Jak bývalo prvéj - z pamětí strýčka Josefa Dufky

Zemědělství

   Když byla roku 1891 rozdělena zemědělská rada v Brně na dva odbory, český a německý, a byly provedeny volby, vykonala tak mnoho pro zemědělství záslužné práce. Na každém okrese byly založeny hospodářské spolky. Naše obec patřila zpočátku ke spolku Velehradskému, se sídlem v Hradišti. Tento spolek dal zdarma našim rolníkům 2 secí stroje na ukázku, jak se s nimi pracuje. Jeden měl Jiří Šimčík č. 7, druhý Matuška č. 466. Kdo by si chtěl sám nebo spolu s více rolníky takový stroj koupit, byla mu od Zemědělské rady poskytnuta subvence 50% ceny. Tyto subvence byly poskytovány i na jiné stroje, mlátičky, žací stroje atd. Také na zakoupení ušlechtilého osiva a sadby na zalučování a zalesňování špatných pozemků, na hnojivové zkoušky, na nákup plemenných zvířat a stavby stájí, hnojišť atd. byly na doporučení spolku poskytnuty členům subvence. Asi roku 1900 byl Velehradský spolek rozdělen, když více podpor dostával okres hradišťský nežli Ostrožský. Okresní hospodářský spolek pro okres uherskoostrožský se osamostatnil  a pracoval v tom směru bez hany.
   Nebylo divu, že se zemědělství za takových podmínek postupně zvelebovalo, což také nezůstalo bez vlivu na úrodu a životní úroveň rolníků. Nikdo už nemusel sadit stále dokola své staré obilí a brambory, když dostal na úvěr zušlechtěné osivo a sadbu. Každý také mohl použít jakékoliv množství umělých hnojiv. Také cukrovary dávaly svým kontrahentům osiva, krmný cukr, melasové řízky, to všechno na úvěr nebo za velice příznivou cenu. Toto vše hodně a ve velkém měřítku využíval Syndikát řepařů vedený V. Stoupalem, který byl v hospodářském a obchodním smyslu velice silnou osobností. Bez velkých otřesů provedl zemědělce všemi úskalími nejhorších let hospodářské krize (1930-1935). 
   Hospodářský spolek pro okres ostrožský byl v prvních dobách veden předsedou Vítkem z Chylic a později Vaculíkem z Předměstí č. 1. Jednou za rok konala se v Předměstí výroční schůze, na níž byl zvolen předseda, jednatel i pokladník. Naplánovala se také činnost na následující rok. Každý rolník, který byl jen trochu odvážný a podnikavý, mohl si své hospodářství pěkně zvelebit za pomoci zemské podpory. Bylo však málo takových rolníků. V Hluku bylo by možno mezi ně počítat Tesaříka (č. 38) a Svadbíka (č. 109). Teprve po první světové válce jich bylo už víc, ale podpory už zase nebyly tak vysoké a investice zase byly mnohem nákladnější. Zpočátku se všecko subvencovalo 50 % nákupní nebo pořizovací ceny, po válce už jen 30  % a dále už jen 15 %.

Používání umělých hnojiv

   Ve dvoře používali panští od roku 1860 jakési hnojivo, které jmenovali guano. Rozhazovali to pod žito (v Hluku se tak říkalo pšenici)a později i pod řepu cukrovku, až se začala pěstovat. Rolnící nedávali na svá pole kromě hnoje chlévského nic. Úhořilo se - po třech letech vždycky nechali ležet pole ladem. Takový úhor, bylo-li jim možno, přes léto dvakrát zorali a pohnojili jarním hnojem, který jinde se stejně nedal vozit pro špatné cesty v době setí a sázení. Teprve kolem roku 1890 tyto úhory se nenechávaly a dělalo se to tak, že po hnojení čtvrtým rokem nasadily se na to pole, kde měl být úhor, brambory a až se ponejprv okopaly, vyvezl se tam hnůj, rozházel a potom se motykama přikopčil k důlkom. To dalo ale moc práce a výsledek, byl-li suchý rok, nebyl velký. Proto někteří rolníci začali set více jatelinu a po druhém sečení se tam navezl hnůj a zaoral a mohlo se set žito (v Hluku se tak říkalo pšenici). Toto už bylo lepší a rychle se to rozšířilo.
   Řepa cukrová se tehdy obyčejně sadívala ručně. Za tím účelem si lidé změřili šířku řádků jak je viděli na panském a vzdálenost jedné řepy od druhé v řádcích a podle toho si napřed naznačili řádky margírem (velké hrábě se silnými kolíky na naznačení řádků v hlíně) a potom sadili. Někteří si však všímali více a více okopávky na panském a podle toho dělali i svoji práci. Bylo tehdy pravidlem: řepě okopávkou neuškodíš. Třikrát okopat a ohrnout. Ponejprv plytce, podruhé hlouběji a potřetí, tj. po přetrhávce hluboko a naposledy co možná hluboko nadělat hlíny.
   Z obilí se nejvíce sela réž (v Hluku se tak říkalo žitu), protože bylo slámy potřeba na došky a snadno se mlátila a chleba se moc zedlo. Pětičlenná rodina pojedla 5 pecnů za týden. Bílé pečivo žitné se peklo jen jednou týdně. Žito (v Hluku se tak říkalo pšenici) se selo málo, protože se těžko mlátilo a špatně se i dařilo. Daleko více se pěstoval ječmen, ten se dobře mlátil a prodal se a koupila se zaň hotová žitná mouka. Také i mleli lidé ječmen a z mouky se pékaly krajance a vařily šišky. Poněvadž se žito (v Hluku se tak říkalo pšenici) špatně dařilo a na panském rostlo dobře, vyměňovali si rolníci osivo ve dvoře. Tam měli žito (v Hluku se tak říkalo pšenici) pěkné bezvousé a to se dobře mlátilo, ale zas lidem malé narostlo. Proto nedávno utvořená záložna se usnesla, že se objedná vagon superfosfátu a lidem se rozprodá do Václava bez peněz (zákazník platil až po sklizni), jak bylo v té době zvykem. Objednali ho tedy ale společně s obcí Blatnice roku 1883. Superfosfát se dobře osvědčil a ti, co ho naseli pod žito, nelitovali toho - měli žito velice pěkné.
   Příštím rokem 1884 už objednal starosta Svadbík spolu s mlynářem Pipalem sami vagon pro obec a tak se to pomalu šířilo, že se každým rokem objednal vždy celý vagon a na louky zase struska se začala objednávat.
   Ve světovou válku to přestalo a proto i úroda byla malá. Po válce však rolníci utvořili různé spolky a objednávali pro své členy superfosfát, strusku, ledky, sůl draselnou, kainit a to v množství několikavagonovém. Tak například jen strana agrární objednala pro své členy v roce 1928 dva a půl vagonu superfosfátu, jeden vagon strusky, 120 q soli draselné a kainitu, 90q ledku čilského a 40 q jiných hnojiv. Platilo se to až na zimu.
   Kolem roku 1890 měl na skladě superfosfát i žid Grünfeld až do roku 1915. Jak se tedy začalo používat hnojiv, byla úroda větší a lidé měli více i sena a tak stoupal pomalu i stav dobytka. Uvedu kvůli srovnání stav dobytka z roku 1886, kdy bylo načítáno 312 krav, 35 jalovic, 25 telat. Roku 1896 bylo načítáno 493 krav, 71 jalovic, 79 telat. Z toho ovšem část připadá na dvůr, který měl mimo toho i 30 volů. A v roce 1928 byl stav 980 krav, 270 jalovic a 93 telat (bez dvora). Mimo toho už bylo 220 prasnic a 690 kusů vepřů.

Pěstované plodiny

   Za starších dob se z obilovin pěstovala v Hluku nejvíce réž (v Hluku se tak říkalo žitu), ječmen, méně oves a proso. Réž (v Hluku se tak říkalo žitu) proto, že dala hodně slámy, které se v každém domě spotřebovalo velké množství ke každoroční opravě doškových střech. Z namleté mouky se většinou pekl chléb. Bílé pečivo bývalo jen jednou za týden, na svatby a podobné slavnostní příležitosti. Žita (v Hluku se tak říkalo pšenici) se pěstovalo málo, protože vyžadovalo dobrou půdu a té mnoho nebylo. Navíc se cepama velice těžko mlátilo. Proto rolníci seli raději ječmen a za ten si vyměnili u žida pytel bílé žitné (pšeničné) mouky. Oves byl na krmení pro koně a proso na kaši a pro drůbež. Dále si každý pěstoval trochu hrachu, čočky a fazole na jídlo. Vičák (směs chlebového obilí a vikve) na seno. Zelí si také každý nasadil několik kop a v každém domě byla na zimu bečka našlapaného zelí. A když se nasušily ještě tak dva pytle ovoce, nebylo už strachu z hladu. Pro zimní práci hospodyně a pro ošacení rodiny se pěstovaly konopě. Až teprve po roce 1895 začal sem tam někdo pěstovat jatelinu a později i „věžďanku“ na seno pro dobytek. To se rychle rozšířilo, když ostatní viděli, co to dá sena a pěkná úroda po tom bývá. Náhle už nebylo třeba úhořit a skutečně rokem 1900, když se pěstování jateliny rozmohlo, zaniklo úhoření úplně.
   Před rokem 1870 se sadívalo něco krmné řepy, něco kvaky a něco řepky. V tom roce se také začalo s pěstováním cukrovky pro cukrovar. Cukrovar platil 70 grajcarů za metrák. Druhý rok dával brodský žid 75 grajcarů. Tím získal většinu a May (židovský obchodník) musel dát 80 grajcarů.Tak to došlo až na 9 šestek a brodský cukrovar zkrachoval. Cena však neklesla. Neboť tam jezdil kontrahovat nějaký cizí cukrovar, takže v roce 1900 se kontrahovalo za 1 zlatý a o pár roků později za 1,20 zl.Cukrovary dávaly na jaro po uzavření kontraktu na každou měřici řepy 10 zlatých zálohy a to bylo lákavé, neboť na jaro bylo peněz všude potřeba.
   Na krmení pro husy se sadívala turkyň. Brambory se za starých časů nepěstovaly a lidé je ani neznali. Teprve v roce 1738 je začali pěstovat na panském a krmili jimi v zimě prasata, která se v létě pásla. V roce 1771, kdy pro mokro byla neúroda, veliký hlad a drahota, začali lidé chodit na panské brambory krást. Doma si je vařili a jedli. A ejhle! Nikomu se nic nestalo a navíc to bylo dobré. A tak se v Hluku začaly pěstovat „erteple“.
   Jiné plodiny se v Hluku nepěstovaly proto, že se jim tu nedařilo. Leda že na panském někdy seli bob a později sóju. Z bobu byl ale hořký šrot a zvířectvo ho nechtělo žrát a sója nikdy dobře neuzrála. Kolem roku 1940 začali někteří Hlučané pěstovat léčivé byliny. Ty dávaly sice dobrý výnos, ale nedaly slámy ani zrna, jenom hodně práce.
    Ještě bude možná dobré zmínit se o tom, jak se z ječmene podomácku vyráběly kroupy.  V některých domech měli ze silného dubového dřeva udělané stoupy a v těch se kroupy tloukly. Do stoupy se nasypal mázní hrnek (máz=4 žejdlíky, vědro = 40 mázů, holba = ½ mázu).
ječmene, ten se navlhčil vodou, aby slupka šla snadno dolů a ihned se tlouklo. Při té práci se používalo jen nohou – přirazit a druhou zase nadzvednout, při tom se nohy rychlým přešlapováním střídaly. Říkalo se, že kdo umí tlouct kroupy, umí i tancovat. Když už byly slupky otlučené, vybralo se to a na řičici (síto) se slupky stočily a odstranily. Kroupy se vařily nejčastěji v zimě, buď samé nebo s fazolí.
    Jakou domácí výrobou byl Hluk pověstný v minulosti? V Kaštanci byla Salajka na výrobu mýdla a pod Husí horou lis na olej. Olej ke svícení získávali Hlučané ze švestkových jader, oleje z máku používali na maštění postních jídel. Poněvadž lisování vyžadovalo zvláštního zařízení, byla k tomu účelu postavena pod Husí horou bouda - dílna, které od nepaměti byla majetkem rodiny Huspeninů, jímž také říkali „Dílnařé“. Švestkové pecky se nejdřív tloukly v korytě, pak se z nich vybrala olejová jádra. Ta se dala na zvláštní pánvice, kde za mírného ohřívání se míchala zvláštními lopatkami. Pak se vše dalo do velikého dřevěného lisu, z něhož pod velkým tlakem tekl z jader olej. Tato lisovna rostlinného oleje byla zrušena roku 1880.
   Z hluckého dvora se vyvážel do celého okolí pověstný sýr. Vyráběl se tak, že čerstvě nadojené mléko nosily dívky ve škopku do sýrárny na kotel, tam se po přidání tzv. „sýření“ ze žaludku zabitých telat ohřálo na mírnou teplotu. Když se mléko v kotli srazilo, vylévalo se do dřevěného lubu velikosti pecnu chleba. Vespod byl kámen, po kterém drážkou stékala syrovátka do zvláštní nádoby. Na vrstvu sýra se dal kulatý těžký kámen a sýr zůstal v lisu do úplného vychladnutí a ztuhnutí. Pak se pecen sýra z lisu vytáhl a byl odnesen do velmi chladné místnosti, tzv. „sýrně“ (odtud rčení „zima jak v sýrni“). Tam se ukládal do „štelářů“, kterých byla plná „sýrňa“.

