva, našli to však vojáci. Byly tam i šaty, čtyři lehké a jeden těžký kulomet, několik samočinných opakovaček a větší množství browningů.

9.,10. a 11.4. tu jelo velice moc vojska od horního konce směrem k Ostrohu. Napřed Maďaři, potom Němci. Na vozech, autech, na koních i pěšky.

V úterý po velikonocích vedli Němci k Ostrohu asi 100 ruských zajatců. Lidé jim dávali pečivo a vůbec jídlo, co doma měli. Němci jim v tom nebránili. Zajatci běhali ze strany na stranu a brali co jim kdo dal. Také jsme jim dali vdolečků. Byli to většinou jacísi Mongolové.

11.4. si Němci nechali předvést všecky koně z Hluku a 28 nejpěknějších si vzali bez ohledu na to, zda ten, komu ho zabavili, dalšího koně má či nemá. Lidé nadávali, ale nemohli nic dělat.

Někteří Němci ubytovaní v Hluku vozí lidem s koňmi hnůj a orají. Někteří to dělají pouze za krmivo pro koně, za stravu a něco na útratu, jiní za to požadují až 50 kg ječmene za den.

12.4. hnali k Ostrohu veliké stádo krav a lidé byli zděšení, že snad už i krávy berou a že možná budou rabovat po domech. Byly to však jen krávy ze dvora Volenov, kde hospodařil jakýsi Němec. Také Penkovi vzali několik krav.

V následujících dnech byli Hlučané s koňmi přes celý den někde v poli a jeli domů až v noci. Báli se, aby jim koně nesebrali. Každý věděl něco nového. Poplašné zprávy se rychle se šíří. Kolo prý každému seberou a podobně. Je pravda, že zabavili několik kol, ale nebylo jich až tak moc. Kromě těch koní nesebrali v podstatě nic.

Práce v poli není hotová. Lidem se do žádné práce nechce. Jen stojí v tlupách, dívají se na projíždějící vojska a debatují, co je kde nového. Většinou všecko zveličují. Tak 12.4. se rozšířila zpráva, že Rusi jsou na Strání a v Hrozenkově. Dále že už jsou v Hodoníně a na loukách mezi Veselím a Strážnicí se bojuje. Ve Veselí se rabuje. Do rána prý tu určitě budou Rusi. Lidé celou noc nespali. Kdo mohl, vyrýval si kryt pro sebe a pro svou rodinu.

Při vší té hrůze stalo se i několik veselých událostí. 12.4. kolem 11. hodiny večerní byli u Martina Pospíška č. 616 Josef Hrubý a Jan Žajdlík a poslouchali rozhlasové zprávy ze zahraničí. Najednou někdo zabušil na dveře a chlapi podle hlasů poznali, že jsou to vojáci. Vystrašený Hrubý vyletěl na dvůr a přeskočil přes zeď k sobě. Žajdlík za ním, avšak spadl do močůvky, kde ztratil dřeváky. Vydrápal se honem a přelezl za Hrubým. Ten však myslel, že to už za ním jde voják. Zamkl a Žajdlíkovi neotevřel. Ten se proto pustil humnem a při potoku Klebetovem domů. Ti, kteří je tak vyděsili, byli jenom vojáci, kteří viděli rozsvícené světlo a tak si chtěli koupit nějaká vajíčka. Když nepochodili, šli dál a u Kožíkova obchodu byl ještě zástup lidí na večerní besedě. Vojáci se zastavili a jeden zvolal: “Kdo je to tam? Co tam děláte?! Přitom zarachotil závěrem na pušce. V okamžiku se všichni rozprchli. Joža Malůš tam ztratil širák a jak letěl, strčil podnávratí hlavu do žebřa mezi šprušle a celý vystrašený doběhl dom. Potom posílal syna, aby mu šel na ulic širák najít, sám se bál. Ale přesto na druhý den, když jsem ho míjel na ulici, zaslechl jsem, jak se naparuje: „Dybych já býl věděl, že sú to Slováci a že nemajú ostrých, hergot, já bych jim dál!“

13.4. byl v Ostrohu v Baťově prodejně výprodej. Lidé se tam o boty pobili, všechno roztloukli, byli ranění a prý i několik mrtvých.

Pošta už jezdí jen s vozem, protože všechny auta schopné jízdy pobrali. Pospíšek-Auťák měl auto právě rozdělané, předělával si ho na plyn a všelijaké součástky z něho poschovával. Vojáci mu pohrozili, že jestli jim ho do večera nespraví, zapálí mu ho. Ale nezapálili. Naposledy jela pošta s koněm 12.4. Teď už žádná pošta nejde. Ten den také naposledy brali mléko do mlékárny. Nadále se má už každá obec mlékem, masem i jiným zásobit sama.

