1918

Drahota stále stoupá, mnoho nezbytných věcí se prodává jen na lístky. Velmi často je hádka o petrolej. Příděl všeho pro obec dostává obecní rada a ta to teprv rozděluje do obchodů. Lidé na to nadávají: „Do obchodů rozdělíte, až co vám ostane, až sa sami podělíte. Šak je to vidět, ve vašich domoch sa svítí, cukr žere a po nás žádáte enom dodávky!“

Někteří se naučili vozit potraviny do Vídně, kde za ně dostali ceny veliké a nakoupili tam zase zboží, kterého byl u nás nedostatek, jako tabák, látky, boty, kafé a jiné a tak se naučili obchodovat.

Dne 10. srpna nařídilo okresní hejtmanství obecní radě, aby v obci zřídila pevné vězení, kde by bylo možno zavírat chycené dezertéry, protože z dosavadní místnosti na obecním úřadě, vždycky vězňové do rána zmizeli. K uskutečnění tohoto záměru ale už nedošlo. V létě toho roku začaly proskakovat zprávy, že už bude vojně brzo konec, ale lidé už byli tak otupělí, že tomu žádný ani věřit nechtěl. Četníci si počínali stále stejně pánovitě, rekvizice se prováděli stejně přísně a za dozoru vojáků, dezertéři byli i nadále chytáni a posíláni zpátky na frontu. Jediné, co tomu trochu nasvědčovalo, bylo to, že vojáci dezertovali stále víc a víc a teď už i se zbraněmi a střelivem. V lesích utvořili velké oddíly a před četníky se snadno ubránili. Jeden takový „zelený kádr“ byl v buchlovských horách. Pro jídlo si chodili domů nebo k bohatým sedlákům a statkářům, i u mlynářů kradli. Říkalo se však, že ti jim to dobrovolně dávali, neboť se vždycky ztratilo to, co bylo zabaveno a připraveno na dodávku. Vojáci, kteří neměli tolik odvahy, aby utekli od svých pluků, si alespoň způsobovali nejrůznější zranění, aby se pak mohli nějaký čas léčit v nemocnici. Staří vojáci znali nepřeberné množství způsobů, jak si udělat újmu na zdraví. Mnozí se střelili do ruky nebo do nohy, muselo se ovšem střílet přes složenou deku nebo přes bochník chleba. Jinak by to doktoři poznali, protože kůže by byla spálená. Dezertéři, kteří se skrývali doma, byli velice vynalézaví ve vymýšlení skrýší. Například Matěj Svadbík spával doma ve světnici. V noci najednou kdosi tluče na okna i na dveře. Byli to vojáci s četníky a dům byl obstoupen, takže utéct se nedalo. Matěj tedy potichu vyběhl do síně, vylezl nad ohniště a do komína a tam se postavil na desky, kterými byl komín zavřen, aby tudy v zimě nešla zima a sníh do síně. Konečně četníci vnikli do domu jak kati, protože byli přesvědčeni, že je Matěj doma. Prohledali všecko, ale nakonec odešli s tím, že Matěj už večer jel na vojnu. Jan Dufka zase měl na mlatevni ve stodole dřevěnou ohradu. Z té uvolnil dvě desky a za těmi vytahal slámu, až tam vznikl dostatečně velký prostor. Tam si dal deku, peřinu a duchnu a v noci tam spával. Desky za sebou vždycky provizorně přibil. Nikomu ani nenapadlo ho tam hledat.

Když nastával podzim 1918, začali zejména z italské fronty vojáci utíkat hromadně. Některé pluky se dokonce zmocnily vlaků a ujížděly domů. Na frontě nastal zmatek, až konečně 28. října byl podepsán mír.

To bylo hned v Hluku veselo. Konal se slavnostní průvod s hudbou a hned byla i tancovačka, protože přes celou válku byly muziky zakázané. I všichni dezertéři se radovali. že už se nemusí skrývat a mohou směle spát ve vlastních postelích. Přesto nezapomněli na četníka Jančíka. a v noci z 30. na 31. října mu do bytu vhodili ruční granát. Bylo po vojně a byla svoboda a ta se musela nějak oslavit a také ta zlost a nenávist nějak vybít. V noci 10.listopadu chodilo zase mnoho lidu po náměstí a tu kdosi rozbil Grünfeldovo okno u obchodu. Ostatní nelenili a všecko co bylo v okně, hned vykradli. Potom vyrazili dveře, vnikli do obchodu a kdo co mohl si bral a odnášel domů. Hned byl celý Hluk na nohou. Vzkřiklo se: „U Grünfelda sa rabuje!“ Do rána byl celý obchod prázdný jak po vyhoření. Stejně dopadlo i vetešnictví Morice Lövyho. Jedni si nosili nakradené zboží za humna, že si to potom odnesou domů, ale tam jim to zas jiní ukradli. Někdo si nakradl věcí cenných a drahých, někdo zas jen zbytečností, jak se komu podařilo co popadnout. Grünfeldova dcera byla celou dobu v obchodě a zapisovala si, koho poznala. Tak později, až se obnovil pořádek, nastalo vyšetřování a dlouhé soudy. Žid byl totiž pojištěn proti vloupání a pojišťovna chtěla, aby škodu zaplatili pachatelé. Obžalovaní měli svého advokáta dr. Skácela, pojišťovnu a žida zastupoval dr. Tománek. Soud skončil dohodou v roce 1931 a 30 účastníků zaplatilo po 1350 Kč. Žid však z toho dostal jen 5000, ostatní padlo na soudní výlohy.

Válka byla sice skončena, ale její následky trvaly dál. Nedostatek a drahota čím dál větší. Jen četníci už byli schlíplí jak kuřátka.

Hned po převratě bylo ukončeno úřadování obecní rady a zastupitelstva a k řízení obce byl zvolen národní výbor. Měl 10 členů a byli to: František Galda, František Šimčík, František Kočí, Petr Dostál, Martin Červenka a ostatní jména nevím. Tento výbor hned zabavil četníku Jančíkovi všecky erteple, které měl v Jelénkovém sklépku. Ty tam však nebyly na zimu dobře zaopatřené, do sklépka zatékalo a protože nebyly ihned rozprodány, zkazily se. Četník podal na nový národní výbor žalobu za náhradu škody. Bylo stání v Ostrohu dvakrát a pokaždé byl výbor osvobozen. A tak to hnal Jančík do Hradiště ke krajskému soudu a ten odsoudil výbor k zaplacení 4000 korun rukou společnou a nerozdílnou.

Podle Josefa Dufky