Dolňácké slavnosti a konceptuální umění

Folklor se u velké části českých a moravských intelektuálů netěší příliš velké oblibě. Způsob, jakým je pěstován, považují za neživotné konzervování tradic, budování bizarního skanzenu, odtrženého od současné reality i od skutečného obrazu minulosti venkova.

Letošní Dolňácké slavnosti v Hluku (psáno v roce 2014), kterých jsem se osobně zúčastnila, ukázaly, že podobné výtky neplatí pro pěstování folkloru vždy. Byla jsem svědkem toho, že podobná akce nemusí být umělým produktem malé skupiny samozvaných strážců tradic, neúspěšně vnucovaným zbytku společnosti. V Hluku došlo k  zaangažování všech, i těch nejposlednějších členů městské komunity do společenského dění, jehož historická autenticita, či věrnost tradicím se stala podružnou záležitostí. Tím hlavním zde totiž byla radost z živě tepajícího komunitního života a z projevů kulturnosti (byť v malém měřítku) fungující občanské společnosti.
Úspěch nepochybně souvisel s faktem, že se povedlo zorganizovat množství zajímavých kulturních podniků a událostí, které byly přístupné zdarma. V době, kdy se na celorepublikové úrovni neúspěšně řeší otázka otevření expozic galerijních a muzejních institucí daňovým poplatníkům zcela zdarma, ukazuje malé město na jihovýchodní Moravě, že je-li vůle, lze přístup ke kultuře otevřít opravdu všem, kteří o to stojí.
Na organizaci byla jistě velmi náročná výstava děl s motivem jízdy králů, zapůjčených řadou státních i soukromých galerií. Pečlivá příprava se skrývala za nenápadnou výstavou, dokumentující proměny města, prostřednictvím konfrontace starých a aktuálních fotografií určitých budov a míst. Doplněná byla počítačovou vizualizací projektu přestavby zchátralého hospodářského dvora v centru města. Na jednom místě se tak občané mohli setkat s minulostí, současností i možnou budoucností městského prostoru, který společně sdílejí.  Tradičně velkorysé byly hudební akce, pořádané na stadioně a ve sportovní hale. Pozoruhodným projevem komunitního života byl nedělní krojovaný průvod. Na pět set hluckých občanů se obléklo do kroje bez nároku na jakoukoliv odměnu. Ti, kteří nešli v průvodu, vyšli před domy na hlavní ulici a své spoluobčany doprovázeli alespoň pohledem, hlasitým pozdravem, či podáním občerstvení.Díky tomuto projevu kolektivní sounáležitosti, jen minimálně usměrňované organizátory, se mi vybavila intermediální umělecká akce „Nic tam není“ Kateřiny Šedé z roku 2003. V obci Ponětovice se třemi stovkami obyvatel, kteří o vlastní vesnici tvrdili, že se tam nic neděje, iniciovala umělkyně projekt, během kterého přiměla obyvatele, aby jeden den dodrželi stejný denní režim. Všichni současně vstávali, šli na nákup (kde koupili stejné věci), poobědvali stejný oběd a odešli na pivo. Večer všichni najednou zhasli. Šedé šlo především o to, aby obyvatelé díky této participaci a sdílení zažili ve své obci jednou něco mimořádného. Úspěch s tímto dílem však slavila po celém světě, dnes je jednou z nejznámějších českých umělkyň, vystavující v Berlíně, New Yorku a Londýně.
Konceptuální umělci a umělkyně jako Kateřina Šedá reagují ve svých participativních projektech na vyprázdněnost současného komunitního života, odcizenost a vykořenění. Folklorní akce, jako Dolňácké slavnosti v Hluku, dnes ukazují, že společnost může aktivně sdílet určité kulturní hodnoty, aniž by ji k tomu někdo nutil, nebo povzbuzoval. Umělá podpora pěstování folkloru z éry komunismu je pryč. Folklor se však naštěstí stal pro ty, kteří chtějí intenzivně společně žít a pracovat, vhodným nástrojem a prostředkem realizovaní komunitního života. Jízda králů s třiceti mladými jezdci a králem na opentlených koních sice byla velkolepá, to opravdu podstatné se však v Hluku odehrávalo na pozadí pestrobarevné podívané.
Doc. PhDr. Marie Rakušanová Ph.D.