Vývoj techniky v hospodářství

  Mnohé věci, které denně používáme, nám už natolik zevšedněly, že nás ani nenapadne, že naši předkové se bez nich museli obejít.
   My například se téměř ve všem řídíme časem. V každé domácnosti visí na stěně hodiny, které udávají správný čas, kdy je třeba to či ono udělat. Nebývalo tomu ale tak vždycky. Až do roku 1820 nikdo v Hluku hodin neznal a čas k práci udávalo slunce, nebo sama povaha práce, že totiž určité práce mohly se konat ve dne, jiné zase v noci. O pět roků později měli už hodiny na faře a v zámku. Na kostele dal farář namalovat hodiny sluneční.
   Ani robota na panském neřídila se hodinami. Na pěší robotu museli se robotníci dostavit s východem slunce a končila se po západu slunka. Robota jízdní bývala většinou přes pole a to znamenalo, že každý musel vyjet z domu za tmy v noci, aby mohl být ve dvoře zapsán a na místě práce, tj. v Nivnici nebo na Volenově, musel být při východu slunce. Snad by se lidé obešli bez hodin i nadále, ale asi kolem roku 1870 převzal Josef Velčovský, velmi čilý a podnikavý člověk, zastupitelství továren různé stroje vyrábějících a nabízel tyto stroje za výhodných platebních podmínek i na splátky. Objednával také i hodiny. Je sice pravdy, nedělal to zadarmo, ale nikdo tím nebyl o nic zkrácen ani ošizen. Z každého stroje měl určitou pevně stanovenou provizi a co objednal, to také každý obdržel a jaké platební podmínky dojednal, takové byly také továrnou vždycky dodrženy. Jeho zásluhou se začaly u nás šířit hodiny i hospodářské stroje, pluhy atd.
   V roce 1875 byly už v Hluku hodiny v 50 domech. Z toho je vidno, že ani lepší a výhodnější věci se nešířily příliš rychle. Takové nástěnné hodiny stály 2 zlaté 50 krejcarů a lidé říkali, že na to nemají peněz. V té době také obchodník žid Kohn prodával visací i nástěnné petrolejové lampy. Dosud se svítilo všude jen olejovými lampičkami a ty dávaly velice málo světla. Taková lampa neosvítila ani celou jizbu a z oken na ulici také žádný odlesk světla nezářil. Když nesvítil měsíc nebo bylo zamračeno, bylo na ulici tma jako v pytli. Šel-li někdo v takový večer na besedu, nesl si vždy s sebou lucernu, aby nespadl do příkopu. Také formani vozili s sebou lucerny na voze zavěšené. Páni měli na kočárech dvě lucerny se zvětšovacími sklya v nich svítili svícemi. Slušná visací petrolejová lampa stála tehdy 1 zlatý 20 krejcarů. V roce 1860 byly petrolejky pouze v 50 domech. Ostatní si je pouze půjčovali, např. na svatbu, draní peří apod. V roce 1890 už měli hodiny a petrolejové lampy ve veliké většině domů, ale přece ne všude. Roku 1899 byly zřízeny hodiny na věži kostela a ti, co bydleli blízko a na věž viděli, svých hodin nepotřebovali. V té době u nás bylo v největším rozkvětu řemeslo ševcovské a ševci, poněvadž pracovali v noci, měli už lampy velké, od kterých bylo  krásné světlo. Obchodníci a hospodští měli lampy plynové nabo karbidové. Po roce 1900 už byly lampy různých velikostí ve všech domech a hodiny také. Na svatby, hostiny a ke draní peří si lidé půjčovali lampy karbidové. Při draní peří  petrolejové lampy špatně svítily. Prachem z peří se totiž brzo ucpal přívod vzduchu a muselo se to za večer několikrát čistit.
   Až do roku 1920 nebylo nic slyšet o rádiu. V tom roce však přijel Hanáček z Ameriky a přivezl si s sebou rádio. To byl div a vzácnost. Lidé se k němu chodili na ně dívat a poslouchat muziku, zpěvy a řeči a velice se tomu divili. Tak se to líbilo, že si to všichni začali kupovat a v roce 1950 už byl rozhlasový přijímač v Hluku skoro v každé domácnosti. 
   Zdálo by se podivné, že tak dlouho trvalo, než se všichni Hlučané rozhodli pro tak dobré a potřebné věci, ale nemáme starým co vytýkat. Vždyť např. elektřina byla do Hluku zavedena roku 1933 a přesto, že je to velice zdravé, čisté svícení a pohodlný pohon strojů, trvalo to dobrých 7 roků, nežli si to zařídila většina Hlučanů a dodnes (psáno v roce 1957) naleznete jednotlivé domy bez přípojky elektrického proudu. A to ještě elektrárny až do roku 1948 vycházely vstříc zemědělcům, že jim poskytovaly zlevněnou sazbu na odběr proudu a řemeslníkům zase dávaly výhodu nočního odběru proudu, kdy kW stál pouhých několik haléřů. Původně se platilo za denní proud 1,20 Kč, za noční 40 haléřů. Zemědělská sazba byla 80 haléřů za 1 kW.
   Továrny nebyly ve svých začátcích nic jiného než dobří, silní a své práci rozumějící živnostníci, kováři a zámečníci, kteří když vyrobili stroj, snažili se ho hned prodat. Byl-li to stroj dobrý, získal oblibu u zemědělců a když usnadňoval práci rolníkovu, chtěli si ho koupit i jiní. Řemeslník-výrobce zřídil si větší dílnu, najal více dělníků a tak rostly továrny. Od roku 1860 začala vůbec jakási podnikatelská průmyslová horečka. Byl to zjev všeobecný, vyvolaný dobou. Zřizovaly se továrny, stavěly se cihelny, železnice, silnice, mosty atd. Je sice pravda, že císař Napoleon pustil pořádně Evropě žilou, že statisíce lidí zahynulo, statisíce jich bylo zmrzačeno a zbídačeno, ale sedláci a řemeslníci se následně vzmohli, zbavili se dluhů a kdo měl jen trochu štěstí, zbohatl. Zjistilo se, že není třeba cukr kupovat od cizinců, že je možno vyrobit ho z řepy, která se dá vypěstovat na našich polích a dát tak výdělek rolníkům i dělníkům. Při stavbách silnic, železnic, mostů aj. se také mnoho lidu zaměstnalo a venkovský lid z bídy dosavadní vybředal. Do té doby nebylo nikde žádných mostů, ani přes potoky ani přes řeky, všude se jezdilo přes vodu brodem. Ovšem, když po dešti voda stoupla,  přes Moravu se musely povozy na pltích (vorech) převážet. Po postavení severní dráhy naučili se i naši stavitelé stavět mosty a začalo se s jejich budováním. K tomu bylo třeba stavebního kamene a pálených cihel. Kámen se lámal na Kobylici a na Ostrožských. Formani ho vozili do Ostrohu a do Hradiště a měli výdělek. V Kunovicích byla založena cihelna Ševčíkova, kterou později koupil Abrhám a brzo na to druhá. Také v jiných obcích jako v Ostroze, ve Lhotě, v Blatnici a nakonec i v Hluku byly cihelny. Některé z nich později zanikly.
   Ale vraťme se k našim továrničkám na hospodářské stroje. Takové samozřejmě v Hluku nebyly, ale byly tu jejich výrobky.
   Až do poloviny 18. století se orávalo pluhem, který byl celý dřevěný i s kolečkama. Železné byly jen ráfky na kolečkách a radlice. Takový pluh půdu neobracel, jen mísil Některý kovář začal pak dělat železné odhrnovací desky i radlice střechovité, ale i tyto pluhy byly brzo zatlačeny tzv. „hradišťáky“, které měly desku točenou ocelovou. Tyto se v krátké době velice rozšířily, neboť už půdu pěkně obracely a oralo se s nimi lehce. Dřívějšími pluhy, bylo-li trochu sucho nebo vlhko, se orat nedalo a tak zůstávalo mnoho polí nezoraných a úroda bývala slabá. S „hradišťákem“ však šla práce lehčeji a rychleji a za kratší dobu se zoralo více. Nebylo už nepooraných strnisek přes zimu a úroda byla také lepší. Ale ani tyto pluhy nebyly dokonalé. Bylo-li sucho, hrudy takový pluh vyhodily z brázdy, poněvadž byl lehký. Proto po roce 1910 převládly pluhy tovární ocelové, které přes svoji těžší váhu pracovaly lehce a hrudy drobily.
   Také ostatní nástroje jako sekery, motyky, rýče atd. chtěl mít každý raději ocelové, přestože byly dražší nežli plechové.  
   Do těch dob rolníci řezávali sečku pro dobytek na staré primitivní stolici s jedním dlouhým zahnutým kosířem. Tento stroj se užíval už několik století, od té doby co se začala sadit krmná řepa, tuřín a kvaka. Je pravda, že se v některých maličkostech také občas zdokonaloval. Tak se například usnadnilo posunování slámy zespodu destičkou upevněnou na stupadle, kterým se zas ulehčovalo řezání pomocí nohy, ale přesto to byla práce zdlouhavá a vyžadovala velké opatrnosti. Co to dalo řečí Velčovskému, než někoho přesvědčili, oč rychlejší a výhodnější bude řezání na bubínkové sečkovici. Až v roce 1870 objednali si první sečkovici na faře a brzo na to i Svadbík z č. 109. Sečkovice sice stála 15 rýnských, ale vyplatilo se to. Za pár let už ji měli všichni větší rolníci. Také ostatní, když viděli nesporné výhody takového stroje, kdo jen trochu mohl, každý si ji koupil. Přesto je ale třeba poznamenat, že někteří tvrdohlaví a šetrní ještě v roce 1900 řezali sečku starým kosířem. Teprve kolem roku 1910 tento jednoduchý stroj nadobro zmizel.
    Jednou ze zemědělských činností bylo i mlácení. Mlátilo se ručně, cepy. Mlácení samotné šlo dosti rachle. Mlatců bylo 5 až 6 a obilí se prostíralo i za mlatevnu, kde se zem urovnala a natřela blátem z mazací hlíny s plevami, což po uschnutí bylo jak beton. Na jednu sádku se prostřela až kopa ječmene nebo jeden a půl mandele rži. Po přejití mlatců se to obrátilo a omlátilo i po druhé straně. Před tím se ječmen klasnoval. Postavilo se asi 2 kopy snopů vzhůru klásím a bilo se cepy do klasů. Tím se klasy rozdrtily a snopy byly kratší, takže se jich potom mohlo víc prostřít na sádku. Ječmene se vymlátilo 15 i více mandelů za den. Po každé sádce se zrno vyhrabalo, odhrnulo a zametlo. Mlátilo se většinou s domácími lidmi. Bylo–li to nutné, najali se cizí za plat 2-3 šestky denně se stravou či za každou desátou měřici.  To však bylo i s vyčištěním obilí a toto čištění už bylo horší. Muselo se čekat, až bude čerstvý vítr a při něm zrno na mlatě lopatami přehazovat. Vítr plevy odnášel a zrní zůstávalo. Byl-li opravdu pořádný vítr, bylo zrní po dvojím přeházení čisté. Jinak to ale byla práce zdlouhavá a každému se protivila. Senzací se proto stala Velčovského nabídka, že i na tuto práci je stroj, který zrno řádně vyčistí, a navíc roztřídí na dobré čisté, prostřední a pozadek. Jediná potíž byla v tom, že tento stroj zvaný fukar, stál 40 rýnských. I to ale Hlučané šikovně vyřešili tím, že se spojili dva i více rolníků a koupili si ho společně. Fukar byl asi stroj, který se v Hluku rozšířil ze všech nejrychleji. Během deseti let už nikdo obilí jinak než s jeho pomocí nečistil.
   Do roku 1870 se mlátilo všechno cepy. Rolníci začali po roce 1876 mlátit ruční mlátičkou, po roce 1895 už žentourovou až pak 1908 benzínovými mlátičkami. Kdo chtěl obilí vymlátit u někoho na žentourové mlátičce, dal si svůj potah a od mandela šestku. Za mlácení na benzínové se platilo za hodinu 1 zlatý 20 krejcarů a vymlátilo se za tu dobu 12 až 15 mandelů. Po první válce bylo už v Hluku mlátiček mnoho.
   Řepa na krmení dobytka se nadrobno rozsekávala v dřevěném korytě sekáčem a tuto práci musely většinou zastat děcka. Často se stalo, že si při tom některé škaredě rozseklo palec u nohy. Řepačky na krouhání řepy se začaly šířit kolem roku 1910 a ve větším měřítku pak po válce. Do té doby jich nebylo až tak zapotřebí, neboť dobytek se v létě pásal a na noc stačilo trochu ohnice, ovsihy nebo jiné trávy ze zarostlých okopanin. Krmilo se jen v zimním období, když pastva přestala.
   Tak měli Velčovský kšeftů dost: sečkovice, fukary, potom žentourové mlátičky atd. Protože byli člověkem velice podnikavým, nakoupili několik hektarů ladem ležících pozemků na Kobylici a zalesnili to. Nechali tak po sobě pěknou památku a svým spoluobčanům příklad, že i těžko obdělatelné pozemky mohou po delším čase přinášet užitek. A ještě jedna památka po nich na dlouhou dobu zůstala: byli totiž velkým příznivcem hluckých dětí. Kdykoliv šli po ulici , které děcko jim dalo křesťanské pozdravení, každému dali hrstku bonbonů. Těch měli po kapsách vždycky dostatečnou zásobu. Než umřeli, zřídili nadaci, z jejíhož úroku byly děti z první třídy každoročně na den sv. Josefa obdarovány drobnými dárky. Po první světové válce po výměně peněz bylo toto velmi omezeno. Rodina Velčovských se ze všech sil snažila tuto bohulibou zvyklost dodržovat, avšak za druhé světové války už to opravdu nebylo možné a nadace zanikla.

Dopravní prostředky

   Pokrok se nezadržitelně šířil i v oblasti dopravních prostředků. Od pradávna nebylo jiných možností, než cestovat pěšky nebo s koňským povozem. Páni používali kočárů. Komu se někdy podařilo svézt se v kočáře, považoval to za veliké štěstí a chlubil se tím celý život. Cestovalo se hodně na vzdálené jarmarky do Uher, často také za prací do Rakouska. Dost často se stávalo, že šel-li někdo sám, byl na cestě přepaden a o peníze oloupen. Proto se raději vypravilo více osob společně, aby se v takovém případě lépe ubránili. Hlučtí ševci jezdívali v dřívějších dobách se svými výrobky až do Uher a do Rakús a i oni jezdili vždy nejméně na dvou vozech. Nebezpečné místo, kde se často stalo nějaké přepadení  bylo na haťách mezi Ostrohem a Pískem, kde byl z obou stran silnice blízko les. Jednou byl okraden i obchodník Cyril Křivák a to u samých Kvačic u železničního podjezdu. Bylo to k večeru. Zdržel se v Ostrohu o něco déle než počítal, slunko už zapadalo. Vůz měl plný nakoupeného zboží. Za mostem mu nějaký kluk, kterého si napřed ani pořádně nevšiml, stáhl z vozu plachtu, kterou byl náklad přikrytý a utíkal s ní pryč. Napadal při tom hodně na jednu nohu. Křivák, přesvědčený, že bude snadné ho dostihnout se pustil za ním. Jenomže kluk velice rychle kulhat přestal, za kaplí skočil dolů břehem a zmizel mezi domky. Celý roztrpčený se tedy Křivák vracel zpátky. Už z dálky viděl, že se kolem povozu hemží několik chlapů. S velkým křikem, co mu síly stačily utíkal k vozu. Než se tam ale dostal, zmizeli chlapi a s nimi i větší část cukru a dalšího zboží. Domů přijel Cyril Křivák s vozem takřka prázdným.
  A v Kvačicích se podobné věci stávaly častěji. Když se vozívala řepa do cukrovaru, tož se tam u hospody krmívali koně. Jak chvilku u vozu nikdo nestál, hned se ztratily deky s koní, vidly z vozu a někdy i ocasy byly koňům uřezané. Páchali to většinou tamnější kluci, kteří ale byli všude stejní.
   Na jarmarky se chodilo pěšky a až po postavení vlárské dráhy (1888) se aspoň jedna cesta jela vlakem. Na nádraží se šlo obyčejně pěšky neboť forman s koňmi jel pouze v případě, že dostal nejméně 2 zlaté – to se mohlo vézt 6 nebo 7 lidí. Každého by to stálo 3 šestky a tak spořiví lidé této možnosti nevyužívali. Stávalo se, že byla-li krutá zima, někdo na cestě i zmrzl nebo zase ztratil peníze. Když někdo mířil do Ostrohu, mohl jet s mlékařem, který každý den ráno v zimě i v létě vozil ze dvora do Ostrohu v konvích mléko. Za šestku rád každého svezl. S mlékem za naší paměti jezdili Martin Kopřiva a potom Štefaník. Mléko se posílalo ze dvorů do Vídně, později do Prahy.
   Později, zhruba v roce 1910 začal jezdit i „počta“ s vozem a ten také lidi vozil. To však už lidé více používali povozů a po roce 1924 autobusů. Přesto se ale našli mnozí vytrvalci, jako např. tetička Mitáčena, která chodily skoro až do své smrti s vejci pěšky až do Zlína.
    V městech a po zřízení železnic i na nádraží byli tzv. povozníci, kteří měli kočár a pár koní a živili se převážením pasažérů. Vlastně to byla jakási obdoba dnešních taxikářů. Po roce 1900 se začalo používat kol, motocyklů a autobmobilů, ovšem zpočátku jen velmi málo. V Hluku bylo takové vozidlo málokdy ke spatření a když někdo náhodou potkal na cestě auto nebo motorku, to bylo jako by potkal čerta. Koně se toho lekali a často se i neštěstí stalo, když se splašili.
  Jako první začal v Hluku jezdit na kole žid Lövy zvaný Moric Levek v roce 1901.V dalším roce už měl kolo i studnař Hanus, který si pak v roce 1905 koupil motocykl. V roce 1908 uspořádal jedné letní neděle v Hluku velikou a památnou slavnost - totiž první jízdu obcí automobilem. Koupil kdesi automobil, ale spíše než auto to byl starý střep, který už nejezdil. Motor z něho dal na opravu a protože oprava do oné památné neděle nebyla hotová, najal si čtyři cikány, kteří zezadu zakrytí plachtou, auto tlačili. Hlučané se zprvu divili, že vůz jezdí bez koní, pak ale kluci uviděli pod plachtou míhající se špinavé paty a začali je šlehat prutama. Pozdvižení, které kolem toho nastalo, bylo naštěstí včas zažehnáno. Brzo potom začal Hanus jezdit opravdu autem, ke kterému nebylo zapotřebí cikánské pomoci. Po roce 1920 se začala rychle šířit kola i auta. Hlučtí občané Kupec a Mitáček zvaný Auťák začali provozovat autobusovou dopravu do Hradiště.  
   Po hromadném rozšíření moderních dopravních prostředků pominulo kouzlo a romantika cestování. Výhodou bylo, že člověk urazil cestu rychleji a pohodlněji, bez únavy. Nevýhodou ovšem bylo a je, že hrozí mnohem větší nebezpečí zranění a někdy i smrti. Pádem z kola se často někdo zraní. S motorkami a auty se také stávají smrtelné havárie – zkrátka mnohem více lidí bývá zraněno a zabito než v dobách, kdy se chodilo pěšky. Přesto už pěšky nikdo chodit nechce a raději riskuje všechno toto nebezpečí, jen když se veze.

