O cigánoch

Co vím, tož vám o tom povím. Můj dědáček formanili po světě. Jezdili až do Vídňa, do Prešpurka a negdy až do Pešťu. Moc toho viděli a zakusili. Jednú vykládali, že jak jeli z Prešpurka dom, tož hned za městem čekál jakýsi mladý člověk a prosíl jich, že lesti jedú na Moravu, aby ho vzali sebú. Tedy nebylo na cestách moc bezpečno. Všelijací vagabundi a zloději přepadávali formanú, hlavně v noci. Dědáček byli proto velice opatrný. Napřed si chlapíka dobře prohlédli a zdál sa jim pořádný a poctivý. Na jejich otázku co je zač odpověděl, že je doposud studentem, studuje poslední rok ve Vídni. Pár dní prý býl u svojeho kamaráda v Prešpurku a včíl jede dom na Moravu do Olomúca. A tož ho dědáček vzali. Měl těžký ranec, který hodil pod plachtu na vůz a šli, jak už to bývá, do kopca pěšly podle koní a dúle kopca lebo po rovině sa vézli v tragli. Po cestě student vykládál a vykládál a věděl vám všecko na světě. Takový toho pravda ví víc než náš obyčajný člověk, kerý třeba za celý život z dědiny paty nevytahne. Dědáček byli rádi, že sa neco zdovijú a také že nejsú na cestě sami. Dvá už sa snadněji ubránijú, dyby bylo zapotřebí. Jak tak jeli, za jednú dědinú byli utáboření cigáni. Jak vůz dojél až k nim, tož ho hned obstúpili a ptali po nich chleba a peníze. Nekeří už aj nahlédali aj pod plachtu na vůz, co vezú. Student skočíl z voza, vytahl z kapse nabitú pistolu a namíříl na cigánú. Ti sa rozběhli jak dyž do vrabcú střelí a býl od nich pokoj.

Můj dědáček říkali, že v Hluku žila jedna rodina cigánů od roku 1780. Přibývalo jich rychlo, ale v roku 1831 jich velice moc pomřelo na choleru a ostali enom jedni manželé. A ti po sobě zanechali třech synů: Antoša, Vencla a Jiřího. Najvíc sa rozmnožíl rod Antošův. Dyž umírál, měl kolem sebe přes 30 potomků – synů a vnuků. Protože ke křtu každého děcka měl jinších kmocháčků, říkávál nakonec pro jistotu všeckým spoluobčanom “kmocháčku”.

Život cigánů rozhodně nebyl záviděníhodný. Nikde jich nechtěli. V Hluku bývali ze začátku na Dílcoch na horních drahách v plachtovéj búdě. Tam velice trpěli zimú a když jim pár děcek dokonca zmrzlo, přešli do Rozpadlin. Z téj doby také pocházá Antošův výrok: “Děti, poléhajte na mě, abyste nezmrzly.” Enomže v Rozpadlinách jich zaséj nechtěli ludé z horního konca a z Uličky. Když jich z tama vyhnali, usadili sa v jamě pod Husí horú, odkáď jich po dvúch rokoch vyhnala povodeň (1889). Utábořili sa na obecním pozemku za rasovým domkem, ale aj s tama jich za čas vyhnali. Každým rokem projednávalo obecní zastupitelstvo nekolikrát, kam dat cigánů.

Negdy projížďali Hlukem aj uherští cigáni. Jeli na vozoch nadkrytých plachtama. Aj s děckama sa hned rozběhli po domoch a ptali (žebrali) a kradli co sa dalo. Na to byli nepřekonatelní majstři. Zatýmco cigánka v jizbě hádala a zažehnávala všelijakýma čárama neštěstí, cigáni na dvoře chytali husy a slépky. Přešli tak celú dědinu, v poli si udělali oheň a vařili a pékli co vyptali nebo ukradli. A jak sa najedli, jeli dál.

