Čarodenice

Ptáte sa ně, lesti čarodenice sú lebo né. Na to je těžko odpovědět. V tom, co nekeří ludé vykládajú, može byt hodně vymysleného, ale može v tom byt aj neco pravdy. Keří ste tu starší, znali ste jistě starého K. Ten bývali rauščíkem. Zehnali si kdesi jakúsi flintisko, prý byla udělaná ze staréj vojanskéj a skoro každú noc chodívali k háju na čekanú. Zaječinu měli v trúbě každý deň. Tož ten vykládali, že jak jednú šli po půlnoci se zajícem v pytli dom, tož na Šefranici u starohorskéj cesty uviděli ale pět velikých koček. Řvaly tam a mňančaly, jak dyby sa rvaly. Strýček sa trochu přikrčili a jak sa dostali za kočky, tož do nich střelili. Milé kočky sa ale pustily za něma a naskákaly jim na záda. Strýc zahodili pytel se zajícem a co enom mohli, oháňali sa flintú po kočkách. Ty ale pořád za něma. Než doběhli dom, měli záda samú krév a eště aj na dveřa kočky chvílu drápaly a řvaly. Nevím, co je na tom pravdy, K. ale tvrdili, že to byly čarodenice.

Kdysi zaséj u M. slúžíl pacholek, býl odkáďsi od Brodu a ten nechtěl jinde spávat jak v maštali u koní. Oni měli chlévy v pořádí a maštal byla hned vedléj návratí a na ulic bylo větší okénko, keré bývalo v létě otevřené. Jednú večér také pacholek všecko pokludíl a šél na ulic za kamarádama. Tam ba zdržál skoro až do půlnoci. Než si lehl spat, dívál sa eště chvílku okénkem na ulic. Naráz učúl, jak kdosi ide po chodníku. Byla to baba s plachticú v ruce. Když došla k vrátom, klepla trháčama do nich a pravila “tady trošku” a šla dál. U súsedových vrát opakovala to samé. Pacholek si hned pomyslél, že je to čarodenica. Strhl z chomúta na násypě opraťu a vyběhl na ulic, ale kde už býl babě konec! Tož šél a opraťú klepl do každých vrát a řekl: “a mně ostatek”. Potom šél spat a opraťu hodíl na chomút zas tak jak byla. Ráno vidí – dvě puténky co stály na násypě pod chomútem byly plné mléka a eště bylo všady mokro jak dyby tam bečku mléka vylél. Babu poznál, ale za to že mu řekla, kerú noc sa majú tyto čáry dělat, to na ňu neprozradíl. Doslúžíl do vánoc, vrátíl sa dom a už víc slúžit nikde nešél a měl sa prý dobře.

Vykládala ně súsedova Anča, že loňský rok, když sa šla na Veliký pátek k potoku umývat, tož učula, že hlásný trúbí teprú 3 hodiny. Lekla sa trochu, ale povidá si, dyž už su tady, vracat sa nebudu. Naberu vody, umyju sa a pomodlím sa až doma. Měsíček eště svítíl, tož bylo dobře vidět. Slézla do potoka k vodě a co vidí! Marina K. tam stójí, ve vodě před sebú má maslénku a špléchá, jak dyby stlúkala. Anča ostala jak zařezaná, nohy sa pod ňú třásly, hodnú chvílu sa ani hnút nemohla. Honem nabrala vody a hybaj pryč. Hlavú jí vŕtalo, co tam mohla Marina s maslénkú dělat. A jak to može byt, pravila si, že ona prodává vajčářce za týdeň 3 aj 4 kila putru (másla). Šak my aj druzí máme také krávu, tož vím, co može kráva dat a co né. Cosi v tom je a po dobrém to nebude, je to jistě čarodenica, řekla si nakonec.

Já si ale pravím, že to može ale byt aj ináč. Co dyž měla Marina maslénku trochu rozeschlú a chtěla ju ve vodě trochu opláchnút a zastát? K potoku to má blíž než ke studni, šla teda do potoka. Putr potřebovala, aby mohla nejaký oběd uvařit, šak všeci víme, že na veliký pátek sa nesmí jest nic se sádlem. Pravda je, že na potok sa obyčajně tak skoro nechodí. Lesti si Marina Anče všimla, mohla si o ní myslet to samé co Anča o ní – že je čarodenica. Člověk mosí trochu rozmýšlat a né hned pečetit, že je to tak a né jináč.