Rozšiřování obce

   Stavby obytných a hospodářských budov nešly ustáleným tempem. V některých letech se stavělo více, v jiných méně. Období, kdy se stavělo více než kdy jindy bylo od roku 1760 do 1795, kdy byly roky dosti dobré, klidné a lidem se žilo dobře. Toto období bylo jen na chvíli přerušeno hladem, který přinesl nepříznivý rok 1771.
   Druhé období stavebního rozmachu bylo od roku 1820 do 1848. Bylo ale také na čas přerušeno cholerovým rokem 1831.
   Třetí období se datuje lety 1870 až 1914.
    Nejmohutnější co do rozsahu bylo ale období čtvrté ohraničené lety 1920 až 1940, kdy se Hluk rozrostl o celé nové čtvrti a ulice počtem asi 300 domů.
    V roce 1770 bylo provedeno první číslování domů a soupis obyvatel obce. V Hluku bylo načítáno 225 domů a 1305 obyvatel, z toho 17 židů. Pak už bývalo toto sčítání lidí a domů častěji.
   Do roku 1770 neměl žádný dům číslo a domy bývaly označovány jen podle majitelů, často i starých a dávno zemřelých. Někde byly na tento způsob pojmenovány i polní tratě. Například Zabartoníčí bylo zváno podle Bartoníků, kteří přes dvě století bydleli v domě, který dostal potom číslo 96. Bartoníci nebyli velcí sedláci, ale byli majiteli velkého vinohradu a protože patřili k těm málo lidem, kteří zde obstáli přes třicetiletou válku, byla podle nich nazvána i pole ležící za jejich humnem.
  Očíslování domů z roku 1770 zůstalo už trvale až do dneška, protože bylo zaznačeno hned do gruntovní knihy. Kdo později rozdělil svůj široký dům na dva, byly v gruntovní knize označeny jako např. číslo 22/a a 22/b. Teprve v roce 1850 bylo toto označování zrušeno a každý dům dostal své vlastní číslo. Poněvadž však už bylo mezitím postaveno hodně nových domů, které dostaly svá čísla hned po svém dokončení, nebyly už tyto dodatečně číslované domy označeny čísly řadovými, ale dalšími, jichž už bylo hodně přes 300. I nadále, jak kdo dům postavil nebo rozdělil, obdržel číslo nové, které dosud žádný neměl a tak se stalo, že vedle domu číslo 9 je dům číslo 515 nebo vedle čísla 186 se nachází číslo 500 atd. Když však zase naopak někdo vedlejší dům přikoupil a zřídil ze dvou domů jen jeden, jako se to stalo v č. 188 + 189 nebo č. 193 + 194, musel podržet obě čísla i nadále, mohl však tento dům zase kdykoliv rozdělit bez úředního řízení. Když někdo dům koupil a úplně ho zrušil, jako to udělal majitel domu č. 173 s domem č. 333, stojícím v jeho dvoře, bylo číslo úředně zrušeno a nebylo dáno žádnému jinému domu. Jedině v takovém případě, když někdo svůj dům na takové zrušení prodal a postavil si jinde nový, podržel si číslo z domu zrušeného. Když se měla v roce 1913 stavět škola (plány pak překazila první světová válka) byly takovým způsobem obcí vykoupeny dva domky: Hrubanův a Vojtkův. Hruban si koupil dům, který už číslo měl, Vojtek však stavěl nový a podržel si číslo staré, zatímco Hrubanovo původní číslo bylo zrušeno.
   Zajímavostí bylo, že podle rakouských zákonů, byl-li v některém domě povolen obchod nebo nálev lihovin, vázalo se toto povolení k domu a nikoliv k osobě, která si ho vyřizovala. Nový majitel tohoto domu mohl, když chtěl, provozovat obchod či hospodu bez jakýchkoli dalších formalit. Takové povolení čili koncese byly např. na domě č. 54, 187, 150, 152, 153, 154 a 220, odkud bylo v roce 1840 přeneseno na nově postavenou hospodu č. 2.

Jak si Hlučané stavěli své příbytky

Nevyčerpatelným zdrojem stavebního kamene byla pro Hlučany Kobylí hlava. Také na Husí hoře a na Drahách byly skály, ale kámen tu ani zdaleka nebyl tak kvalitní.
   Z kamene stavěli lidé základy domů až asi třetinu sáhy (sáh = 1,777 metru) nad zem. Dál se stavělo z pichovanice. Byla k tomu zapotřebí zásoba dřevěných hontů (trámů), sáhu dlouhých. Honty se postavily a dobře upevnily tam, kde měla stát zeď. Z obou stran se musely dobře podepřít, aby při stavbě neuhýbaly. Šířka takové zdi byla obvykle 60 cm. Z navozené hlíny, nejlépe z naplaveniny, udělalo přiměřeně husté bláto dobře prošlapané a promísené plevami a ohrabky. Z této směsi se dělaly koule, ukládaly se do prostoru mezi honty a tam se sešlapovaly nebo kyjanem utloukaly. Otvory pro dveře a okna se nechávaly prázdné nebo  se tam vložily hotové kastle pro okna či olištované rámy pro dveře. Když bylo dost lidí, práce šla rychle kupředu. Když už byly honty vyrovnány a zeď na sáhu vysoká, muselo se nějaký čas čekat až vyschne. Bylo-li pěkné počasí, mohly se za týden honty odloupnout a za tři týdny nebo měsíc se mohlo pokračovat a stavbu zdárně dokončit. Prudký déšť takové zdi neškodil, lidé ji totiž zakryli slámou. Horší bylo chladné počasí s několikadenním drobným deštěm. V takovém případě pak musela zeď dlouho vysychat. Obytné budovy nikdo nestavěl výše než 2 sáhy (sáh = 1,777 metru), obvykle spíš půl druhé sáhy. Když druhá část zdi oschla, dala se vazba a střecha se pokryla došky. Hřebíků tehdy nebylo, krovy a latě se přibíjely dřevěnými klínky. Když se někdy položila vazba na nedostatečně vyschlé zdi, tyto se rády pokřivily.
  Zdi z pichovanice měly řadu výhod. Požár jim nijak zvlášť neublížil, v zimě nepromrzaly, naopak dobře držely uvnitř domu teplo. Nevýhodou ovšem bylo, že málokterá taková zeď byla rovná a když si chtěl někdo později udělat dveře či okna na jiném místě, dalo velice moc práce, než zeď prodlabal.
    Chlévy pro dobytek se stavěly celé z kamene. Nemohly být z pichovanice, protože by se zdi teplem rozpařily a zřítily. Pro vepře se postavil krmík z dřevěných hontů na čtyřech nohách či sloupech.
   Mlatevně byly z pichovanice, ale o něco vyšší, plné 2 sáhy (sáh = 1,777 metru) i více. Komíny byly také z dřevěných hontů, musely však být zevnitř i zvenčí vymazané silnou vrstvou bláta. Teplem však takové vymazání praskalo a opadávalo, což vedlo k častým požárům. Proto vyšlo v roce 1783 přísné nařízení, že každý musí mít komín postavený z cihel až nad střechu a vrch komína zakryt plochým kamenem mimo okénka pro postranní odchod kouře.
    Protože domky byly jen nízké, nebyly sýpky nad obytnými místnostmi, ale obilí se dávalo do komory do skřichů. To byly různě velké příhrady z desek, stojící na nohách asi 30-40 cm nad zemí, aby tam neměli přístup myši a potkani, kterých bývalo vždycky moc. Za dob válečných ukrývali lidé obilí, mouku a šaty do jam, k tomu účelu připravených. To se vykopala jáma při vrchu úzká asi 60 cm a dole se rozšiřující až na sáhu (sáh = 1,777 metru). Jáma se vymazala zvlášť připraveným blátem nejlépe silničním promíchaným plevami. V jámě se pak udělal oheň, aby se vypálila. Po úplném vypálení se případné pukliny zatřely hustým vápnem a v této jámě vydrželo obilí, mouka, šaty a sádlo velice dlouhý čas. Takové jámy se dělaly na mlatevni nebo v humně. Musely být však dokonale zamaskovány, neboť vojáci mívali v hledání takových úkrytů obvykle velké zkušenosti.
  Studny na vodu se až do roku 1905 vyzdívaly kamením.Všichni byli zvyklí nabírat vodu puténkama a tahat ji ze studny hákem. Při tomto způsobu se dost často stalo, že se puténka ve vodě z háku vyvlekla a dalo pak hodně práce ji znovu hákem vylovit. Stalo-li se to v noci, bylo nutno na provaze do studny spustit lucernu a při jejím světle puténku zachytit. Často se do studny, obyčejně zásluhou děcek, dostaly i jiné předměty. Hrnce, misky, žufánky (naběračky), lžíce i různé další nástroje. Proto bylo nutno studnu občas vyčistit – vytahat rychle vodu i s bahnem a nepatřičnými věcmi.
   Kdo chtěl mít větší pohodlí, upravil si nad studnu válec s klikou a vodu tahal v puténce na řetěze na válci namotaném. Kde užívalo více domácností jednu studnu, tam býval obyčejně na řetěze připevněný okov, z něhož se voda vylévala do puténky vedle studny.
   V roce 1905 začal studnař A.Hanus vyrábět cementové roury na studny, mostky a kanály, takže všichni, kteří kopali novou studnu už využívali těchto rour. Jmenovaný studnař vyráběl dřevěné pumpy. Každý, kdo na to měl si ji rád pořídil. Stála podle hloubky 30-50 zlatých. Studna byla krásně zakrytá a majitel byl bez obavy, že do ní spadne některé děcko, slepice, pes nebo kočka, což se při otevřených studnách někdy stávalo. Navíc byla voda z takové pumpy vždy čistá.                                    
   V roce 1910 začal kunovický zámečník Miklík s bratrem studnařem vyrábět a prodávat pumpy železné. Ty byly laciné – stály podle hloubky 5-10 zlatých. Ty už si koupila veliká většina lidí. V zimě však, nebyla-li tato pumpa dobře obalená, ráda zamrzla a praskla.
   Po roce 1940 zařizovali si už někteří zámožnější elektrickou vodárnu, které se podle obchodní značky říkalo Darling.
   Mezníkem pro dokonalejší metody stavby domů byl rok 1820. To už se více stavěly domy z cihel, tzv. vepřovic. Byly to cihly z připraveného bláta vyrážené v dřevěných formách stejné velikosti a na slunci dobře vysušené.  Stavba z takových cihel ovšem také na základech z kamene postavených šla už velmi rychle a mohla se dodělat najednou. Bylo k tomu ovšem potřeba zkušených zedníků, protože nebyla-li taková zeď rovná a cihly vázané, snadno se roztrhla a spadla.
V Hluku bylo dost lidí, kteří se živili výrobou cihel-vepřovic nebo lámáním kamene. Sáha stavebního kamene stála 3 zlaté a tisíc vepřových cihel byl za 3 – 5 zlatých.
   Ke krytí střech se až do roku 1850 používalo jen slaměných došků. Byla to krytina, která byla zadarmo. Z režné slámy si každý sám došky nadělal a střechu pokryl. Vypukl-li však někde oheň a bylo větrno, šířil se velice rychle přestože lidé obyčejně nechávali mezi domky úzké uličky, v Hluku zvané „cehúze“. Mlatevně se stavěly obyčejně za dědinou a nikde nesměly být vedle sebe víc jak dvě.
   Po roce 1850 někteří už používali ke krytí střech hladkých pálených tašek, šindele anebo šifru. Ve větším měřítku se tyto způsoby ale ujaly až po roce 1870. Zasloužily se o to nově vznikající pojišťovny. V té době už byly v cihelnách k dostání i pálené cihly, na které bylo nahlíženo jako na drahý přepych. Používaly se proto jen na stavby komínů, které musely být ve výši jednoho metru nad úrovní střechy.
   Krytí obytných budov došky zaniklo až po roce 1910 a poslední doškové chlévy či kolny zmizely až po roce 1928.
   Po roce 1920 tj. ve čtvrtém stavebním období se už užívalo k stavbě domů převážně cihel pálených. Kamenné základy ustoupily základům betonovým. V tomto období se Hluk rozšířil a vyrostl nejvíce. Zmizely mnohé stodoly z okolí obce, na jejich místech vyrostly domky. Vznikly nové ulice a nové čtvrti. Prodloužily se ulice Antonínská, Hradišťská a Boršická. Na panském láně pod městečkem bylo všecko zastavěno (Lán). Na Mayovém u váhy (váha bývala naproti Ryškovu domu na dolním konci), kde se dřív skládala řepa do prýzní, vznikla ulice. Mezi lety 1920-1940 bylo postaveno 300 domů a mimo to byly téměř všecky domy v městečku zvýšeny a přestavěny.

Elektrifikace Hluku

    Koncem roku 1929 se ZME (Západomoravské elektrárny) snažily připojit Hluk na její rozvodné sítě a dodávat sem elektrický proud.   V této době probíhala v Hluku stavba školy. ZME požadovaly splnění náročných podmínek, které byly pro obec, finančně vyčerpanou stavbou školy, nepřijatelné. proto k elektrifikaci v tomto roce nedošlo.   Dne 28.2.1932 schválilo obecní zastupitelstvo většinou 16 hlasů, aby v obci proběhla elektrifikace. Kladlo si však dvě podmínky. První podmínkou bylo obdržení subvence od státu, druhou, že obci bude povolen úvěr. Elektrifikace, která v okolních obcích již dávno existovala, se však zase neuskutečnila.

   Roku 1933 se myšlenka elektrifikace objevuje znovu. Podnět k ní dal mlynář Hubert Jaša, majitel horního mlýna. Hlucký mlýn byl poháněn vodním náhonem. Jaša věděl velice dobře, že elektrický pohon má proti vodnímu mnoho výhod a proto usiloval o zavedení elektrického proudu. Začal vyjednávat se ZME v Brně a nakonec dosáhl úspěchu.   
2. listopadu 1933 byla dokončena elektrifikace mlýna ze sítě, která byla vedena od Vlčnova prostřednictvím 42 sloupů. To vzbudilo velký zájem občanů. Sdružili se a začali vyjednávat se ZME. Nakonec byla učiněna dohoda mezi ZME a 14 místními zájemci. ZME se zavázala vystavět transformátory v „Hliníkoch“ a sekundární vedení až po obchod pana Šumpolce. Zájemci se v dohodě zavázali splatit částku 12000 Kč ZME jako bezúročnou půjčku do doby, než obec složí příslušný obnos na celkovou elektrifikaci obce. Sekundární síť byla dokončena 22.12.1933 a poprvé svítila elektřina v domácnostech na horním konci a v Boršické ulici v domě pana starosty Pospíška. O vánocích roku 1933 zazářila poprvé elektrická světla také v hluckém kostele.
   Později začali se ZME vyjednávat občané z dolního konce (Karel a František Silnicovi, Jan Janků, Vavřinec Mitáček, František Pospíšek a další) o prodloužení sítě až k hostinci pana Nemravy. ZME slíbily vybudovat síť v hodnotě 8000 Kč. A jak to bylo s ostatními zájemci? ZME požadovaly za připojení částku 850 Kč, která bude bezúročnou půjčkou. Na schůzi dne 31. prosince 1933 bylo dohodnuto, že městečko bude osvětlovat 12 elektrických lamp a počet ponocných byl snížen ze čtyř na dva. Koncem února 1934 se začalo v obci svítit 13 lampami. Na podzim roku 1937 bylo elektrické vedení prodlouženo o 4 sloupy v Boršické ulici od obchodu pana Konečného po dům Matěje Prajzy v “Rozpadlinách“. V novém úseku zatím nebylo pouliční světlo a proud odebíral pouze pan Omelka, odborný učitel na hlucké škole. 
   V konečné fázi obec obdržela  zprávu od ZME, že síť po městečku Hluk je provedena v souladu s plánem obecního úřadu. Kolaudace se zúčastnili zástupci ZME, Okresního úřadu v Uherském Hradišti a Obecního úřadu Hluk. Komise si prohlédla síť a jednohlasně ji schválila dne 7.11.1939. Hlucká obec elektrickou síť převzala do svého vlastnictví a ZME nebyla nic dlužna. V době kolaudace bylo k síti připojeno 300 odběratelů elektřiny za účelem svícení a další odběratelé, kteří elektřinu využívali v hospodářství a při provozování řemesla. Uchazečů, kteří chtěli využívat elektrický proud, stále přibývalo.