Konečně v roku 1898, dyž sa v celéj Rakúskouherskéj říši slavilo 50. výročí vlády císařa Františka Josefa I., jezdíl kníže Lichtenstein po všeckých svojích panstvích a měl dojet aj do Ostroha. Cigáni sa to nejak dozvěděli a hned sa rozhodli jít za ním a prosit ho o zastání a pomoc. A tak dyž kníže dojížďál v kočáře k ostrožskému zámku, vrhl sa cigán Antoš před koňama na kolena. Panští služebníci táhali Antoša hned od koní pryč, ale kníže už býl zvědavý, co cigán chce. No a protože býl ten deň v dobréj náladě, rozhodl sa, že naléhavéj prosbě vyhoví. Cigánovi oznámili, aby si hned po slavnosti došél k ředitelovi panství pro poukaz na dřevo, cihly a skřidlicu. Správcovi hluckého dvora poručili, aby svojím vlivem přiměl obec Hluk k přidělení stavebního místa u meze lichtensteinského pole pod městečkem.

Druhý den byl starosta Kočí velice překvapený, dyž sa k němu dostavíl sám správec knížecího dvora a sdělíl mu Lichtensteinovo přání. Večerní schůza obecní rady byla rušná.

“Cigánů vyhnat, zlodějů v obci nechceme!”
Slova sa ujál správce a pravíl: “Vážení pánové, mluvím k vám dnes jménem jeho jasnosti knížete pána. On sám si toho přeje a žádá vás, abyste tak učinili, jinak bych byl nucen jeho jménem dovolávati se vůči vám ustanovení zákona, což bych opravdu nerad učinil. Zákon o tomto praví, že tito cikáni jsou právoplatnými občany obce Hluku, neboť zde bydlí více než deset let...”
To už ho přerušíl křik: “A kde bývali, kde majú dům? To je nejaké bývání?”
“Tak na to pánové nehleďte, je dosti občanů v této obci, kteří se během deseti let také přestěhovali a občanství svého tím nijak nepozbyli. Vyženete-li cikány, vrátí vám je každá jiná obec, kam by přišli a bude si při tom účtovat i výlohy s jejich dopravou spojené. V tom případě bych musel já jménem největšího poplatníka obce, jménem jeho jasnosti, proti tomu protestovat a žádat, aby je zaplatil ten, čí vinou vznikly, což by vám jistě milé nebylo. Co se dále týče toho přidělení stavebního místa, přidělte ho nebo nepřidělte. Upozorňuji, že oni mohou použít ustanovení zákona z roku 1771 a stavět na obecním pozemku kdekoliv.”
“ Když se nedá nic dělat, já bych navrhoval,” pravíl Ouředníček, “aby si to postavili tam, kde jsou teď a to u samé meze lánu pod městečkem.”

Všeci byli pro, protože dúfali, že cigání nebudú krast jinde než na panském.

Hned druhý deň dovézly štyry panské povoze z Kunovic cihly a jeden vůz skřidlice a cigáni šli do hája kácat dřevo. Nakácali toho aj na tři domy a všecko jim panští dovézli.

Nový domek byl sice malý, ale teplý. Cigáni byli rádi, že si v něm možú aj zatopit, to ve slaměnéj búdě před tým nemohli.

Už brzo sa ale obecní výbor nanovo zabývál cigánským problémem. Luďom z okolí jejich nového baráku vadilo, že kradú, vykopávajú zdechliny a svinstvo odhazujú do járku. Když sa usnéslo, že sa cigáni přestěhujú negde jinde, tož sa zas bránili občané, keří tam blízko bývali. A když sa řeklo, že jich obec usadí nekam dál od dědiny, byli zas námitky, že tam budú cigáni velice krast. Dopadlo to tak, že jim jednéj noci v roku 1931 kdosi úplně rozbořil domky, keré už tam byly dva. A tož si jich mosela vzít na starosť obec. Tá jim vykázala za obydlí čásť starého dvora vedléj starobinca, že tam budú na očách a pod veřejnú kontrólú. Ani tam ale cigáni nedělali dobrotu. Nakonec došlo k tomu, že jim v roku 1937 obec postavila domky na Šefranici u cesty. Za protektorátu jich Němci odvézli do koncentračního tábora do Německa. Po válce se do Hluku vrátil jeden jediný cigán.