V noci na 14. dubna jelo 11 těžkých německých tanků od Ostrohu k Dolněmčí. Lidé byli vyburcováni ze spánku a s hrůzou vyhlíželi z oken, aby zjistili, co se děje. Tanky zůstaly nad Dolním Němčím stát.

Každou noc je ve všech vesnicích na okraji vojenská hlídka s protipancéřovými pěstmi. Na vyvýšeninách okolo obcí je rovněž ve dne v noci stráž. Občanské stráže byly zrušeny.

Dne 14.4. hlásilo se bubnem, že si má každý z obchodu odebrat cukr na
4 měsíce po 30 ti dekách na osobu a měsíc. Dále že do Kaštance a na Paligr žádný nesmí chodit a tam se zdržovat ani ve dne ani večer pod pokutou 300 Kč.

Kuřivo bylo vydáváno také dopředu na 2 měsíce. Na první měsíc 90 a na druhý jen 60 cigaret.

V sobotu 14.4. bily kanóny celý den bez přestání někde za ostrožským kopcem. Ostroh, Veselí, Bzenec a Strážnice byly mezi palbou.

Už i my jsme začali kopat pro sebe kryt v humně u mlatevně. Do večera byl hotový. Už jsme mysleli, že do rána tu budou Rusi, ale nebyli. Večer jenom hlásili, že dobyli Hodonín, Kostice, Lanžhot, Sudoměřice, Petrov, Tvarožnou Lhotu a Kneždub s Rohatcem.

Do rána byl veliký mráz a stromy už kvetly. Ráno jsem udělal v humně několik ohňů, aby to všecko nezmrzlo.

Večer se museli Míšci navrchu na Drahách vystěhovat. Do jejich domu se nastěhovali vojáci, kteří drží stráž proti tankům.

V pondělí 16.4. byl ráno veliký mráz. Led byl na prst silný. Pomrzlo všecko ovoce.

Odpoledne musel jít horní konec, muži od 17 do 50 roků kopat zákopy. Večer sebrali Němci 14 lidí jako rukojmí za to, že byly prý nějaké vojenské jednotky napadeny partyzány. V případě, že by se to opakovalo, byli by tito lidé bez soudu zastřeleni. Pokud vím, mezi zadržovanými byli : mlynář Klofáč, Štěrba, Fuks, obchodník Hájek, nějaký učitel, dále prý drogista, dva Jelénci č. 320 aj. Na přímluvu Vávry Mitáčka a jiných byli hned druhý den propuštěni.

17.4. museli jít na zákopy zase všichni z dolního konce, kdo by nešel, bude prý zastřelen. Kopaly se zákopy kolem Hluku a pro děla u Jasenové. Bylo postaveno mnoho děl. Odpoledne jsme na díle podedrahy sadili turkyň. Sotva jsme to dokončili, museli jsme utéct, protože nízko létající letadla tam střílela z kulometů.

Zas další dny minuly, aniž by se co důležitého přihodilo. Střelba z děl byla slyšet každý den, někdy více, někdy méně. Hlavní útok Rusů, který směřoval na Hodonín a Veselí se odtáhl k Brnu. Povídá se, že Brno už mají Rusi, ale vojáci říkali, že jsou dosud od Brna 20 km. Od Ostravy začali Rusové útočit, byli prý ale odraženi.

V pátek 20. dubna bili Rusi z děl ze strany Horněmčí, Suchova a Boršic. Mnoho granátů spadlo do Horněmčí a byl tam potom obrovský požár. Nebylo možno dozvědět se, co se tam stalo, protože je zákaz přecházení z jedné dědiny do druhé. Vědělo se jen, že nějaký Hlučan Kočí, který se nedávno do Horněmčí přiženil, měl pohřeb, ale nikdo z Hluku na pohřeb nesměl.

Kolem obce se stále ryjí zákopy. Také na našem díle u kříža je vyrytý jeden trojúhelníkový zákop. Chceme tam sadit řepu a musíme proto čekat, až se to všechno přežene. Potom snad bude možno zákopy zahrnout.

V sobotu celý den a celou noc byla veliká palba z děl kdesi u Ostrohu. Rusové útočili na Bzenec, Ostroh, Polešovice a Hradiště. Do Hradiště se nedostali, jen do Polešovic. Z naší oblasti Němci nechtějí couvnout. Fronta je na Hrabině, dále jde přes les do Tresné na vrch za Suchovem a malou Blatnicí, velkou Blatnicí za Lhotu a Polešovice.