Jak to bylo se školou v Hluku.
                          
    Do roku 1774 žádné starosti se školou nebyly. Do školy na faru chodil jenom kdo chtěl. V neděli odpoledne však musely jít všechny děti od 7 roků, ale ve všední dny měly pokoj.
    Důležité reformy pro rozvoj školství zavedla Marie Terezie. V roce 1774 byl schválen školní řád, který poprvé v dějinách u nás zaváděl povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Na venkově byly zakládány školy, v nichž se měly děti učit čtení, psaní a počítání. Ve městech byly zřizovány školy hlavní, poskytující širší vědomosti.
   V roce 1781 musela obec zřídit školu. Škola byla zřízena v obecním domě čp. 47. Byl to malý domek, krytý došky. Byla nařízena povinná školní docházka. Hejtmanství sem ustanovilo učitele a trápení nastalo. Učiteli se muselo platit 1 zlatý a pár snopů obilí a mimo to měl učitel k dobru vánoční koledu. Největší starostí učitelovou bylo, aby předepsané dávky obdržel. O návštěvu dětí ve škole se už tolik nestaral. Věděl, že by to stejně bylo marné. Bývalo totiž ustáleným zvykem, že od dubna do října nikdo do školy nešel. Chodilo se jen v zimě.
   Od roku 1868 se už platilo z jednoho žáka 1 zlatý 80 krejcarů až do roku 1900. Za chudobné platila obec.
  Dnešní stará škola byla postavena v roce 1832, její přístavby pak v roce 1874 a 1903.
Brzy však nestačila. Ve školním roce 1913/14 se tísnilo v jedenácti učebnách čtrnáct tříd. Došlo to tak daleko, že od 1.9.1923 se dokonce učilo i v prostorách bývalého obecního hostince. O nutnosti postavení  nové školní budovy nikdo nepochyboval. Usilovalo se o ni dokonce už brzy po roce 1910. V roce 1914 byl dokonce navezen kámen a část stavebního materiálu. Vypukla ale první světová válka, materiál lidé rozebrali a stavba byla opět v nedohlednu.
Teprve v roce 1927 se shodli hlučtí občané na tom, že je nanejvýš nutné řešit v obci palčivou otázku školství. Obec měla na tuto položku shromážděnu částku 500.000,- korun. Půjčkami a dalšími úložkami chtěla dosáhnout celého potřebného obnosu.
   Nadějná akce se pozastavila pro neshodu kde vlastně novou školu postavit. Lidová strana (13 hlasů v obecním zastupitelstvu) chtěla školu postavit na místě starého dvora vedle kostela, zatímco ostatní strany (17 hlasů) mínily, že škola by měla stát na místě staré školy. Byly i návrhy, aby se nová škola stavěla v Kaštanci či ve Chmelnici. Po dlouhých dohadech a šarvátkách byla stavba odsunuta na příhodnější období.
   Přípisem ze dne 8.11.1928 oznámila Okresní politická správa v Uherském Hradišti, že na místě samém bude jednání ohledně schválení stavby školy na pozemcích starého dvora podle projektu zpracovaného Františkem Peprlou z Uherského Hradiště. Jednání se uskutečnilo za přítomnosti  vrchního stavebního rady p. Mrkvy. Pozemek pro stavbu byl schválen na místě bývalého Lichtenštejnského dvora.  Hlavní podmínkou  stavebního povolení bylo to, že škola využije možnosti slunných stran. Svým majestátem přispěje k celkovému obrazu obce a spolu s kostelem a farou bude tvořit významnou dominantu.
   Důležité bylo, že se na pozemku nacházela studna s pumpou, která odpovídala normám tehdy platného moravského stavebního řádu. Pro povolení stavby byla stanovena některá velmi prozíravá opatření, jako například příkaz uložit při provádění omítek elektrickou instalaci, poněvadž Hluk měl být v nejbližší době připojen na síť Západomoravských elektráren.
   Součástí školní budovy mělo být letní hřiště řádně upravené a vyštěrkované. Obec vypsala konkurz na stavbu školy. Tohoto řízení se účastnili stavitelé, pánové Šuba z Uherského Ostrohu, Málek z Uherského Brodu, stavitelé Jaroš, Jedlička, Peprla a Pospíšil z Uherského Hradiště. Nákladově nejnižší byl projekt pana Jaroše a to v částce 714.000,- Kč. 15. února 1929 obec stavbu zadala.
   26. března 1929 se začala bourat část panského dvora na náměstí. 15. dubna začali dělníci kopat základy. Do základního kamene byla vložena kovová schránka s pamětní listinou a mincemi ČSR.
    Škola byla postavena za 17 měsíců a stála 972.452,68 Kč. Bylo v ní 11 učeben, 3 kabinety, sborovna, ředitelna, v suterénu cvičná žákovská kuchyně a byt školníka.
   Slavnostní otevření nové hlucké školy připadlo na svátek svatého Václava 28. září 1930 a zúčastnila se ho řada významných hostů.

Jak vypadal jarmak na hluckém náměstí

   V Hluku bývaly takové jarmaky, že takových ani v Hradišti nebylo. Kramáři se sem sjeli vždycky až kdoví odkud a lidé z okolních dědin sem rádi chodili nakupovat. Bylo tu k dostání všecko na co si člověk vzpomněl, ale nejvíc bývalo všelijakého plátna od obyčejného konopného až po vzácné turecké látky. Krámky na náměstí stály v několika řadách. První řada krámů začínala u dvorské brány (u dnešního vchodu do nové školy). Tam měli vždycky stanoviště písničkáři. Byli to obyčejně manželé a měli tam postavený vysoký stojan a na něm pověšené obrázky. Zpívali písničky o tom co se kde stalo a ukazovali při tom na obrázky, na kterých byly všecky tyto děje vyobrazeny. Neušla jim žádná vražda, sebevražda ani jiná tragická událost. O tom všem skládali písničky, nechávali je tisknout a na jarmacích je prodávali po třech, čtyřech i pěti krejcarech. Bylo to cosi jako dnešní noviny. Nebýt jejich písniček, lidé by se ani nedozvěděli, co se kde stalo. Ale mívali i jiné písničky. Zpívali o láskách šťastných i nešťastných, o vojácích, vojnách a mnoha dalších věcech.
   Vedle měl krám pilníkář a železník. Ten měl pilníky, rašple, kleště, kladívka, kosy, kosáky, kaménky, motyky, rýle a všecko ostatní od železa co je v baráku potřeba. Za ním až po Floriánka stály zas krámy s hračkama, páteřkama (růženci) a zbožím pro děcka. U Floriánka měl vždycky místo šlajfíř a palazorář. Ten brousil břitvy, nože, nůžky a opravoval rozbité palazory (deštníky). Uměl velice dobře nabízet své služby. Proto se také možná říká „huba mu jede jak šlajfířovi“. Prostranství za ním až po panský sklep (později zastavěn, někdejší vchod byl před dnešní prodejnou Dolňácko), starou baštu (stará radnice) a kostelní zídku  bylo vždycky jenom pro hrnčíře. Ti tam měli vyložené své hliněné zboží – všelijaké hrnce, trajfúze (kovová třínožka do trouby pod hrnec), bálešníky, obyčejné černé i vylévané kameninové, látečky, nosáky, kubaně a kubaňky na vodu, malé i velké, černé i vylévané a všelijak malované. Také kachle na kamna a kdoví co všecko dalšího.
   Na schodech k faře byli se svým zbožím valašští papučáři s papučemi-filčáky, obyčejnými i kůží obšitými. Z druhé strany silnice hned naproti písničkáře prodával člověk za Turka oblečený turecký med. Dál byly krámy s bombózama, cukrovím a pendrekem. Vedle nich zas prodávali hřebínky, lžičly, grumle, okaríny, varhánky, růžence, kalendáře, kostelní knížky, prstýnky, hračky pro děcka a další drobnosti. Naproti fary měli svůj „plac“bednáři s puténkama, dížama, škopkama, maslénkama, pajchovňama (velké dřevěné nádoby), bečkama, trefačama, faskama na sádlo a podobné dřevěné zboží. Také vařajkáři tam byli. U zdi od řeznictví až po Grimfeldův roh (dnes Slavíkova restaurace) měli krámky čepičáři, kožešníci, kloboučníci a ševci.  Prodávali kožichy, beranice, beraní vesty, kabáty a pajtalóny (kalhoty). Mezi nimi a krámy u silnice byly ještě dvěma řadami krámy s plátnem bílým, barevným i malovaným  na fěrtúšky a všelijaké „fafrnochy“. Plátno konopné, lněné, bavlněné, šátky, šátečky, vlňáky, punčochy, haklíky, babice, bombíky atd. Tam také míval svůj krám Jožka „laciný“. Ten prodával zbytky různých látek a partiové zboží za 6, 10 až 15 krejcarů za loket.
   Všichni kramáři s křikem nabízeli své zboží a někteří s ním dělali i různé kejkle. Tak třeba železník vzal kosu a s křikem ji zatupil třískaje do ostří kaménkem. Potom ji tím kaménkem párkrát přejel a už kosa uřezala tenký papírek jak břitva. S velikým křikem byly nabízeny i všelijaké novinky jako patentní zámky, které žádný zloděj neotevře, mast na slepování rozbitých hrnců a podobné další věci.
   Jarmak začínal vždycky před polednem  a to už tam bývalo plno lidí i z okolních dědin – ze Lhoty, z Dolněmčí, z Boršic a Blatničky. Dobré dvě hodiny trvalo než jenom člověk všecko obhlédl. Na jarmak šel snad každý: mladí, staří i děcka. Staří koupit pro rodinu potřebné ošacení, chlapci svým děvčatům prstýnek, hedvábné pentle či cukrové srdce a děcka „bombóze“, turecký med nebo pendrek. Nejedna mladá láska vzala svůj počátek na takovém jarmaku.
   Ale byli i tací, co šli na jarmak plní strachu. Kluci, kterým měli rodiče kupovat „pajtalóny“ (kalhoty). Už doma jim bylo slibováno, že se musí koupit plechové, jiné že by byly za chvilku rozbité. A tak si takový chudák chlapec v duchu představoval, jak těžko se mu v nich bude chodit a už vůbec mu nešlo na rozum, jak v nich poleze třeba na vrbu vybrat vrabce.