Cigáné ale nebyli, jak byste si mohli myslet enom na postrach luďom. Negdy sa jim člověk mosél aj zasmít.

Jednú šél četník v noci na hlédku, jak se říkalo na patról do Lhoty. Šél polní cestú, aby tam býl spíš. Co chvíla sa ale zastavíl a počúvál. Zdálo sa mu, že proti němu negdo ide. Lehl si vedléj cesty do brázdy a čekál. Naráz vidí, že idú dvá cigáni a cosi nesú. Vyskočíl a povidá: “Co to nesete?”Cigáné ale héps, každý na jednu stranu a tamti. Četník sa za jedným pustíl a vida, že ho nechytí, zavolál: “Stoj, cigáne, nebo střelím!” Cigán enom trochu hlavu otočíl: “Šak stojte vy, vás nigdo nehóní!”

Kdysi prý jeli starý Hůšť ze Záhorovic na výpalky do bojkovického lihovaru. Bylo to v zimě a mrzlo enom prašťalo. Nabrali výpalků do lajty a jeďa dom zdojeli cigána. “Poď, cigáne, zvezu ťa,” volajú naňho. Cigán sa podivá a dyž vidí enom lajtu, praví: “No ja, ale gde si sednút?” “No na bečku jak na koňa.” Tož si cigán vylézl navrch a rozkročmo sa posadíl na lajtu. “A čeho sa chytnu?”
“Chyť sa lajty, “ poradili mu strýc a šibli do koní. Výpalky byly řídké a studené, stříkaly cigánovi na ruky, jak sa držál ďůry a na prsty mu přimrzaly. Cigána začalo ozýbat až hrůza a křičál: “Stojte, strýcu, já rači slezu!” Strýc ale dělali, že nečujú a ujížďali dál. Když už to cigán nemohl vydržat, tož hép z voza a křičí na strýca: “Naseru ti na tvůj štiplavý vůz!”

Jednú zas na cigánů uderila bída, nebylo co vařit ani z čeho péct. Šél cigán na ptaní, ale nic nevyptál. Pozdě večér ide smutný dom, ale zašel eště do jedného domu. Vejde do síně a v jizbě čuje hlasitý výklad. Povídá si, třeba by ně také nic nedali, půjdu rači a veznu si sám. Vlézl potichu do komory a posvítíl si sirkú. V kisni múka bilučká jak snih a vedléj prázdný měch. Honem do něho začál nabírat múku, ale při tom do čehosi zavadíl a to spadlo na zem. V jizbě akorát tú chvílu bylo ticho a tož učuli v komoře cosi třísknút. Strýc vzali lampu a šli sa podívat. Otevřú dveřa komory a vidujú cigána. “Ná co tu děláš, cigáne,” povidajú. A cigán: “Ba vy, strýcu, co tu děláte! Jak sem sa vás leku!”

Cigán jednú došél na fáru na ptaní. Dostál cosi od oběda a velebný pán mu povidajú: “Najez sa, cigáne, až to zíš, půjdeš se mnú k háju. Rád bych si neco zastřelíl. Cigán pojedl a šli. Cestú povidá farářovi: “Velebný pane, ale neco mně mosíte za to dat.”
“No tož třeba co první zastřelíme, bude tvé.”
Šli a vyběhl zajíc. Farář namíří a bác! Zajíc sa přeškobrtíl a bylo po něm. Cigán honem utěkál proňho a kříčí: “Ej, velebný pane, už je můj!”
“Dočkaj, cigáne, lesti zastřelíme eště neco dalšího!”
“Né, né,” křičí cigán, “zajíc je první.”
Došli k háji a tam si sedli. Naráz vyšél zpoza stromů srnec. Farář zalícíl a bylo po něm. Cigán ho donésl a povidá: “Velebný pane, víte co? Vyberte si. Buď vy si veznete zajíca a já srnca, alebo já srnca a vy zajíca.”