Tak jak jsem kdysi čúl Rosu, šak ten byli chytrý a věděli všelicos. Ten vykládali, že jednú k nim došla Anéša Gálova a velice jich prosila, aby sa jim šli podívat na krávu, že má čarodenicu. Dyž sa otelila, tož dávala za deň tři veliké hrotky mléka. Jednú prý ale Aneša prodala mléka jakýmsi komediantom co tady byli a brzo po téj dójila méň a méň. Včíl nadójí už enom tak mázní hrnek (máz=4 žejdlíky, vědro = 40 mázů, holba = ½ mázu) a to enom ze dvúch cecků a z ostatních ani nefíkne. Rosa šli. Nahlédnú do chléva, bylo to v zimě, okénko do chléva bylo vyrazené, zima tam fučala. Kráva tam stála jak v sýrni a byla samý pagáč. Tož Anéši vybrblali a řekli jí, nech nechá zasklit okénko a vyháže ze chléva hnůj. Nech nechá udělat z dubových hontů stání a krávu nech prodá až bude stelná a kúpí druhú. Táto že už nebude na ty dva cecky nikdy dójit, protože nachládla a zima sa jí zvalila do vymena a od toho na ty cecky ochromla. A tož to byla celá tá čarodenica.

Naši baběnka kdysi vykládali, že když eště gazdovali, tož také měli velice dobrú krávu. Dyž byla po telati, tož dávalo puténku mléka na jedno podójení. Jednú ale došla jakási roba a velice jich prosila, lesti by jí neprodali mléka, že aspoň na zamísení. Tož jí látečku toho mléka prodali a na druhý deň už nadójili enom čtvrtník. Zavolali také teho Rosu a ten jim poradili. “Víte co,” pravili, “zitra je v Hradišti jarmak, zaveďte ju na jarmak, ale neprodávajte ju. Doveďte ju zpátky a kráva bude zas dójit.”
A tož to aj tak udělali. A jak vám ju védli hen na Vinných hůrách přes hraničky, kráva najednú velice škaredě zabékla, jak dyby ju zařezávál, ale zas potom šla pěkně dál. Na jarmaku měli plno kupců, snád jak dyby všeci chtěli kúpit enom jejich krávu, ale oni ju hodně vysoko cénili a tož ju neprodali. Doveďa krávu dom, zas prý dójila tak jak prvéj. A čújávál sem, že dyž prý krávu, kerá má čarodenicu převede přes hranice, že tá čarodenica už nad ňú nemá moci.

Kdysi vykládali Ferenčena, šak už sú také tam, pánbu jim odpusť, že měli velice dobrú krávu a prodávali mléko každému, kdo došél. Z ničeho nic ale kráva dójit přestala. Byli nad tým celá ztrápená, lamentýrovali kady chodili, jak sa enom toto mohlo stat. Jednú, jak tak lamentujú, tož chodíl jakýsi Františkán tady po domoch a došél aj k nim na ptaní. Hned si mu tetička postěžovali, jaké majú v domě súžení. Ten Františkán jim poradíl, aby až pujdú dójit, vzali plachticu a krávě vyšvácali. Dost možná, že to řekl špásem, ale tetka to vzali doopravdy. Jak šli dójit, vzali plachticu a miléj krávě vyšvácali co sa do ní vešlo. Kráva hned dala plný hrotek mléka a od téj doby dójila, že měli mléka jak vody. Plachticu měli ve chlévě na kolíku pověsenú a nedali by ju za nic na světě. Za nejaký čas zaséj ten samý Františkán po dědině chodíl po ptaní a došél k nim. Tetka ho hned posadili za stůl, znésli mu všeličeho a velice mu děkovali, že jim dál tak dobrú radu. Milý Františkán z toho býl ale celý dolekaný a kázál jim hned udělat v peci oheň. Moseli donést tú plachticu a nahlas sa s ním pomodlit Očenáš a Věřím v Boha. On potom hodíl tú plachticu do pece a stál u ní až na prach zhořela. Kráva ale dójila pořád jednak, aj bez plachtice, tož doví, co v tom všecko bylo.