Zdravotnictví za starých dob

   Až do roku 1887 v Hluku lékaře nebylo. Jenom v Hradišti, v Brodě nebo v Ostrohu bylo možno v případě nutnosti vyhledat lékařskou pomoc. Lidé toho však velmi zřídka využívali, protože na doktora jaksi nezbývaly peníze. Zato na ženskou parádu, mlsy i na kořalku se sehnaly finance vždycky. K lékařům choval náš lid nedůvěru a nechuť. Jednak asi proto, že lékaři a za léky se muselo platit hotovými  a na to byli lidé příliš opatrní. Druhým důvodem mohlo být to, že málokdo, koho léčil doktor, se uzdravil. Nebylo divu! Lidé se zpočátku léčili výhradně doma, jen tím, co kdo poradil. Až když už měl nemocný „dušu na jazyku“, jelo se pro doktora. Není divu, že už často nemocnému nebylo pomoci. Devadesát procent zemřelých lékaře vůbec nevidělo. Teprve až pozůstalí vyřizovali pohřeb, šlo se k lékaři, aby vystavil úmrtní list, bez něhož nebožtík pohřben být nesměl. Na tomto listě měla být pochopitelně uvedena i nemoc, na kterou dotyčný zemřel. Lékař ji však neznal. Jak by mohl, když nemocného vůbec neviděl? A tak doktoři jen velmi neradi tyto úmrtní listy vystavovali, čímž si ovšem přízeň lidí zase nijak zvlášť nezískali. Jen ostrožský doktor vypisoval tyto doklady bez námitek a tak se chodilo do Ostrohu. Zeptal se jen na příznaky nemoci a podle toho odhadl diagnózu.
   Zápal mozkových blan, zápal plic, tyfus a další nazývali lidé jedním jménem – hlavnička a léčili ji studenými obklady. Nachlazení nebo zimnici se říkalo psina, mrtvici šlak nebo zlý větr. Věřilo se, že tuto nemoc bylo možno nějakým zaříkáváním na člověka poslat, protože přicházela náhle, při práci nebo při chůzi. Zimnici nebo nachlazení léčili borovičkou a peprným kořením, kterého musel nemocný spolknout plnou lžíci a zapít. Také ze Slovenska či jak se dříve říkalo z Uher sem chodili olejkáři, kteří prodávali jalovcový olej a všelijaké lektvary, které byly od mnoha různých nemocí. Lidé to kupovali a užívali raději než aby šli k doktorovi. V léčení se obzvlášť vyznaly porodní báby, ale i jiné bylinářky se jim pletly do kšeftu. Těm se za léčení sice neplatilo hotovými, ale zadarmo to také nebylo. Odměnou byl obyčejně pytlík mouky, hrouda másla nebo sádla anebo několik desítek vajec. Léčilo se studenými nebo horkými obklady podle povahy nemoci. Za účinnou metodu byla považována masáž, na revmatické bolesti koupele v horké vodě, v níž byla povařena ovesná sláma fazulíní (fazolová nať) nebo stěřiny ze sena z horní louky.
   Bolení zubů, hlavy nebo břicha se léčilo nahřívaným pytlíkem žitných otrub s kafrem nebo písku se solí. Léčení bolavých zubů bylo hodně obtížné. V nejzašším případě se však vždycky našel někdo, kdo dovedl bolavý zub vytrhnout. Posledním z takových odborníků byli Martin Polášek. Ten si kdesi koupili zvláštní nástroj na trhání a tím se zub z dásně vyvrátil. Nesnadno se s ním však trhaly zadní zuby, neboť se při tom obyčejně roztrhla ústa. Proto vešel do obliby tzv. šalvostr. Nevím přesně co to bylo, ale domnívám se, že nějaká žíravina, do níž se namočil kousek vaty omotané na sirce a ten se přiložil na bolavý zub. Ten se po chvíli vyleptal i s vnitřní dření a přestal bolet. Šalvostr bylo možno koupit jen v lékárně a to obstaral obyčejně listonoš neboli počta. Stalo se, že jednou počta Podlas nesli komusi šalvostr a v kapse u kalhot se v lahvičce pomalu uvolnila zátka, milý šalvostr začal stékat dolů po kalhotách a po noze až do boty. Podlas přidali do kroku a hned na Drahách u studánky vyzuli boty i gatě a všecko už bylo propálené a zničené.
   Křeče se kurýrovaly masírováním těla husím sádlem s kafrem. Zkažený žaludek kořalkou. Hlísty u dětí cicvárem (semínka pelyňku cicvárového-obsahuje hodně saponinů) nebo česnekem vařeným v mléce.
   Suchary nebo svinské vředy se rychle vyhojily, když si postižený vyprosil od ženské, která kojila první dítě, trochu mléka a z něho a z výražkové pšeničné mouky udělal těsto a na vřed přiložil. Ten v krátké době zaschl.
   Na zastaralé hnisavé rány a boláky byla výborná mast ze šťávy červené mrkve a čistého rozpuštěného másla – každého stejným dílem. Toto se v chladnu míchalo tak dlouho, až to zhoustlo. Mast se natřela na lněný hadřík, přiložila na ránu a ovázala. Brzo se pak zahojila, nesměla se však omývat vodou.
   Na otevřené rány, vyrážky a hnisavé vředy bylo zaječí sádlo. Nemocní tuberkulózou užívali vnitřně sádlo psí a spávat musel takový nemocný zabalený do čerstvé psí kůže. Husí sádlo bylo dobré k masírování těla a bokové vepřové sádlo se používalo na spáleniny, opařeniny a odbíračky(zhnisané rány). Hadí sádlo bylo výborné na slabé oči a proti zákalu. Muselo však být vytopené z hada pověšeného na horkém letním slunci a nikoliv na ohni.
    Hodně nemocí (dna, ischias, houser) se léčilo sázením baněk. Na zánět dásní byly dobré výplachy odvarem ze šalvěje a přikládání dobře zahřátého pytlíku s pšeničnými otrubami a kafrem.
   Desinfekční prostředky lidé neznali. Jediným takovým velmi často používaným prostředkem byla pavučina. Když se někdo uřezal, zabalil to hned pavučinou. Ta zastavila krev a prý i desinfikovala. Nestačila-li k zastavení krvácení pavučina, zaručeně pomohla vaječná skořápka. Ta se na ráně ponechala až do úplného zhojení.
   Došlo-li k poranění při práci v poli, byl zaručeným prostředkem k zastavení krvácení bodlák nebo oset. Několik čistých listů se rozmačkalo v dlaních, až z nich prýštila nazelenalá šťáva, která se nakapala na ránu. Po takovém ošetření zranění nikdy nezhnisalo a za dva dny bylo zahojené. Na opuchliny se přikládal potlučený lopún (lopuch).
   Když spadlo něco do oka, spustila se do něho rakůvka, která se tam pohybovala pod oběma víčky. Bolest ihned přestala a co bylo v oku, zachytilo se na rakůvku, která hned nato sama z oka vyklouzla. Rakůvka byl okrouhlý zploštělý vápenatý výrůstek, který bylo možno najít u některých raků za žábrami. Kdo ji měl, choval si ji dobře uloženou jako velkou vzácnost.
   Přišlo-li z ničeho nic člověku špatně, říkalo se, že ho někdo uřkl. Uřknout mohl prý takový člověk, který se ráno nemyl anebo když se umyl, utřel si tvář pytlem. Od uřknutí zaručeně pomohlo, když si postižený co nejdříve několikrát otřel tvář naruby obrácenou ženskou košilí, která však nesměla být čerstvě vypraná.
   Lidí, kteří o sobě tvrdili, že všem nemocem rozumějí, bylo více, každý měl své metody a proto bylo na každý neduh i více způsobů, jak jej léčit.
   Tetička Halova například říkávali, že všecky nemoci jsou od žaludku a když je zdravý žaludek, nemůže přijít žádná nemoc. Proto léčili vždycky napřed žaludek a to tím, že nemocný musel sníst několik zrnek skočce (zdroj ricinového oleje), který si pěstovali ve své zahrádce. Žaludek se v krátké době vyprázdnil přední i zadní cestou a pak se zvolna podával nemocnému nejprve čaj z puškvorce či kmínu, později i polévka.
   Jiná babka léčitelka zas měla zásadu, že každá nemoc pochází z krve. Je-li krev zdravá a čistá, nemůže vzniknout žádná nemoc. Nečistota z krve se nejlépe odstranila pocením. To se dalo vyvolat napařováním nemocného nad škopkem horké vody, v níž byly vařeny zelinky, nejčastěji stěřiny z horní louky. Po napaření se nemocný zabalil do plachty v té horké vodě namočené, musel vypít čaj z bezového květu (koziček) a šípkového okvětí nebo květu lipového, lehnout do postele a co nejlépe se zakrýt. Vydržel-li tak ležet 3 – 4 hodiny, měl krev čistou jak Vizovice a mohl druhý den jíst už trochu slepičí nebo i hovězí polévky.
   Dobře pochodil ten nemocný, který se hned po prvním léčení uzdravil. Nebylo-li mu lépe, přišla jiná baba, medicínské umění své předchůdkyně dokonale zkritizovala a nasadila své vlastní metody. Když však ani pak nemocný nepookřál, dostavila se další a martýrium pokračovalo. Tak obyčejně chudáka maroda baby kurýrovaly, až se buď uzdravil nebo díky jejich úpornému úsilí umřel. V takovém případě se jednoduše pokrčilo rameny a konstatovalo se, že „od smrti léku néni.“
   Mimo takové zelinářky a porodní babky objevil se občas v některé dědině zázračný lékař, k němuž pak chodili lidé ze široka daleka a rozšiřovali pak dál jeho věhlas a velebili dovednost, jestliže někoho uzdravil. Nejvyhlášenější byla v tomto směru Anča Pagáčena ze Žítkové. K té chodili lidé z celých Uher a Moravy. Ta ovšem bylinám, nemocem a jejich léčení opravdu rozuměla. Když se k ní nemocný sám nemohl dostavit, stačilo jí, když jí přinesli jeho košili.
    Někdy z Božího dopuštění přišla i velká epidemie, jako mor nebo cholera v roce 1831 a 1866 a zařádila si tak, že byla proti ní veškerá lékařská věda bezmocná. Podobně řádívaly i černé neštovice. Po roce 1895 začalo povinné všeobecné očkování proti této nemoci a od té doby se neobjevila. Po zavedení dokonalejších hygienických návyků se už neobjevovala ani cholera.
   Stávalo se, že když ještě lidé měli v jizbách otevřená ohniště, navykli si v zimě na noc ucpávat komíny, aby nešla dovnitř zima, přestože na ohni byly ještě žhavé uhlíky. Tak se někdy přihodilo, že se do rána lidé v jizbě udusili. Někdy je ještě přivedli k životu, jindy se to už nepodařilo. Poněvadž v těchto dávných dobách ještě mrtvoly neprohlížel lékař, ale jen stanovený obecní ohledavač mrtvých, stalo se ve dvou případech, že byli pohřbeni zdánlivě mrtví, kteří se pak v hrobě probrali. Jednoho našli při vykopávání hrobu obráceného dolů tváří a jedna pohřbená těhotná žena měla při vykopání u nohou dítě – patrně jej porodila v hrobě.
   Z výčtu léků je myslím dostatečně zřejmé, že některé byly ubohé, z dnešního pohledu směšné, jiné dokonce i nebezpečné. Některé ovšem natolik dobré a účinné, že se k nim i dnešní vyspělá lékařská věda ráda vrací a znovu je používá. Nikdo dnes nepochybuje ani o užitečnosti a léčebných účincích nejrůznějších bylin.
   Metody uplatňované v lidské medicíně byly často podobné těm, které se uplatňovaly při léčení zvířat. Nemoci domácího zvířectva léčil obyčejně pastýř a k telení krav lidé obyčejně volali nějakého zkušeného člověka, kterých bývalo v Hluku několik. Někdy se i mezi dobytkem rozšířila nakažlivá choroba. Například v době vpádu Prušáků do Čech v 18. století zachvátila slintavka nejen krávy, ale i koně. Trvala až 6 neděl, ale všechen dobytek jí zachvácený naštěstí nehynul. Mnohé kusy přestály tuto nemoc bez následků. To v roce 1867 uhynulo do dvou dnů každé zvíře, které nemoc dostalo. V roce 1921 opět postižený dobytek trpěl 6 týdnů, který kus však nepodlehl, a bylo jich dost, byl zase způsobilý pro další chov. Naopak v roce 1953-54 nebyly už kusy, které se z nemoci uzdravily,  k žádné potřebě. Zůstala jim velice dlouhá srst a byly natolik slabé, že nebylo možno využívat je při práci.

Hasiči

   V roce 1868 advokátní koncipient Krška založil v Třebíči první hasičský sbor. Tento se však brzy poněmčil, proto roku 1871 založil Krška první ryze český hasičský sbor ve Velkém Meziříčí. Po tomto příkladu se začaly zřizovat další hasičské sbory. V Hluku vznikl hasičský sbor 30. července 1879. U jeho zrodu byli: rektor místní školy Emil Zapletal, farář František Martilík a starosta obce Matouš Dohnal. Stříkačku daroval sboru hrabě z Westfallenů z Uherského Ostrohu. Činnost sboru se rozvíjela jen velmi pomalu. Nastalo hodně práce a starostí s pořizováním výzbroje a výstroje, které se nakupovaly většinou na dluh a na směnky. Protože byli ve spolku dobří hospodáři, zapůjčili do začátku dle možností peníze. Největším podporovatelem byla Rolnická záložna v Hluku, správce knížecího panství, občané Tomáš Sadílek, František Ouředníček, Antonín Mitáček, později Jan Kočí a Jan Píštěk. Část prostředků získával sbor od pojišťoven za dobře provedené zásahy u požárů v celém okolí. V letních měsících byla pořádána veřejná hasičská cvičení, kterých se účastnili i hasiči z blízkých i vzdálenějších obcí.
   V roce 1898 byl předsedou sboru Jan Svadbík č. 109, náčelníkem mlynář Vilém Pípal, jednatelem Antonín Machala č. 512. Sbor sám měl tehdy 21 členů. V témže roce měl sbor  dvouproudovou stříkačku a také stříkačku ruční, 500 m hadic, hasičský vůz, posunovací žebřík, 2 jiné žebříky, 4 kopále, dvoukolový naviják a výzbroj pro 45 mužů, vše v ceně 2500 zlatých.
   V roce 1905 bylo rozhodnuto o stavbě hasičského skladiště ve „Psinci“ (dnes Hřbitovní ulice). V roce 1906 bylo dokončeno. I přes podporu Lichtensteinů se sbor velmi zadlužil a po velkých tahanicích byl rozpuštěn. Při dalších jednáních s obecním představenstvem byla dosažena dohoda o finanční podpoře sboru obcí. Dluhy byly vyrovnány a členové znovu nastoupili do služby.
   V průběhu první světové války odešla většina členů na frontu, takže sbor musel být sestaven z přestárlých občanů a sloužil pouze jako požární pohotovost. Po válce činnost pokračovala, chyběl jen František Dohnal, který padl ve válce.
   V roce 1932 byla za 40 tisíc Kč zakoupena první motorová stříkačka s dostřikem 38 m. K ní patřilo také 250 m vysokotlakých hadic a 8 m savic. Motor měl 32 HP.
    V průběhu druhé světové války drželi členové sboru dnem i nocí požární služby.
    Po druhé světové válce došlo k velkému rozmachu požární ochrany. Sboru byla pravidelně přidělována stále modernější technika.   

Práce a starosti našich předků

   Nežli přikročíme k popisu domácích prací a starostí, všimneme si zběžně starostí veřejných. Vedení obcí a udržování pořádku bylo záležitostí mužů-hospodářů, kteří si od roku 1850 každé tři roky volili obecní výbor a ten zase ze svého středu starostu neboli pudmistra a obecní radu. Podrobný popis těchto voleb je uveden jinde, pojednáme tedy jen o tom, co všechno měl starosta na práci.             
  Odjakživa se stávalo, že se v některé domácnosti vyskytly spory mezi mužem a ženou. Říkávalo se sice, že co se doma uvaří, má se tam i sníst, bohužel ne vždycky se to tak praktikovalo. A tak takové spory musel rovnat někdo cizí. Zpočátku tyto rozbroje urovnával pan farář, později se řešívaly před starostou a obecní radou, která zasedala každou sobotu večer.
   Také polní pych a menší krádeže soudila obecní rada. Byl-li zloděj chycen nebo dostatečně usvědčen, byl odsouzen k přiměřené náhradě a k pokutě, kterou musel v určené době zaplatit do „chudobné kasy“, tj. na chudinský fond, z kterého se udělovala obecním žebrákům peněžitá podpora. Dříve se nikdy nestalo, že by odsouzený odepřel pokutu a náhradu zaplatit, až teprve po roce 1925 si často odsouzení z toho nic nedělali  a také nic nezaplatili.
   Často byl na kancelář předvolán a tam souzen ten, kdo sousedovi na poli nějakou škodu udělal či brázdy více uoral. Také klukům pasoucím dobytek se někdy stalo, že nedávali dobrý pozor, zvířata vlezla do pole a tam způsobila nemalé škody. Následovalo předvolání nezdárníků i s rodiči v sobotu na kancelář. Zde všichni společně vyslechli rozsudek a zaplatili škodu.
   Důležitou osobou v obci byl hotař – obávaný hlídač polí a sadů. Jako odznak své funkce nosíval na svém kabátě veliký mosazný zdaleka se lesknoucí metál a v ruce mohutný čagan. Byl postrachem všech kluků pasoucích dobytek jakož i bab, které chodíce na trávu, často udělaly škodu na cizím. Také husy chodící volně a bez dozoru rády do obilí vlezly. Takové hotař vždycky sebral a zahnal na obecní dům, odkud si je musel nedbalý majitel vykoupit zaplacením pokuty. Platilo se podle výše a rozsahu napáchané škody, obyčejně z každé husy šestku, později korunu i více. Děcka pak, kterým byl svěřen dohled nad husami, dostaly obvykle doma pořádný výprask a proto byl hotař u nich velmi neoblíbenou osobou.
   Hotaři bývali dva. Jeden hlídal pole dolní části obce, druhý horní. Za odměnu měli stejně jako obecní policajt v užívání nějaký díl obecního pole a k tomu za každého chyceného zloděje část pokuty, kterou tento musel zaplatit. 
   Urážky na cti a menší rvačky bývaly dříve taktéž souzeny na obecní kanceláři. Tyto přestupky byly samozřejmě páchány hlavně lidmi, kteří byli, jak se říkalo „z divokých vajec“, a ti obyčejně nebývali s obecním rozsudkem spokojeni. Odvolávali se k okresnímu soudu do Ostrohu  a ten postupně přebíral všecky případy, které se dříve rovnávaly na obecní kanceláři. Vznikalo tzv. „sudičství našeho lidu“ (Zdeněk Galuška psal na toto téma povídky), které však naštěstí u nás v Hluku nenabylo takového rozsahu jako v jiných obcích. Na obci se sousedské spory obyčejně urovnaly nějakou menší pokutou do chudobné kasy, ale v Ostrohu už to bývalo dražší. Kdo totiž spor prohrál, býval obvykle odsouzen zaplatit náklady obou stran, ovšem jen tehdy, měl-li majetek. Byl-li nemajetný a trval-li žalobce na jeho odsouzení, byl souzen, ale zaplatit to musel žalobce. Za pobyt takového člověka ve vězení se neplatilo jen tehdy, když udání učinil četník. To se však stávalo jen u větších krádeží nebo rvaček, při nichž tekla krev. Bývali chytráci, kteří svůj majetek postoupili ženě a vesele pak páchali nejrůznější přestupky. Obyčejně tak činili handlíři dobytka a ti pak na jarmacích šidili a okrádali lidi.
   V obci bývali také hlásní, kteří se zvláštní troubou z volského rohu a s halapartnou každé noci procházeli dědinu. Troubením oznamovali kolik je hodin. Tím také dávali na vědomí, že bdí a bedlivě střeží celou obec. V létě troubívali od 10. hodiny večerní do 4. ráno a v zimě od 9 do 4 hodin. Jako zbraň jim sloužila halapartna. Byla to delší násada z tvrdého dřeva zakončená rozdvojenou ostrou kovovou špicí. Na jednom konci této špice byla sekera, na druhé hák. Ponocní byli čtyři a každou noc dva z nich měli službu. Jeden procházel horní konec a druhý dolní. Jako vedlejší zaměstnání mívali často hrobařství. Za odměnu dostávali dříve z každého gruntu mírku obilí a na vánoce nějakou koledu. Tato odměna byla za Ouředníčka zrušena a začalo se jim platit penězi. Jinak už to měl obecní pastýř. Ten dostal z jedné krávy nebo jalovice mírku obilí, od roku 1912 jeden zlatý a od roku 1918 pět zlatých. Na hromnice, když roznášel každému březový prut, aby kráva byla březí, dostal vdolek, o velikonocích půl pecnu chleba, na hody vdolek z každého kusu, který pásl a  na vánoční koledu zase vdolek.
   Policajt a hlásný měli mimo své povinnosti ještě za úkol uklidňovat hospodské rvačky. Pokud našli na ulici ležet opilce, měli  ho zjistit a s pomocí jeho rodinných příslušníků ho dopravit domů.
    Všichni tito obecní služebníci bývali každoročně znovu dosazováni do své funkce na slavnostní schůzi obecního výboru, která se konávala vždy na Silvestra. Po vyčerpání programu schůze byli voleni pastýř, hlásní, hotaři a policajt. Každý z nich byl dotázán, zda chce i nadále svou funkci poctivě a spravedlivě vykonávat. Chtěl-li ve službě pokračovat, znamenalo to, že zaplatí obecnímu výboru v hospodě čtvrtku piva, pár litrů vína, či něco dobrého k jídlu, aby nebyla porušena stará tradice. Ze silvestrovské schůze se chodilo domů až ráno a hlásní troubívali jenom půlnoc a to pouze v hospodě a před ní.
   Všichni obecní zaměstnanci obvykle setrvali ve svých funkcích pěknou řádku roků. Výjimkou byl případ,  kdy hotař místo aby hlídal, sám kradl, či se některý z nich příliš často opíjel. V takovém případě bylo bubnem vyhlášeno, aby se hlásili jiní uchazeči.
                                                  