Strýc Machala si rádi udělali z nekoho špás a najrači z cigánů. Jednú stáli na ulici a vidijú jít cigána. “Nechtěl bys masa?” povidajú mu.
“Co bych nechtěl, chcu. A co máte?”
“Ále, zdechla nám sviňa, tož dybys chtěl, dojdi si zitra pro ňu.”
Ráno sotva sa rozednívalo, už tlúkli dvá cigáné na vráta. Za hodnú chvílu jim strýc otevřeli a cigáné sa hned cpali pod návratí, že si idú pro tú sviňu.
“Ja, to ste došli neskoro, moja včéra brblala a tož sem to eště večér zavézl na Babí horu a zakopál.”
Cigáni si hned vypoščali rýle a motyky a hajdy na Babí hory. Kopali, ryli, ale nenašli nic. Dom sa vrátili celí vzteklí a protože to cigánovi vrtalo hlavú, vydál sa znovu k Machalom. Nešél však do jizby, enom v síni nahlédl do komína a vidí tam viset maso a slaniny. “Ehe, ehe, Babí hora v komíně!” začal vykřikovat na strýca, kerý vyšli z jizby. A nadávat nepřestál ani po cestě dom. Velebný pán stáli akorát v zahrádce před fárú. Když sa dozvěděli, co cigána potkalo, povidajú mu: “Já ti to vynahradím, cigáne. Nám akorát dnes do rána opravdu zdechla sviňa a lesti chceš, možeš si ju vzít.”
Cigán utěkál dom a za chvílu byli na fáře třé, aj s tragačem. Sviňu zavézli okolo humen dom a měli hody. Jak sa všeci najedli, tož si cigán zpoměl, že v téj radosti nepoděkovál. Hned sa zebrál a šél znova na fáru. Velebný pán byli akorát venku a povidajú: “Co je, cigáne? Co ně neseš?”
“Ale, idu vám velebný pane poděkovat, pánbu vám to zaplať a zas vám brzo može neco zdechnút, ale Machalovi jakživ! Vy to člověkovi dáte, ale on to zežere sám!”

Je pravda, že cigáné kradli, ale nikdy toho neukradli tolik, aby měl člověk velikú škodu. Horší byli zbojníci a raubíři, keří sem chodívali z Uher. A snád najhorší býl Jánošík s tú jeho bandú. Dnes sa o něm vykládá, jak dyby to býl nejaký přítel a zastánce obyčajných ludí, ale nevěřte tomu, néni to pravda. Byl to raubíř. Naši dědáček o něm vykládali, co tady v okolí pokradl koní, kráv, ovcí a prasat. A našim luďom, né jak sa dnes vykládá, že kradl pánom. Páni ve dvoroch měli dobrých hlédačů a svoje maštale měli v noci zamknuté. Ludé však nic nezamykali, nanejvýš že nekdo ve chlévě u koní spál, ale s tým oni už si poradili. Zvázali ho provazama v kozel, zacpali mu hubu a zebrali co chtěli. Uměli to tak, že tam, kde kradli, sa nikdo v domě neprobudíl. Koňom aj kravám ovázali nohy hadrama, potichu jich vyvédli ven a hajdy polníma cestama k horám. Přes hranice do Uher už jich nikdo stíhat nesměl. Za Jánošíka, jak vykládali naši dědáček, tady každý rok vykradli 20 až 30 domů. Krast chodili už najisto. Kdo má pěkné koně, kde bývá, jaký je do domu přístup, kady sa dá dobytek snadno vyvést. To všecko poprohlédali pár dní pře tým nejací dvá kopaničářé, co prodávali po dědině metly, vařajky a takové krámy. Kde sa všecko zamykalo, jak třeba na fáře, tam takový metlář prosíl a prosíl, až mu dali nocleha a do rána byli koně pryč. Do menších dědin nekdy dojeli krast aj ve dně. Byli ozbrojení, bylo jich moc, kdo sa jim mohl bránit? Dělali to dva roky. Roku 1713 ale Jánošíka chytli a za žebro na hák pověsili.

(podle Josefa Dufky)