Antonín Dohnal: Svatba

U Tomášů se chystala svatba. Taková věc dovede udělat v domě pěkný zmatek. Ženich Tonda i ostatní domácí měli plné ruce práce. Celý měsíc se uklízelo, od mlatevny, přes dvůr, chlévy, všecko se zametalo, líčilo, aby je někdo nepomluvil. To jako chlapi. Tetka s děvčicama měly jiné starosti. Chystaly jídlo, nákupy neměly konce. Poslední týden byl barák plný bab. Peklo se  cukroví, dělaly se lokše, pekly se vdolečky. V pátek ráno byla zabijačka. „Vidíš,“ říkal strýc, když vyhnal vykrmené prase ze chléva, „za nic nemožeš a najvíc na tú svaďbu doplatíš.“ K večeru ustával shon a už jen kuchařky se tužily.

Byla svíca. Hosté se pomalu scházeli. Kmocháčci – největší rodina, ostatní příbuzní, chasa, prostě celá svatba. To bylo radosti a starostí. Dávaly se prezenty. „Co ste si dělali takovú útratu, šak my máme, tož děkujeme.“ Ozvala se harmonika, po večeři byla pravá slovácká nálada. Stoly se prohýbaly pod jídlem a pití bylo, co hrdlo ráčí. Pozdě v noci se svíca rozcházela. „Aby sa svatební dům vyspál, šak zitra je také deň.“ Jaké zítra, je už skoro ráno. „Dojděte včas na snídani. V 10 hodin sú zdavky.“ Zbytek noci uběhl v pohodě. Před desátou se schází svatba. Objevili se i noví hosté. Jeden student si přivezl z Brna dva kamarády. „Jak dybych neměl dost svých hostů,“ bručel svatební otec, ale nedal na sobě nic znát.

Po obřadech v kostele odjeli mladí manželé a chasa k fotografovi do Hradiště. Po jejich příjezdu se začal slavností oběd. Jedlo se a každou chvíli se ozýval z pokojů smích. To studenti obveselovali svatebčany. Za chvíli si jeden z nich půjčil od kuchařek látečku a větší vařečku. „Něco vám předvedeme,“ říká jeden, „vše, co tady jíme, se nám v žaludku smíchá dohromady. My to uděláme hned.“ Vzal talíř polévky a nalil do látečky, dál šla svatební svíčková, pak řízky, vše se pěkně zamíchalo vařečkou, pak přišlo pivo, trochu vína, sodovka. Hosté byli u vytržení. Ještě talíř zákusků a zas zamíchat. Všichni nabízeli: „Eště toto.“

Ale byli jiní, kmocháček a starší družba, kterým se záležitost přestávala líbit. Kmocháček skočil na důvr pro svatebního otce: „Poď sa podívat, a udělaj pořádek.“ Když tento přišel do pokoje, právě sypali do látečky vdolečky a míchali. „Tož toto sa nebude dělat s mojím žrádlem na mojéj svadbě a v mojém domě,“ řval svatební otec, „a ven!“ S domácím pánem lomcoval spravedlivý hněv. Milí hoši vypadli. Kmotr říká svatebčanům: „Nenechte sa rušit, šak čí je svaďba, naša, muziko, veselo!“ „Jezte a pijte,“ pobízí hosty.

Zatím kdosi vynesl ven na dvůr plnou látečku. Chlapi chytili každý jednoho šprýmaře a už byli ve chlévě. „Podaj dvě užičky a tú látečku, včíl sa bude hodovat.“ Kluci se bránili, že to byla jen švanda. Ale kde! Kmotr silák lapl jednoho a krmil ho jak husu za chvilku druhého. Po jídle běželi kluci za stodolu. Co se tam dělo, nikdo neví. Žádný je už potom neviděl.

Svatba pokračovala. Hrála se hra na holiče, okúvání mladé ženy, posílaly se výslužky (heš, heš havránku). Po večeři se začali starší hosté loučit. „Dojděte na oběd,“ zvala svatební matka. Po nedělním obědě se prodávaly peřiny, prodávala se mladá žena (Poď, Tonečku, poď kupovat, budeš ženušku potřebovat). A potom se hosté loučili, každý dostal výslužku ze svatby. „Tož děkujeme za všecko a zas negdy u vás.“