Starosti a práce hospodáře

   Domácí starosti a práce hospodáře byly nemalé. Musel vždy pečovat o to, aby dobytek byl zdravý, aby pro něj bylo vždycky dost krmiva. K jeho starostem patřilo i zajištění živobytí pro celou rodinu. Z dobytka měli hospodáři většinou nejraději koně. Byli však i tací, co dávali přednost volům. Ti udělali práci v poli za méně a třeba i za horší žrádlo. Na zimu, když skončily polní práce se dali pěkně vykrmit a prodat na maso. Zjara si pak za méně peněz koupili voly hubené a pěkných pár zlatých jim zůstalo.
   Vepři se až do roku 1770 chovali jen ve dvoře. Rolníci chovali hlavně ovce a to jak na maso, tak na kůži na kožichy, kabáty a gatě. Maso se jídalo jen skopové a mastilo se lojem a olejem. Bylo-li hodně loje, dělávaly se z něho svíčky, s nimiž se pak aspoň v neděli svítívalo. Pro mnohostranné upotřebení býval lůj poměrně drahý. V roce 1765 stál lunt loje 18 až 20 krejcarů.
   Po roce 1770 se začala prasata chovat ve větším měřítku. Po desíti letech už byl takřka v každé domácnosti chován vepř na zabíjačku. Na jaře, jak se oteplilo, přihnal honák do obce stádo mladých prasátek buď z Polska nebo později i z Uher. Tam však byli jenom bagoni. Ti měli hrůzu sádla, ale museli se krmit dva roky. Těm, kdo neměli dost peněz, dával honák prasata do Václava i bez peněz*4. Stačily mu jeden nebo dva zlaté zálohy. Takový vepřík stál 3 až 5 zlatých.
   Jednou z velkých hospodářových starostí bylo, aby byly v domácnosti stále nějaké peníze pro nepředvídaná vydání. Zadlužit se bylo v těch časech velmi nebezpečné. Byli tu sice židé – obchodníci a ti velice ochotně každému půjčili. Ale jen na směnku! Úroku čítali, jak bylo v těch dobách obvyklé, z rýnského krejcar denně, tj. na 365 procent. Stalo se, že směnku  prodal žid cizímu židovi a ten obyčejně vymáhal peníze po dlužníkovi v nejméně vhodné době. Proto se každý staral, aby vždycky nějaké peníze v hotovosti byly, aby se nic nemuselo brát na úvěr. Bylo ovšem málo způsobu jak přijít k hotovým penězům. Jedním z nich byly formánky, na které ovšem mohli jezdit jen ti, kteří vlastnili koně a povoz. Příležitostí bylo ale málo. Občas se trefilo zavézt na jarmak řemeslníky s výrobky na prodej, navážel se kámen na silnici, vozilo se dřevo z hor do Brodu nebo do Hradiště na pilu. Palivové dříví si nechali dovézt ti, kteří neměli tažný dobytek. V každém hospodářství se ročně spálilo nejméně 12 metrů dřeva.
   Protože peněz bylo potřeba a pracovních příležitostí bylo u nás málo, jezdilo se za prací obyčejně do Vídně. Tam bývalo práce vždycky dost, buď na severním nádraží nebo u povozníků, zvlášť dokud tramvaje tahali koně. Spousta příležitostí byla také u zedníků na stavbách. Mnozí jezdívali každoročně do Rakús na žňa. To se koncem června či začátkem července sebralo několik partií s kosami a kosáky (srpy) a už se jelo. Tam se rozešli po dědinách a stačilo, když se ráno postavili na návsi, odkud si je sedláci najímali na práci. Pokud ještě žně nebyly v plném proudu, dělali zatím obřísla (povřísla). O žních vydělali dva lidé 5 – 10 rýnských za den a při tom se ještě dobře najedli a napili vína, kterého tam bylo dost. Často si nějaké živobytí ještě i domů dovezli. Nejraději sedláci najímali mladé a silné lidi, který šla práce rychle od ruky. Dva takoví si mohli za den vydělat i 15 rýnských.
   Jednou z hlavních povinností hospodáře bylo obdělání polí. Jak k tomu byl kdo šikovný, takovou měl úrodu. Sklizeň a mlácení mu daly také hodně starostí, zvláště dokud se obilí žalo srpem. Lidem, kteří mu s těmito pracemi vypomáhali, pak oplácel tím, že jim obdělával pole svým dobytkem. Pokud to nestačilo, bylo třeba jim i platit. Při mlácení se platilo 2-3 šestky denně, o žních 4 šestky a stravu i pro děcka.
   Jak začalo zlátnout obilí, začínala doba žní. Hospodář nakul kosu, hospodyně připravila obřísla, nějaké jídlo a celá rodina šla na pole. Cestou se do konvičky nabrala voda ze studánky. Na velikém kapesníku se udělaly čtyři suky a byla pokrývka hlavy proti slunečnímu záření. Za opaskem na kalhotách měl hospodář plechové pouzdro naplněné vodou s kaménkem („karborundum brousek – za korunu kousek“) na brousení kosy. Otec sekl, matka kosákem (srpem) odebírala a kladla na obřísla, které prostíraly děcka. Při vázání snopů se používal knutl. Snop se obříslem utáhl, konce se stočily dohromady a knutlem se vtáhly pod utažené obříslo. Knutl byl dřevěný nástroj – kolík asi 30 cm dlouhý, na jednom konci zašpičatělý. Takto se připravilo 15 snopů na postavení jednoho mandele. Snopy se skládaly klasem dovnitř, aby byly chráněny před případným deštěm. Skládání mandelů byla chlapská práce. Celé pole se najednou neposeklo. Pokud to počasí dovolilo, šlo se kosit další den. Obilí z pole se pak na voze dovezlo na plac u potoka, kde už po roce 1910 bývala mlátička. Někteří si dávali část nevymláceného obilí na patro pod návratí. Jak byl čas, mlátilo se toto obilí cepem. Z rovné slámy, která z tohoto šetrnějšího mlácení zůstávala se pak vyráběla nová obřísla nebo se s ní vycpávaly strožochy (primitivní matrace do postelí). U mlátičky si lidé navzájem pomáhali. Jeden házel snopy na mlátičku, další je rozvazoval a stlal do mlátičky. Obřísla házel tetičkám, které odebíraly vymlácenou slámu a vázaly do otépek. Sláma se posouvala po přiloženém žebři na konci podepřeném otépkou slámy. Pod první šprušel žebře se zasunul jeden konec obřísla, část slámy se nahrnula na obříslo a zavázala do otépky. Nejhorší prací bylo stlaní do mlátičky. Bylo to prašné a nebezpečné místo. Neexistovaly žádné ochranné brýle ani pracovní rukavice. Doma se sláma vyházela na hůru, obilí se rozložilo na sýpce a po vyschnutí se nasypalo do skřichu (veliká dřevěná truhla).
   Bylo také třeba louky poséct a to jedině v noci, za rosy. Na louku se vzala dobrá večeře a gořalka a každý mohl pít kolik chtěl, jen se nesměl tak opít, aby nemohl séct. Seklo se od 10 hod. večer do 10ti ráno a platívalo se 5 šestek.
   Byla-li  dobrá úroda, bývalo sedlákovi po výmlatu už veselo. Pro domácí potřebu si obilí doma uložil a ostatní vozil na trh do Hradiště prodat. Utržil tak pěkných pár zlatých na daně a různé jiné platby. Zle však bylo, pokud byl dluh u žida. Žid obyčejně sliboval, že rád počká, ale čekal tak dlouho, až se mu muselo prodat kus pole nebo celý grunt.
   Nastala nutnost zavézt obilí do mlýna a namlet. Ve mlýně si dříve každý musel mlet sám. Mlýny měly velice jednoduchý řád. K nasypání se muselo obilí vynést po schodech nahoru a jak jednou sešlo, vynášelo se rozemleté několikrát znovu nahoru, dokud se nerozemlelo na úplně jemnou mouku. Teprve po roce 1850 začali někteří mlynáři zřizovat výtahy. Do mlýna se jezdilo do Nivnice, do Brodu, do Kunovic, do Míkovic, později do Ostrohu a do Starého Města. Do hodů musel mít každý namleté z nového a to bývalo ve mlýnech plno. Kdo nemohl semlet v nejbližších mlýnech, jel i hodně daleko – do Napajedel, do Bojkovic, někteří i na Vápenky jezdili. Bílé mouky se v takových mlýnech namlelo málo, většina byla snědé (tmavé). Od mletí se platilo obilím a to mírka z měřice, tj. z jednoho metráku 6,5 kilogramu.
   Až do roku 1840, dokud byla robota, bývalo v domácnostech o peníze vždycky zle. Výdělků bylo málo a nikdo na ně ani neměl času, poněvadž tři dny v týdnu bylo nutné robotovat s potahem na panském. Když pršelo, na robotu se nejelo a muselo se to nahradit jiný den, až bylo pěkně.
   Když byla robota zrušena (1.7.1848), bylo třeba zase více peněz na uplácení úroků a splátek za robotu na gruntě váznoucích, což činilo z dluhu 80-120 zlatých, jak na kterém gruntě bylo vypočítáno. Někde to znamenalo splácet ročně 10 – 15 zlatých. To už byla veliká položka. Za ty peníze se v té době koupil nový mužský kožich. Ten se ovšem kupoval jen jednou za život, kdežto tyto splátky bylo nutno platit každý rok, ať už se vyvedl nebo ne. Kdo zaplatit nemohl, byl mu tento dluh i s úroky a úroky z úroků a s upomínacími výlohami připsán k celkovému dluhu. Pokud to tak šlo pár roků po sobě, byl z toho dluh neúnosný a sedlák musel prodat grunt.
   Teprve po roce 1870 se poměry značně zlepšily. V těch dobách se začalo hodně stavět. Stavily se mosty, továrny, cukrovary a železnice z Brna přes Vláru do Uher. Na tyto stavby bylo třeba kamene cihel, dřeva. Vydělali si stavební dělníci i sedláci, kteří se svými potahy vozili materiál. Kolem roku 1900 se stavil v Hradišti okresní soud a kriminál a na tuto stavbu se po celé 2 roky vozil kámen i z Hluku. Sáha stavebního kamene stála na Kobylici 2 zlaté a v Hradišti ji platili 6 zlatých. Tenkrát a od té doby už stále bylo výdělků víc.

Vinohrady

   Není zjištěno, kdy byly v Hluku založeny vinohrady, ale určitě to bylo dávno, jak svědčí razítko městečka Hluku z roku 1569 s pacholetem, jenž nese vinný hrozen. Snad největšího rozkvětu dosáhlo pěstění vína v roce 1875.Tehdy stála jedna putna hroznů 1 rýnský a 60 krejcarů. Ze tří puten se vylisovalo jedno vědro vína (= 56 l).
   Vinohrady byly svobodné, tj. nepatřily ke gruntu a mohly se prodávat či odstupovat. Dívka, která dostala věnem vinohrad se mohla provdat na grunt, přestože vinohrad míval obvykle jenom asi 2 achtely výměry. Proto možná dostaly nejlepší vinohrady název Babí hora. Bohužel, vinohrady v Hluku, vlivem několika živelných pohrom, neúrody a  peronospory, vzaly v devadesátých letech 19. století zasvé.
   V dobách rozkvětu vinohradnictví se s počátkem podzimu nalévaly a zapalovaly bohaté střapce. Pěstovalo se něco černých hroznů, ale není známo jaký druh. Dále se pěstoval tzv. cilifanter. „Kozí cecky“ byla hrozny podlouhlé, hrubozrnné, světlé. Také tokajské se pěstovalo. „Řezlík“(ryzlink) byla odrůda velmi choulostivá, ale když se urodil řezlík, napil se každý řezník, jak praví pamětníci. Jak začaly hrozny dozrávat, objevily se na všech cestách k vinohradům vysoké tyče se slaměnými víchy – hora byla zarazená.Od té chvíle procházel vinohrady hotař. Každou chvíli bylo slyšet táhlé a lkavé troubení na roh, což znamenalo, že hotař bděle střeží svěřené vinohrady. Zatímco hrozny dozrávaly, prázdné sudy byly otvírány, čištěny a sířeny, nože broušeny a přes byl důkladně vymyt horkou vodou. Nastával čas shánět pomocníky na vinobraní. Konečně nastal očekávaný den a po ránu všichni vyrazili s putýnkami, košíky a vinohradnickými kosířky z domu. Hned zrána prošel hospodář vinohradem a vyhledal několik vinných oblouků bohatě obrostlých hrozny. Uřízl je a pověsil v búdě nebo ve sklepě. Tam bývaly až do Štědrého dne. Po štědrovečerní večeři byly takto uchované hrozny náramnou pochoutkou. Sebrané střapce se sypaly do veliké putny opatřené popruhy. Jak byla plná, odnesla se do búdy. Tam se hrozny v putně roztrhaly rozsochatými nakrátko přiříznutými větvičkami a pak se rozmačkaly velkou kyjovitou mestovicí. Vzniklou polotekutou břečku potom vylili do širokého okřínu mohutného presu. To byl obr sestavený z mohutných klad. Jeho hlavní sloupy až 70 cm široké byly na přední straně často zdobeny vyřezáváním. Vrchní trám zvaný hinst, do něhož byl zapuštěn ohromný dřevěný šroub, nesl ve vyzdobeném kruhu letopočet svého vzniku. Když byl pres naplněn, byl přikryt přesně zapadajícími prkny, na ně se křížem položilo 6 až 9 trámků (pacholat) a napříč jeden silnější (strýc). Do něho zapadal čep šroubu řádně promazaného lojem. Do otvorů šroubu byl vsunut sochor. Od něho vedl silný provaz na rumpál, kterým zvolna otáčeli dva muži. Lis zasténal, „strýc“ zabručel, „pacholata“ zakvikla a ze žlábku vyrazil do podstavené kádě jadrný burčák. Na ten už netrpělivě čekala děcka s pohárky. Nedbajíc otcovského napomenutí, že burčák nestoupá do hlavy, ale padá do gatí, s chutí popíjela.
   Zatím burčák protékal proutěným sítem do kádě v putnách byl odnášen do beček, ležících na dubových kantnýřích ve sklepě. Tam děcka nesměla pro nebezpečí, kterým byly plyny vznikající při kvašení vína. Po několika dnech se burčák kvašením proměnil v řezák. Ten už mlsné děcka nelákal. Mláto zbylé po vylisování hroznů vyhazovali lidé na řádky do vinohradů. Někdy k němu hospodář přidal trochu cukru, zalil vodou a znovu lisoval. Tím získal ještě slabý „grúl“, který pili domácí a nádeníci při polní práci místo vody. Jindy nechávali mláto kvasit v otevřených bečkách a pak z tohoto kvasu pálili kořálku, které říkali mlátovica.