V neděli 22. dubna zrána je klid. Jenom zákopy se musí kopat každý den, dokonce i v neděli v noci až kdesi u Antonínka. Také já jsem musel ve středu jít kopat, schválně pro mě poslali policajta, prý ještě 50 roků nemám. No nech, šel jsem.

Ve středu 25.4. k nám přišel na byt voják - feldvébl z Hamburku.

V noci na 26. dubna střílely ruské baterie nad Horměmčím a Blatnicí, že nebylo možné spát. Němci byli vyděšení. Důstojníci přebíhali a polekaně se radili. Ten co bydlel u nás byl aspoň pětkrát za noc na záchodě.

Ráno se dali Němci na útěk ke Kunovicím. Předtím ovšem ještě přivezli do obchodů cukr na rozdělení. Ještě ten den si ho lidé rozebrali, na osobu bylo 6 kg cukru. Každý za to musel přinést z domu 1 kg ječmene. To prý se dalo Němcům za dovezení. O 5. hodině odpolední konečně odešli poslední. Zůstal klid jak po vymření.

Rusové hned od rána začali útočit a obsadili Slavkov a Horněmčí, vjeli do Nivnice. Další proudy přišly od Bystřice a Bánova a zaměřily se na Brod. Navečer přivezli Němci od Kunovic 5 vozů výbušnin, které pokladli pod všecky mosty. Kolem 11. hodiny večerní se objevili první vojáci z fronty a hned nato vyletěl most u horního mlýna, po něm most na Činčavě a v Boršické uličce. Byly to tak hrozné výbuchy, že té noci nikdo nespal. Zhruba o půlnoci vybuchly další dva mosty - u Nemravového a u pekařového. Nepoškozený zůstal v celém Hluku jen most do Širokých polí.

Škody bylo po celém Hluku velice moc. Až po naše měli všichni rozbité okna, skřidlicu ze střech popadanou. Čím blíž mostu, tím větší škoda. V nejbližších domech i nábytek to rozbilo a krovy na střechách, i vrata. Nám už se na střeše žádná škoda nestala. Všecky dveře a okna jsme pootvírali, takže se nám rozbila jen okna od chléva a od chaloupky. Z nejbližších domů lidé radši utekli.

Ráno lidé chodili a obhlíželi škody, jiní se pustili do opravy mostů. Od Penka vozili dřevo, od Tesaříka traverzy a za pár hodin se dalo přes mosty přejet.

V pátek 27.dubna zhruba v 9 hodin ráno sem přijel na kole první Rus. Přijel ve strakatých šatech, jaké měli i Němci a tak ho hned u mostu lidé zastavili a chtěli ho bít. Jakmile ovšem poznali, že je to Rus, hned ho radostně vítali. Za ním přijel druhý s Penkovými koňmi. Vjel i s vozem k Prajzům a řval jak pominutý, aby šli hned všichni pracovat na mosty. Za nimi šli další a další, pěšky i na koních a vystřelili několik raket na znamení, že je cesta volná. Brzo jelo i dělostřelectvo, vůz za vozem, kanón za kanónem.Ve vzduchu řvala letadla.
Všecko jelo na Kunovice a na Hradiště. Jeli i mimo silnice, po polích, ve velké šířce a jeli celý den. Lidé jim mávali, vítali je. Jedna muzika hrála na náměstí, druhá dole u hospody. Celý den byl svátek.

Dost Rusů tu zůstalo ubytovaných na noc. K nám nepřišli žádní. Jen ráno, když přejížděli, tak k nám jeden vůz vjel na chvilkový odpočinek - pět lidí a tři koně. Koním jsme dali sena a vojákům mléka, smetany a buchet. Najedli se, popili, zakouřili a zazpívali si v naší kuchyňce. Když jsme ji zařizovali, ani ve snu nás nenapadlo, že se tam někdy bude ozývat ruský hovor a smích a dokonce ruský tanec. Velice veselí chlapci to byli, byli rádi, že s nimi mluvím jejich řečí, ale za chvíli museli odjet. Poděkovali, jeden se dokonce pomodlil a „davaj Němca dogoňat.“ Mezitím co u nás byli Rusi, napsal nám jeden z nich na vrata, který oddíl to je a už k nám jiní nepřišli. Až večer jsme si pozvali jednoho chlapce, který byl z Kijeva, povykládat si. Mezitím však Šimek z čísla 15 měl nějakou gořalu a dával Rusům pít. Ti tam chodili a až mu to všecko vypili, sebrali mu koně a že mu ho nedají, až dá litr vodky. On už ale neměl a tak jim ukázal, že mají jít k nám. Po 10. hodině opravdu přišli dva opilí a chtěli gořaly, jinak že budou rabovat. Tak, tak, že se podařilo tomu z Kijeva je od toho odvrátit. Konečně o půlnoci odešel poslední, ale žena už byla tím vším celá dolekaná, ani spát nemohla. Také jinde v domech vojáci zle řádili, kradli a dokonce i násilí se dopustili. U Zuzáka v Klebetově okno kamenem rozbili, u Janků ukradli dvoje hodinky a několik tisíc korun a znásilnili dívku. Moc věcí ukradli Lukůvkovi, Šimkovi mladého koně sebrali. Toho ale zas přišli vrátit. Jankovi to oznámili veliteli a pachatele přesně označili. Dostali věci i peníze zpět a jak byli vojáci potrestaní, nevím. Byl jsem u toho jako tlumočník (Josef Dufka znal ruštinu z doby, kdy byl v Rusku legionářem).

