1917

Ceny rychle stoupaly a za žito se platilo už 600 korun, za réž (réž - žito) a ječmen 500 korun. Mnozí lidé si obilí šrotovali doma na ručních mlýncích a z toho si jídla připravovali. Také ceny zboží v obchodech rychle stoupaly a nebylo k dostání skoro žádné zboží. Všecko se prodávalo jen pod rukou a v noci. Při tomto způsobu obchodování si někteří obchodníci, co měli větší obchody a zásoby zboží, nahromadili veliké bohatství. V Hluku třeba Grünfeld (žid, který měl obchod na náměstí).

V tomto roce byly provedeny ještě odvody všech od 17 do 45 roků. Z Hluku už bylo na vojně 1240 mužů, to je jedna třetina obyvatel. A tak to bylo všude, takže je možno podle toho počítat, že když má celá říše 45 miliónů obyvatel, pak je 15 miliónů ve vojně. Je to ohromná síla lidu, ale mnoho jich už bylo zajato a padlo, mnozí jsou v nemocnicích.

V Hluku je teď málo práceschopných lidí a tak si nejprve velkostatek a pak i někteří rolníci vyžádali na práci ruské zajatce. Zpočátku museli na noc všichni chodit do dvora (lichtensteinský statek na náměstí), kde byli pod stráží, ale později už se na to tak nedbalo a každý spával v tom domě, kde pracoval. Celkem jich bylo v Hluku asi 70.

V tomto roce byla rekvizice (zabírání majetku pro potřeby vojska) zvonů z věže. Byly shozeny a odvezeny, zůstal jenom umíráček, který byl dán na věž. Když se zvonilo naposledy, mnozí měli slzy v očích. Také měděný plech s věže měl být strhán, k tomu však už nedošlo. Vojáci, kteří přišli na dovolenou, začali si ji sami prodlužovat a někteří se už vůbec k plukům nevraceli a ukrývali se před četníky, kde mohli. Četníci i po nocích pátrali po těchto dezertérech a běda tomu, koho chytili. Svázaného jako zločince ho dodali do Hradiště, odkud byl dopraven k pluku. Když později takových „dezentýrů“ bylo stále víc, vyžádali si četníci na pomoc vojenskou asistenci. S těmito vojáky, byli to většinou Maďaři, pak pořádali hony na ukrývající se dezertéry. Vnikali do domů, kde všecko prohledali a přeházeli a okolí domu při tom bylo hlídáno vojáky. Tak jednou četník Jančík postřelil Josefa Hanáčka a ten potom zemřel. Přes to všechno však vojáci zůstávali raději doma, než by snášeli ty pekelné hrůzy, jaké byly na bojištích, bez naděje, že to kdy skončí.

Ženy a rodiče, co měli muže a syny na vojně, dostávali od státu podporu na sebe a na děti. Kdo měl čtyři děti, dostával až 10 korun denně. Přidělení podpory však záviselo zcela na libovůli četníků. Komu četník nepřál, ten také podpory nedostal. Četníci byli postrachem všech a neomezenými pány v obci. Lidé jim nosili živobytí, maso, máslo, vejce, aby si jejich přízeň získali. Oni tomu nakonec tak uvykli, že to považovali za samozřejmost a zaplatili za takový dar několika krejcary nebo korunami - zadarmo od nikoho nic nevzali, to by mohlo být posuzováno jako úplatek. A když nechtěli, neudělali pro člověka zas nic. Také úředníci ve městech měli nedostatek a rádi brali od lidí takové úplatky. Ti se ovšem poctivě snažili pro každého, kdo jim něco dal, také něco udělat. Podobně i důstojníci u kádrů, zvláště ženatí, rádi brali a za to vojáky posílali na dovolenou a pokud mohli, chránili je i před odesláním na frontu. Lidé z měst jezdili na venkov a dávali za živobytí látky, šaty, boty a mnoho jiného, když už za peníze nemohli nic koupit. Peněz byla spousta mezi lidmi, ale neměli žádnou cenu. Leda kdo měl dluh, mohl si ho snadno zaplatit.

Podle Josefa Dufky