Starosti hospodyně

   Šťastná a klidná mohla jít do manželství ta nevěsta, která uměla všecky práce, které jako příští hospodyně umět musela. Bylo těch prací opravdu pěkná řádka. Navařit chutné jídlo, chleba napéct, prádlo vyprat, z konopí jemnou a čistou koudel vypracovat, tuto potom spříst, plátno vybílit, ušít všecko co bylo potřeba pro muže, pro sebe i pro děti, kuřata a housata nasadit, pečovat o ně při líhnutí i po něm, krávy podojit, smetanu stlouct, sádlo vytopit, prasata krmit, husy podškubat a při tom všem ještě děcka rodit a dobře je vychovávat, aby byly pořádné, poslušné a pracovité.
   Dobrou hospodyň poznal každý hned jak vstoupil do domu, ovšem ne všechny ženy byly ideálními hospodyňkami. Dost bylo i takových, které toho málo uměly. Takové matka česávala, zaplétala a strojila až do doby, kdy je vdala. Chtěla, aby dcera měla v mládí hodně radosti. Starostí a práce užije prý ještě dost v manželství. Jenže taková nevěsta si pak s ničím nevěděla rady, nic se jí nedařilo. V mladé domácnosti pak místo Božího požehnání byly jen sváry, křiky, hádky a peklo. Zpívávala se o tom i pěkná písnička:
„Má milá je pěkná panenka,
dokáď ju matka strójí,
když sa dostane od matky přes pole,
sotva od špiny stójí.“
   Velkým neštěstím bylo, když byla hospodyň lenivá, nic se učit nechtěla a při tom třeba ještě byla mlsná. Bývaly takové, že si potají různé sladkosti připravovaly, sladké kořalečky popíjely. Aby na to měly, obilí z domu židovi odnášely. V takových případech, přestože byl muž sebelepší hospodář, mnohdy přišel na buben.
   První z prací, které každá mladá žena musela ovládat, bylo vaření. To ovšem za dřívějších dob nebylo pohodlné a snadné. Vařívalo se totiž přímo na ohni, v létě v síni na ohništi, v zimě v jizbě. Ani na kachlových kamnech, která se začala stavět později nebyla příprava jídla zrovna snadná. Tato kamna už ale měla tu výhodu, že se do jizby nekouřilo. Vařilo se v nich pouze v zimě, aby teplo sálalo do jizby. Do takových kamen se musely hrnce s jídlem zasunovat zvláštní dlouhou rohatinou a dřevo na oheň přikládat k tomu účelu upravenou vidlicí. Kamna byla dosti prostorná a vařilo se v nich pro lidi i pro dobytek. Chtěla-li se kuchařka přesvědčit, zda už je jídlo uvařené, musela hrnec vytáhnout 2 metry dlouhou rohatinou. Bylo při tom dávat bedlivý pozor, aby se hrnec nepřevrátil, oheň nezalil a jídlo nezkazil. Hrnce byly u spodu a u vrchu úzké, uprostřed širší. Hospodyně musela mít v rukách obrovskou sílu, když z kamen rohatinou vytahovala hrnec s bramborami, který často vážil až 20 kilogramů.
Dokud nebývaly v kamnech trouby, pekly se i buchty a buchtičky v kamnech v takovém hrnci a vyžadovalo už velkou šikovnost dostat je z baňatého hrnce ven. 
   K jídlu se vařívala obyčejně bramborová nebo česneková polévka, do které se nakrájely tenké plátky chleba. Dále sladká či kyselá omáčka nebo zelí. K tomu se v troubě upekl ječmenný krajanec. Maso se vařívalo jen v neděli a v čase velikých a těžkých prací, kdy byli najatí i cizí lidé. K večeři bývaly často topinky nasucho pečené potřené česnekem a sádlem dobře pomastěné.
    Ke všemu se většinou přikusoval chléb, bílé pečivo se peklo jen při pečení chleba v peci, což bývalo jednou za týden, obvykle v sobotu. Vařívala se fazole, čočka, kroupy, prosná kaše a zelí, které se jedlo s pečenými či vařenými bramborami. Dále praženky z pšeničné mouky a vařených brambor posypané tvarohem či mákem. Někdy se pekly zase báleše nebo lévance v síni na bálešníku. Maso z ovcí si jedni druhým půjčovali, aby měli stále čerstvé. Na pole nebo když se jelo na formánku s koňmi na celý den, se brávala slanina s chlebem.

Pečení chleba

   Toto byla další práce, která vyžadovala dovednosti a sílu v rukách. Mouka především nesměla být studená, aby se chleba nesrazil. V zimě ji proto bylo nutno naosívat přes jemné síto na veliké necky a dát ji ke kamnům ohřát. To se dělávalo v pátek navečer. Když se mouka prohřála, zadělalo se na kvásek. V díži se nechalo od předešlého pečení trochu těsta a na to se nalilo tolik mázních hrnků (máz=4 žejdlíky, vědro = 40 mázů, holba = ½ mázu) teplé vody, kolik pecnů se mělo udělat. Počítalo se na jednu osobu jeden velký pecen na týden. Když se kvásek čili nátěsta vodou ohřála a rozředila, přidalo se do ní trochu mouky a udělalo se z toho hodně řídké těsto. Díže s ním se postavila na teplé místo, aby to rozkynulo. V sobotu brzy ráno musela hospodyně vstát a těsto vymísit. Díže se postavila na zem, po ošívkách se přisypávala mouka a kopisťů se to mísilo, chodíc kolem dokola díže. Těsto na chleba muselo být tak husté, až se nechytalo ruky a velice dobře vymísené, aby v něm nebyla hrudky mouky. Říkávalo se, že těsto nikdy nepřemísíš a šatů nepřepereš. Po vymísení se díže s těstem zase dala na teplé místo a dobře se zakryla. Hospodyně šla rozdělat v peci oheň. Potom rychle udělala těsto z pšeničné mouky na vdolky. Než toto zkynulo, bylo už třeba válet chléb. Z díže se nabralo lopatkou na dobře vymoučenou ošívku tolik těsta, co stačilo na jeden pecen a na velikých neckách nebo široké desce se to rukama rychle vyválelo. Tak na lavu přibýval jeden pecen za druhým, každý uložený v pěkné čisté ošívce. Když byly všecky hotové, udělaly se rychle vdolky – trnčené, syrné (tvarohové) nebo makové. Zatím už byla pec dostatečně rozpálená, což musela hospodyně správně odhadnout. Pokud totiž nebyla teplota pece správná, chleba se nepodařil. Vyhrabala rychle všechen oheň i s uhlíky a pec ještě vymetla na ohřeble omotaným mokrým hadrem. Hned potom sázela vdolky a při tom bylo potřeba zvláštní zručnosti, aby se pěkně vydařily. Bylo uměním, aby takový měkký vdolek se v peci pěkně sešoupl z dlouhé lopaty. Když se při tom nějak zmotal nebo pokřivil, opravit už to nešlo a takovému se říkalo nepodarek. Pokud zůstal menší kousek chlebového těsta, udělala se z toho placka, posypala se kmínem a solí a byl to pochlebník. Malé pecny se nedělávaly. Oheň se jako přípal přihrnul čelušňú (uzávěr otvoru do pece) a za pár minut se začaly vdolky červenat a vydávat libou vůni. Hospodyň je rychle vytáhla, pomastila okraje, aby se pěkně leskly a sázela chléb. Z ošívky se u pece vyklopil každý pecen na lopatu, potřel se vlažnou vodou, aby měl lesklou kůrku, požehnal se křížem a vsadil se do pece. Takový neupečený pecen vážil 8 až 10 kilo a bylo umění dopravit ho na dlouhé lopatě až na samý konec pece. Chleby musely být nasázeny pěkně ve dvou řadách, aby se žádný ani stěny ani jeden druhého nedotýkal. Po vsazení se přípal odhrnul pryč a pec se ucpala plechem. Po hodině se chléb přesazoval. To proto, aby síla pečení byla stejnoměrná. Při tom se zase potíraly vlažnou vodou, aby se kůrka leskla. Pec se opět ucpala a za další hodinu byl chléb upečený.
    Radost měla hospodyně, když se jí chléb podařil a nebyl ani od kůrky odpadlý ani neměl „chodníček“, tj. nebyl sražený. Byl-li odpadlý, říkalo se, že je to hrob a někdo z domu umře.
   Po upečení chleba se na podzim, když dozrávalo ovoce, nasypalo do ještě horké pece ovoce k usušení. Neusušilo se sice najednou, ale nadvakrát, někdy i natřikrát. Bylo krásně usušené a chuť mělo mnohem lepší nežli ovoce sušené velkým žárem v sušárně. V každé domácnosti  si nasušili nejméně pytel ovoce. Toto se pak v zimě vařilo a jako veliká pochoutka se po obědě nebo po večeři dávalo na stůl.

Praní

video - vyprávění o tom, jak se kdysi pralo

   Další důležitou a rozhodně ne lehkou prací bylo praní prádla. Neprávalo se moc často, obyčejně jednou za měsíc.  Protože však téměř všechny rodiny byly osmi a vícečlenné, bývalo prádla moc. Pokud byl poblíž domu potok, bylo to snadnější. Jinak bylo nutno všecku vodu potřebnou k praní tahat hákem ze studny.
   K praní bylo zapotřebí několika pomůcek: velký škopek nebo dřevěná vana na namáčení a máchání, prací stolice na mydlení, ždímání a praní – k té patřil dřevěný píst na pleskání prádla, pajchovňa (velká dřevěná nádoba) na vyváření a menší škopek na škrobení.
   Namáčelo se obyčejně v dešťové vodě. V zimě nebo pokud dlouho nepršelo se na namáčení muselo nanosit vody z potoka. V měkké vodě se špína lépe rozpustila. Dobře odmočené prádlo se na stolici namydlilo a dalo se do jiné nádoby uležet. S mýdlem se šetřilo, bylo totiž drahé – kilo stálo 16 krejcarů. Používalo se jen na tenké prádlo, které nesmělo jít do louhu. Když bylo všecko namydlené, bral se kus po kuse a pístem se do něj na stolici tak dlouho pleskalo, až z něj všecka špína vystříkala. Při pleskání se převracelo na všecky strany a občas se namočilo v mýdlové vodě. Pokud na některém místě špína přetrvávala, namydlilo se toto místo a vydrhlo ostrým kartáčem nebo v rukách. Potom se na kolíku upevněném na stolici vyždímalo a odložilo. Tenké k máchání a konopné do pajchovně k vyváření v louhu. Hospodyně už měla připravený louh z dobře naosívaného popela nejlépe z bukového dřeva, prolitého přes konopnou plachtu vřelou vodou. Když měla všecko hrubé prádlo oprané, naházela ho do pajchovně, zalila louhem a do toho ponořila kus v kamnech dožhava rozžhaveného železa. V pajchovně to začalo prudce vřít a tím se poslední špína z prádla vypudila. Některé hospodyně při praní používaly i svých speciálních tajemství. Některá například dělala louh z lípového dřeva – tím prý prádlo prádlo krásně zbělelo. Jiná zase louh prolévala vodou, v níž byla vařená nařezaná ovesná sláma. Tím se zase třeba i dosud nebílené prádlo velice rychle vybílilo a mělo zvláštní jemně nažloutlý nádech nedostižného odstínu, což se každému líbilo.
   Po vyprání a vymáchání se prádlo rozvěsilo po plotech a šňůrách kde se dalo. Jemné prádlo se však muselo nejprve naškrobit. Škrob se téměř nikdy nekupoval, to by bylo zbytečné vyhazování peněz. Každá hospodyně si ho sama vyráběla. Nastrouhala do necek na drobném struhadle syrových brambor, zalila vodou a nechala chvíli odležet. Vzniklou kaši vylisovala přes lněný nebo konopný hadr a zase na to přilila vody. Ještě jednou přelisovala a nechala ustát. Za pár hodin vodu opatrně slila a znovu čistou vodou zalila a zamíchala. Po opětném usazení zase vodu slila a škrob dala vysušit.
   Škrobilo se jenom ženské prádlo a mužské nedělní košile. Konopné a jiné se po usušení vyválelo dřevěným válkem na valací desce. Ženské spodní sukně a fěrtušky se žehlívaly. Do žehličky se vsunulo na ohni rozpálené želízko a dokud bylo horké, žehlilo se. Později se objevily žehličky na dřevěné uhlí a ty pak byly vytlačeny žehličkami elektrickými.

Konopě

   Další ženskou prací byly konopě. Tyto se pěstovaly stále na jednom a tomtéž pozemku a čím déle se tam pěstovaly, tím byly pěknější. Bylo jen nutné každý rok dobře pohnojit. Obyčejně po vyvezení hnoje na jaře se  hnojiště motykou uhrnulo a tyto škrabky se vyvezly pod konopě na pole kde byla dobrá půda a dosti vláhy. V létě pak, když poskorné (samčí rostliny konopí, které po odkvětu odumírají ) konopě odkvetly a zežloutly, což bylo kolem hodů, musely se vytrhat. To měla na starosti hospodyně s odrostlejšími dětmi. Vytrhané konopě se vázaly do menších snopků a postavily do kozlů, aby dobře proschly. Po usušení se máčely v potoku. Do dna potoka se zatloukly čtyři kůly a mezi ně se nakladly snopky konopí. Musely se ušlapat, aby byly úplně ponořené ve vodě. Dobře se zatížily velkými kameny, aby je voda neodnesla. Po devíti dnech se vytahaly, pokud byly špinavě, vypraly se ve vodě a daly se na slunko dobře vysušit.
   Když se poskorné (samčí rostliny konopí, které po odkvětu odumírají) trhaly, byly materné ještě tmavě zelené. Tyto se nechaly dobře uzrát. Jak jim listy žloutly a semeno bylo tvrdé, vytrhaly se také a ve snopcích postavily k sušení. Konopě se vytrhávaly jen ručně i s kořeny, aby bylo více vlákna. Žít se nikdy nesměly. Byla o tom i písnička:
„Hospodyň ožralá, sviňa ostříhaná,
konopě také, všecko jednaké.“
   Když byly materné konopě dobře suché, omlátily se ve stodole cepy a daly se taktéž do potoka močit jako předešlé. Po vymáčení a usušení nastala perná práce všemu ženskému pokolení. Bývalo to obyčejně za pěkných dnů babího léta, kdy slunce ještě dobře hřálo. To se všude po dědině ozývalo klepání trdlic a mňadlic, jimiž se lámalo pazdeří a oklepávalo se, až zůstalo jen vlákno. Slunečných dnů nebývalo na podzim mnoho a tak se musela využít každá chvilka. K obědu se něco „uklohnilo“ jen nahonem  a i to musela vařit některá dcerka neboť přes poledne za tepla pazdeří pěkně opadávalo a hospodyně chtěla být u toho.
Část nezpracovaných konopí bylo třeba schovat pod střechu, aby na ně nesedla rosa a mohlo se hned ráno zas pracovat. Orosené se až téměř do poledne nedaly lámat.
   Když bylo už všecko vlákno očištěno od pazdeří na trdlici i na mňadlici, mohlo se už uložit někde doma. Trdlice lámala stonky jen na hrubo, mňadlice na jemno. Stonků a pazdeří zbavené vlákno nedalo se ještě spřádat, protože obsahovalo hodně součků a hrubého silného vlákna. To vše se muselo rozčesat a všech součků zbavit doma na hachli, v níž byla spousta špičatých hřebíků, které vlákno na jemno pročesaly. Co zůstávalo na hachli a nedalo se už vyčistit, zpracovalo se na motouzky a provázky. Při těchto pracích se nesmělo míchat vlákno z konopí poskorných s ostatními, protože vlákno z nich bylo nejjemnější. Plátno z nich se užívalo na ženské i mužské prádlo. Plátno z konopí materných bylo bylo horší kvality a hodilo se na ložní plachty, formanské plachty, pytle a podobně.
   Přádávalo se až za dlouhých zimních večerů. To se sešlo do některého domu více ženských a předly nejen pěkné vlákno, ale i kdejakou klebetu. Přádalo se na kolovratech, ale starší ženské předly ještě vřetenem, jak byly zvyklé ze svého mládí. Kolovraty se objevily až kolem roku 1840 a byly velmi vzácné. Bylo možno koupit je na jarmacích a stály 8 zlatých.
   Z konopného semene se dělal olej a tím se k této práci svítívalo. Bylo to světlo ubohé a bylo opravdu s podivem, jaký cit musely mít tyto přadleny v prstech, když při takovém osvětlení upředly vlákno, které bylo tenké a krásně stejnoměrné bez sotků a uzlíků. Takové by tkadlec ani nevzal.
   Upředená nit se z kolovratu nebo vřetena namotávala na motovidlo, přičemž se čítalo, kolik loket je dlouhá. Motovidlo bylo 1 loket dlouhé. Z motovidla se smotávalo na klubka. Klubko čítalo 6 kop nití či loktů konopných a 7 kop nití koudelných. Z klubka utkal tkadlec loket plátna. Konopné niti byly předené z čistého dlouhého vlákna. Koudel měla vlákno kratší, ale také poměrně čisté.
   Když bylo všechno spředené, odnesla se klubka tkadlecovi ke zpracování na plátno. Za zpracování jednoho lokte plátna se platila šestka a mimo to se mu musela dát ošívka režné mouky a kus slaniny, prý na potírání nití, aby bylo plátno husté.
   Hotové plátno bylo špinavě našedlé a hospodyně jej musela vybílit. To se dělalo vyvářením v louhu v pajchovni a sušením na slunci. Postup se musel několikrát opakovat, až bylo plátno krásně bílé. Co která žena do louhu přidávala, bylo zase jejím nejhlubším tajemstvím. Některá do něho vyvařila ovesnou slámu, jiná křídu a tak podobně.
   Po vybílení, pokud zrovna nebylo nutno nic šít, se plátno smotalo a uložilo na suché místo, třeba jako část budoucí výbavy pro nevěstu. Některá nevěsta měla 50 – 100 loket čistého plátna. Šily se z něho opléčka, mužské a ženské košile, jejichž ňadra se zdobívala pěkným vyšíváním, ženské natahačky na ňadrech a ramenech také vyšívané a konečně mužské gatě, které byly hodně široké. Takové prádlo bylo pevné a pokud se nenechalo někde ve vlhku zplesnivět, vydrželo klidně 10 i 20 roků.
   Pěstování konopí pozvolna zanikalo po roce 1910, kdy bylo loket dobrého bavlněného plátna továrního za 15 krejcarů. Prádlo už se tehdy šilo jen z tenkého plátna, konopné se už užívalo jen na pytle, plachty a podobné věci. Po roce 1920, kdy bylo dobré plátno k dostání za 3 koruny za metr, zaniklo pěstování konopí úplně. Zanikla sláva kolovratů a vřeten, zanikly zimní přástky, při nichž se to tak pěkně vykládalo a besedovalo. Ani oleje na svícení už nebylo třeba. Všecka sláva – polní tráva.
                         