V sobotu 28.4. bylo vybubnováno, že každý, kdo má prase nad 50 kg, má to hned ohlásit a kdo může, má přinést do dvora trochu sena a erteplí. Někteří prasata přihlásili, mnozí si je však hned doma sami zabili.

My jsme hned v humně vykopali ukryté potraviny a věci, aby se to nezkazilo.

Škola byla vyčištěna a byla v ní zřízena nemocnice a lidé tam nosili mléko, vejce, kyselé zelí, naložené paradajky aj. pro raněné.

Místo dosavadní obecní rady se ujali řízení obce dřívější kandidáti komunistické strany a ti hned pro lidi postižené výbuchy mostů dělali po domech soupisy kolik kdo dá křidlice nebo dřeva. Kdo měl čím, vypomohl. Této sbírky využili někteří bohatě, zatímco jiní z ní nedostali skoro nic.

28.dubna se volil na schůzi konané na náměstí místní národní výbor. Byli zvoleni většinou komunisté a ti, co nebyli, museli potom dělat všecko jak to chtěli komunisti. Navrženo a zvoleno bylo 30 členů. Předsedou byl zvolen Tomáš Soviš. Svoji činnost zahájili tím, že hned v hospodářském družstvě všecko co tam bylo, zajistili, přičemž zmizelo několik pytlů máku a 80 q žita. Na druhý den vyhlásili, aby každý přinesl do družstva obilí a do dvora seno, slámu a erteple pro vojsko dobrovolně a zadarmo.

Na 1.května byly po ulici průvody, na náměstí koncertovala hudba. Řečníci řečnili, hory doly slibovali. Provazolezci, kteří tady strávili celou zimu, protože nebylo kam odjet, uspořádali představení. Náměstí bylo plné lidí, když tu kdosi vzkřikl, že Rusi v Klebetově rabují. To ale jen u toho Lukůvky a na Rajčovni kradli dva opilí.

6. května se konala druhá schůze a nové volby do národního výboru. Zvoleno bylo 10 komunistů, 12 lidovců, 4 národní socialisté a 4 sociální demokrati. Předsedou zase Tomáš Soviš. Ten ale v červenci odjel do pohraničí a proto se konala 9.září další schůze na nádvoří nové školy a té se účastnil i předseda Okresního národního výboru Žejglic. Za nového předsedu byl zvolen František Hráček č.783 a tajemníkem Antonín Křivák. Oba už tyto funkce zastávali po odjezdu Soviše.

Začátkem září nám uhynula kráva, dostali jsme za ni od spolku náhradu 8 tisíc korun. Už se vykládalo, že peníze se budou brzo vyměňovat za nové a kdoví, jak to všecko bude, tak jsme hned hleděli koupit novou krávu. Prodal nám ji Blaha na Láně za 20 tisíc korun.Vydali jsme se tak úplně ze všech peněz, za ty už ale stejně nikdo nechtěl nic prodat, ani v obchodě.

15. listopadu se vyhlásilo, že každý má staré peníze uložit do záložny na tzv. vázaný vklad, nových dostane vyměnit na hospodářství 500 a na každou osobu v domě také 500 korun. My jsme měli starých peněz tak akorát na výměnu a neukládali jsme nic. Hned začalo všecko lacinět, ale lacinělo jen to, co my jsme prodávali, máslo, mléko, obilí, prasata aj. Zboží v obchodech ještě podražilo.

Loňský rok prodala obec cikánské domky na Šefranici na rozebrání. Rovněž tak hadry, duchny a cikánské peřiny, které byly uložené na radnici na půdě. Letos v zimě se však dva mladí cikáni vrátili a domáhali se všeho zpět. Když začali vyhrožovat, byli z obce vyhnáni.