Antonín Kašpara +2010

Jsou různé osudy lidské, jsou osudy spojené s letadly, či letectvím a někdy to tak na první pohled nevypadá.
Na samém počátku července roku 2010 ve věku nedožitých 70 let zemřel pan Antonín Kašpara z moravsko-slováckého Hluku. Už se asi nedozvím, jakými cestami se dostal k tomu, že na počátku šedesátých let začal na kunovickém letišti létat jako branec (pro ty později narozené to byl výcvik pilotů určených pro vojenské letectvo). Tehdejší branecký výcvik zahrnoval i létání s cvičným letounem C-11, což byl nesplněný sen mnoha tehdejších svazarmovských pilotů. A. Kašpara absolvoval i intenzivní výcvik na tomto typu v Letecké škole v Chrudimi a posléze nastoupil vojenskou službu v Košicích. Byla to doba, kdy byl učiněn jeden z několika marných pokusů zavést létání vojáků základní služby. V Košicích se tam sešla pestrá směsice z celé republiky a řada těchto lidí pak po vojně pokračovala dříve, nebo později v profesionální civilní letecké kariéře. Namátkou uvedu jména Drahomír Raveane, Karel Nečas, Rudolf Fiam a řadu dalších.
Tonda Kašpara nakonec s odchodem z vojny skončil s létáním a jeho životní dráha se ubírala jinam. Jeho hobby byla vždycky elektrotechnika a elektronika a tak nebylo divu, že se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let objevuje v odborném učilišti v Náměšti nad Oslavou, kde působil jako mistr. Jeho učni (mimochodem, řada z nich dodnes pracuje např. v Aircraft Industries  - dříve LET) mají dodnes v paměti nepřeberné množství historek z tohoto učiliště, které mají spojitost s Kašparou. Byl naprostým originálem a jeho výcvikové metody v učilišti občas zaskočily nejen učně, ale i pedagogický sbor.
Další jeho „štací“ byla opravna televizorů JAKOS v Uh. Hradišti. Slyšel jsem od něj množství historek, už si většinu ale nepamatuji. Kdysi líčil, jak jej tetička někde na vesnici vedla do obýváku s nefungujícím televizorem se slovy –
„To bude ale enom nejaká blbost, do poslední chvíle to šlo...“
Radiotelevizní opravny, to býval v 70. letech zlatý důl. Snad právě proto to Tondovi zas až ta nevyhovovalo a tak hledal nové uplatnění. Po létech se jeho práce opět protnula s letectvím. Docela dobře si pamatuju, když nastoupil jako technik na letišti v Kunovicích a nedovedl se smířit s tím, že vlastně jeho činnost začíná, až se něco pokazí. Tonda chodil po letištní řídící věži a svrběly ho ruce. Pak zjistil, že vedle v přístavbě je radar, momentálně v poruše a čeká na příjezd odborníků z Pardubic. Přestože o takovémto zařízení měl jen široké všeobecné znalosti, zavřel se tam, a před polednem nás zavolal, jestli je to tak správně.
Jindy nám vysvětloval, že elektronika dovede všecko, třeba napodobit štěkání psa. Na důkaz toho „spíchl“ několik elektronických součástech do prostorového chumlu a když k tomu přidal napájení, štěkalo to z malého reproduktorku jako pes. Malý, ale pes. Nás hned napadlo, aby to zapojil namísto zvonku dole od dveří. Kolega zvaný Šakal tam zrovna při tom nebyl a druhý den shodou okolností sloužil sám. Věž tehdy byla na hangáru zalétávacího oddělení a každou chvilku tam někdo přišel, třeba telefonovat, nebo něco domlouvat.
Ten den bylo Frantovi přece jenom divné, že za celé dopoledne na věž nikdo nepřišel...
„..a eště tu furt nekde štěká nějaký malý pes...“
Tonda samozřejmě spravoval televizory všem zaměstnancům letiště. Byla radost ho při tom pozorovat. Dokázal třeba spravit obrazovku, která měla přepálené žhavení. To dělal tak, že napětím od vysokonapěťového transformátoru jen tak opatrně škrtl o žhavení a vzniklý elektrický oblouk zhruba v šesti případech z deseti spojil žhavicí vlákno... S oblibou spravoval televizory vystříháváním součástek, které tam dle jeho názoru nemusely být. Vysvětloval to obvykle způsobem –
„ ...ten odpor to neví ...“
Podobným způsobem také spravoval svoje auto, napřed to byla Octavia Kombi, později Tatra 603.
Byl svým způsobem technický polyhistor. Vymyslel třeba motokáru, u které každé zadní kolo poháněl jeden motocyklový motor. Vyráběl horská slunce z výbojek kandelábrů.
Zasahoval do mnoha oborů. Docela vážně byl schopen radit meteorologům, aby svoje předpovědi dělali obráceně. Ti se totiž holedbali, že jim jejich předpovědi vychází na čtyřicet procent... Měl povahu dobromyslných tlouštíků, které leccos nerozhodí.  Na počátku sedmdesátých let však nešťastnou náhodou přišel o syna a to ho doslova zdrtilo. Byla v tom hrubá nedbalost Tondova kamaráda, kterému nikdy neodpustil...
Přišel rok 1991, továrna LET se otřásal v základech a přišlo velké propouštění. Tonda Kašpara byl v důchodovém věku a tak na něj bohužel přišla řada. Nikdo z nás to nemohl ovlivnit, ze stejného důvodu byl tehdy propuštěn i vedoucí leteckého provozu Václav Palička.
Ve svých jedena šedesáti létech se dal Tonda na podnikání. Je to neuvěřitelné, ale stal se jediným soukromým výrobcem barevných televizorů. Dnes to zní neuvěřitelně, ale dokázal zkombinovat malé obrazovky a „bedny“ od černobílých televizorů s řadou zakoupených obvodových desek od výrobců tak, že mohl konkurovat cenou, která byla bezmála poloviční. Postupem let se situace v zásobování televizory i v jejich cenách měnila, že to přestávalo být rentabilní.
Na popud svazu invalidů začal řešit problematiku usnadnění pohybu slepcům. Vždy jej lákalo řešení neřešitelného. Vymyslel čidla do bot, pomocí kterých dokázali nevidoucí i třeba chodit do schodů, nebo se vyhnout nenadálé překážce.
Antonín Kašpara měl dvě dcery, z nichž jedna je dnes zaměstnána jako řídící letového provozu na TWR/APP na letišti Praha. I v tomto se protíná jeho životní dráha s letectvím
Čest jeho památce.

(Autorem nekrologu je některý z jeho spolupracovníků - jméno se mi bohužel nepodařilo zjistit)