Francka Večérčena měla také dobrú krávu, kúpili v Brodě na jarmaku. Byla už hodně stelná, brzo sa jim otelila a dójila prý velice moc. Milá Francka byla ráda a byla tak opatrná, že dávala větší pozór na čaroděnice než na krávu. Sama létala po besedách, ale k ní žádný dójít nesměl. Furt měla zamknuté a když jí to nekdo domlúvál, tož říkala: “Ja, ďach věř babám! Doleze to do baráku, vykládá, vykládá, najde si nejakú zábarku, vyleze na dvůr, tam zdvihne na násypě nejakú slámku lebo neco a už je po mléku!”
Také žádná cuzí kočka sa jí na dvůr nesměla ani zblížit. To po ní hned frkla glocem. Ale přes všecku opatrnosť jí najednú kráva přestávala dójit. Fana létala, bědákala a stěžovala si kde kom. Všeci ju lutovali, nekdo aj neco poradíl, ale nic nepomáhalo. Jednú si s bečem stěžovala u kmocháčka Janků. Ten sa jí ptali lesti nekom třeba nekdy mléka neprodala. Bránila sa, to prý by neudělala za nic na světě.
"Tož víš ty co,” pravili kmocháček, “inší porady nebude, než převést krávu do cuzího chléva. My máme ve chlévě plac, tož lesti chceš, večér až sa zetmí, převedem ju k nám. Uvidíme, třeba to pomože. Ale mosíš ju u nás nechat celý měsíc. Budeme ju sami krmit a poklúzat a za to si necháme od ní mléko.”
Francka svolila. Krávu večér převédli. A kmocháček hned viděli, kerá bije. Kráva stála v kravincoch jak v garbovni a byla samý pagáč. Doveďa kravku dom, kmocháček ju pěkně horkú vodú umyli, očistili, podestlali, nakrmili, napojili. Kráva žrala, enom mrčala, tak jak dyby nežrala štrnást dní. Už druhý deň ráno dala plný hrotek mléka a za pár dní ani mléko po podójení do hrotka nevlézlo. Nále milá Fana furt tam lozila jak veš na strup, vyptávala sa, nahlédala a viděla, kolik kráva dójí. Už sa jí to zdálo škoda nechat ju u kmocháčka celý měsíc. A tož začala rýpat, že šak bár kdo by chtěl cizí krávu dójit a člověka okrádat. Kmocháček měli také blízko řiti plúca a tož jich to nakatilo. Miléj Faně nadali čaroděnic, že je zhnilá jak klada, enom po besedách léce, doma nic neudělá a zháňá enom hlúpoty. Šli do chléva, odvázali krávu a pravili: “Na, zeber si svoju krávu a víc ně do baráku nechoď, nech ťa tu víc nevidím.”
Francka šla dom a byla ráda, jak na kmocháčka vyzrála. Doma ale za týdeň kráva zaséj mléko ztratila a už ju potom moseli prodat. Odstavila načisto.

Ja, daj krávě do škopka, ona ti dá do hrotka, to platilo dycky a platí dodnes.
Proto já myslím, že všecky ty výklady o čaroděnicách sú enom planá řeč a že na tom nemože byt nic pravdy.

Strýc P. kdysi vykládali, že jak jednú poklúzali, šli pro cosi na mlatevňu. Měsíček pěkně svítíl, světlo bylo skoro jak ve dně. Jak otevřeli vráta u mlatevně, uviděli tam hromádku střev. Jak všeci víme, vykládá sa, že čarodenica než sa promění v kočku, že mosí ze sebe všecky střeva vykasat a dyž sa chce zas z kočky proměnit v lidskú podobu, mosí ty střeva zpátky do sebe vtahnút. Strýcovi to také hned napadlo a proto šli do plevinca, tam nabrali prohršlé ječmenných plev a milé střeva tema plevama posypali. Ráno sa tam šli podívat. Střeva posypané plevama tam byly pořád, ale jejich súsedka téj noci umřela. Byla to čarodenica, řeklo by sa. Ale ono to myslím bylo ináč. Střeva si tam mohl dotahnút pes lebo kočka. A o súsedce tehdá všeci věděli, že sa pichla vidlama od hnoja, dostala z toho brant a na ten potom umřela. Dycky ale sa v téj řeči volky nevolky dostaneme enom do tech čarodenic, že je to opravdu jak začarované. Pravím vá, nevěřte v takové pověry, ste-li dobří křesťané. Dyť je to aj hřích takovým věcám věřit.

(podle Josefa Dufky)