Chov domácího zvířectva
 

  Dále měla hospodyně na starosti chov domácího zvířectva. Z drůbeže se chovaly husy, slepice a kačeny. Perličky, moráky a podobnou havěť chovali jen na faře a ve dvoře. Slepice zásobovaly domácnost vejci, husy a kačeny se chovaly na sádlo, maso a hlavně pro peří. Tam kde měli děvčata ho bylo obzvlášť potřeba. Bylo hanbou, měla-li nevěsta méně než 6 peřin. Postele vysoko vystlané peřinami byly největší pýchou hospodyně.
   Jakmile začala na jaře některá slepice kvokat, hned se jí dalo 12-15 vajec a seděla. Po vylíhnutí kuřat, bylo-li venku ještě chladno, byly i s kvočnou několik dní v jizbě.
   Když se líhly housátka, s těmi už byla větší starost. Po vylíhnutí je dala hospodyň na síto a nad hrncem, v němž bylo žhavé uhlí. Na to se dalo několik peříček z hnízda, kde husa seděla, trochu chmýří z každého housete, špetka suchých kopřiv a tolik svěcených kočiček, kolik bylo housátek. Tak housata nakuřovala, než se pomodlila otčenáš. To aby byla zdravá, čilá a nepodléhala nemocem.
      V každé pořádné domácnosti se chovala také kráva. Všechno mléko se zpravidla spotřebovalo doma. Pokud krávy dobře dojily, musela mít hospodyně na mléko dostatek hliněných hrnců a místo pro ně ve sklepě nebo aspoň v komoře. Smetana se stloukala na máslo. Když bylo v domě dost sádla, tak máslo, co se nespotřebovalo, hospodyně prodala. Baby vajčářky chodily s putnou na zádech a kupovaly nejen vejce, ale i máslo neboli putr. Platilo se zaň 1 zlatý 60 krejcarů za kilo.
   Kyška byla dobrá k večeři. Co se nesnědlo, ohřívalo se na tvaroh. Když ho bylo hodně, dával se do hrnců s paprikou a tam se konzervoval. Takový dobře uleželý starý sýr byl vydatnou stravou. Některé hospodyně ho uměly připravovat zvlášť dobře, ale recept býval jejich velkým tajemstvím, které prozradily jedině své dceři, když ji vdávaly.
   Při tom všem měla hospodyně na starosti ještě výchovu dětí. Málo bývalo rodin, kde neměli aspoň 4 děti. Někde jich bylo třeba i 12 a tak samozřejmě nezbývalo mnoho času na to, aby se matka piplala s každým zvlášť. Starší děcka musely opatrovat ty mladší a všecky dohromady musely bezpodmínečně poslouchat. Pokud tomu tak nebylo, vzala se vařaja a někdy dokonce i kopisť. Každý večer před spaním se všecky děti musely hlasitě pomodlit, pouze starší 16ti let se modlily potichu. Také před jídlem se všichni modlívali, i po jídle. Poměr k Bohu byl velice vřelý a snad proto bylo v rodinách více klidu, spokojenosti a radosti než je tomu dnes.

Starosti a práce dětí

   I děti měly své nemalé starosti. Po celý rok musely doma pomáhat při nejrůznějších pracích. Mladší než šestileté obvykle musely opatrovat své ještě mladší sourozence a při tom husy pást. Starší musely pást dobytek, chystat krmivo a krmit. Děvčata pomáhala matce vařit, okopávat, seno obracet, hrabat, ve žních hrstě odebírat, obřísla prostírat, hrstě nakládat, konopě trhat, brambory a řepu kopat, na trávu chodit, při mlácení obracat a tak podobně.
   V létě když se okopávalo, dopoledne hospodyně navařila, v poledne přinesla na pole oběd a už i ona zůstala okopávat. Pokud měla malé děcko, dala ho do kolebača, což byla mezi třemi tyčkami nadkrytými vlňákem uvázaná plachta trávnice. Do té se vložilo dítě a některé starší ho muselo kolébat. Kdyby bylo bez dozoru a příliš dlouho plakalo, chytil by ho „břed“, tj.zůstalo by bez sebe.
   Při těchto pracech se obyčejně, když už nebylo o čem vykládat, zpívalo. Přezpívaly se všecky známé písničky až se to do daleka rozléhalo. Nejraději zpívala děvčata.
   Ze všech prací, ke kterým rodiče své děti přidržovali, měli děti nejraději pasení dobytka. Zvlášť dobře se páslo na rozlehlých pastvinách, kde dobytek neměl kde nadělat škodu. Ustavičný dozor nebyl nutný a děti mohly provozovat nejrůznější hry. Ti nejodvážnější kluci si klidně odskočili do sadů na dozrávající třešně či jablka. Samozřejmě museli být ostražití, aby je nechytil hotař.
   Pasení byla pro děcka práce radostná. Kde nebylo v domě starší dítě, poslali často s dobytkem i pětiletého kluka či děvče. Páslo se od začátku května do všech svatých a některý rok i déle.
   Další prací, kterou děti rády dělaly byla sklizeň brambor. Ani ne tak sbírání jako spíš dělání ohňů, v nichž se krásně upekly chuťově nedostižné brambory.
   A k radostem nezanedbatelným patřilo i lezení po stromech při podzimní sklizni ovoce.
   Když bylo v zimě hodně sněhu a zajíci chodili až k domům, kluci se je brzo naučili chytat. Na boty si přivázali destičky, aby se do sněhu nebořili a snadno pak dostihli zajíce, kteří se propadali do měkkého sněhu a jenom  škobrtali.
   Jak vidno, do školy toho děcka moc nenachodily a školních vědomostí nezískaly. Nač tam chodit, pán z něho stejně nebude a dost je školy v zimě, mínili rodiče. A v této věci s nimi jejich děti radostně souhlasily. První školský zákon taky s tímto postojem asi počítal, protože nižší školy byly zřizovány jako triviální. Vyučovalo se jen třem předmětům: čtení, psaní a počtům. Kromě náboženství, ovšem. To bylo neoddiskutovatelnou samozřejmostí. Jako dnes i tehdy byly děti více chápavé a jiné méně. A tak i za této lajdácké návštěvnosti se některé děti naučily dobře všemu a jiné se pomalu neuměly ani podepsat.

Láska a manželství

   Odjakživa je Božím zákonem stanoveno, že mladí lidé nacházejí jeden druhého a spolu pak uzavírají manželství – svazek na celý život. Je to většinou nejkrásnější a nejšťastnější doba v životě člověka a pěkně se na ni vzpomínává.
   Bývalo v minulosti, že rodiče ve snaze, aby se jejich syn či dcera měli lépe, osobovali si právo usměrňovat jejich lásku. Tyto své nepochybně dobře míněné snahy však mnohdy přeháněli. Synek z gruntu nesměl si zamilovat dívku chudou, která neměla naději, že dostane věnem z domu nějaký majetek. Pod pohrůžkou vydědění byl takový vztah zakazován hned na počátku. Syn obyčejně poslechl a našel si jiné děvče. Někdy se však stalo, že se vzepřel  a v takovém případě obyčejně rodiče svoji pohrůžku splnili nebo aspoň dali synkovi mnohem menší podíl, než původně zamýšleli.
   Stávalo se i to, že rodiče bránili také známosti synka i s dívkou bohatou, bylo-li o ní známo, že je nehospodárná a líná. Vítaný nebýval ani nápadník, o kterém se vědělo, že se rád opije.
   Byla-li na obzoru válka, ženili se chlapci třeba už ve věku 20 let. Majitel gruntu byl totiž osvobozen od vojenské služby až do roku 1848.
   Když tedy známost a láska mladých trvala delší dobu a rodiče proti ní neměli žádných  podstatných námitek, začalo se pomýšlet na svatbu. Svatbě vždy předcházely námluvy. Nevím, proč se tomuto procesu dal takový název, spíše by se mu mělo říkat domluvy. Cílem totiž bylo, aby se obojí rodiče dohodli, jak život svým dětem upraví a jaký majetek jim dají. Při každých námluvách se muselo i něco vypít na kuráž. Stalo se někdy, že se námluvy “skotily” a ze svatby nebylo nic. Staří se nedohodli a mladí pak museli čekat, až se rodiče zase udobří. Obvykle však vše končívalo dohodou. Ženich dostal grunt, na které si rodiče dali upsat sumu peněz, které její rodiče nahospodařili, dále několik kusů dobytka, vinohrad, sad a několik kusů pole svobodných ke gruntu nepatřících.
   Na námluvách bylo ustanoveno také datum sňatku. Kolem svatby bylo hodně zvyků, které se nesměly opomenout. Nejváženějšími příbuznými byli kmocháčci, kteří nosili ženicha a nevěstu ke křtu, co jim stáli na biřmování. Ti byli vždy na svatbě nejvzácnějšími hosty. Kmotřenka, která stála nevěstě na biřmování, byla už obyčejně vdaná a byla na svatbě “za širokú”. Většinou pak byla kmotrou dětem, které vzešly z daného manželství. Dále byly dvě družička a dva družbé a to bývali zase ti, kterým nevěsta a ženich stáli při biřmování. Pouze v případě, že takoví nebyli, vybrali se jiní z nejbližší přízně. Družbé byli mladší a starší a měli rozdělené funkce při řízení a organizování celé svatby. Na jejich bedrech byla také starost o zábavu a veselost svatebních hostů. O jejich nasycení zase pečovaly ženské z blízké přízně a o pití někdo z domácích. Předem se muselo určit, bude-li svatba široká nebo jednoduchá. V případě jednoduché svatby byli zváni kromě kmocháčků také bratranci a sestřenice nevěsty a ženicha a jejich rodiče, což činívalo zhruba 40 – 50 hostů. Svatba široká se konala za účasti všech uvedených a navíc i druhých bratranců a sestřenic s jejich rodiči, kamarádky nevěstiny a kamarádi ženichovi. Když se připočítaly děcka, bývalo na takové široké svatbě 70-100 účastníků. Na takovou svatbu už se často zabila kráva, jalovice nebo vepř. Na chudobnější svadby se bralo maso od řezníka. Bylo také samozřejmostí, že z každé pozvané rodiny přinesli dva dny před svatbou několik funtů  másla, tvarohu a vajec a jednu nebo i více slepic. To už po domě, kde se připravovala svatba vesele pobíhaly kuchařky a chystaly nejprve jídla, která vydržela čerstvá i více dní. Den před svatbou pekly v peci pečivo, na dvoře řezník zabíjel, pařily a kuchaly se slepice. Mezitím už se sem tam v domě objevil některý nedočkavý host. Najedl se a napil a potom buďto něco pomohl nebo jen překážel.
   V den svatební nastalo vaření hlavních jídel. Často k tomu byly zvány ženské, které se někde ve světě naučily jídlo zvlášť chutně připravit. Všechno muselo být včas na stolech, muselo to být dobré a hlavně muselo být všeho dost, aby nebyly po svatbě pomluvy. Piva a vína bylo připraveno několik věder. Byla-li svatba v zimním období, chystávalo se víc kořalky.
   Svatby bývaly vždycky ve středu, to byly zdavky a ve čtvrtek bývala svatba nejveselejší. Od neděle se chystalo, středa a čtvrtek proběhla svatba, v pátek a v sobotu se dojídalo a dopíjelo co zbylo. Celá sláva skončila až v neděli.
   Ráno o svatebním dnu se sešla chasa a hudebníci v domě ženicha. Ten odprosil své rodiče a poprosil je o požehnání. Když je dostal, šlo se s muzikou pro nevěstu do jejího domu. Tam oba poklekli před rodiči nevěsty, poděkovali za vychování, ženich poprosil o nevěstu a oba pak o požehnání. Potom se šlo s muzikanty do kostela k oddavkám. Rodiče ženicha a nevěsty tam nesli pro obecní žebráky 12 vdolků, případně i peněžitý dar. Při svatbách bývalo zvykem podělovat chudé, kteří se pak na oplátku modlili za zdraví, štěstí a Boží požehnání mladých manželů.
   Po oddavkách se šlo s muzikou do toho domu, ve kterém měli novomanželé bydlet, aby se tam přineslo požehnání. Tam se posnídalo a svobodná chasa šla do hospody tancovat. Tam se ze svatby přineslo pečivo jim i muzikantům. Staří se rozešli do svých domovů poklidit dobytek. Odpoledne kolem čtvrté či páté hodiny, když měly kuchařky připravený oběd, šel ženich s nevěstou pro chasu a muzikanty do hospody. Do té doby museli ještě obcházet a zvát ty, kteří dosud na svatbu nepřišli, či se nějak hněvali. Takové musel ženich udobřovat slovy o tom, že svatby a hostiny jsou pro usmíření rodiny. Po takovém zvaní si obyčejně každý dal říct a na svatbu šel.
   Všichni posedali za stoly a nevěsta do kouta pod obrázky, z každé strany jedna družička. Potom kmocháčci, děvčata, chlapci a ostatní hosté. Děcka jedly venku pod návratí, v zimě ve výminkářské jizbě.
   Kuchařky nosily jídla: polévku, potom hovězí maso, guláš a omáčky, drůbeží maso. Naposledy pečivo. Toho se dalo na stoly několik vrchovatých mís. Co se nesnědlo, muselo se rozebrat – každý si do šátku nabral domů.
   Při obědě  přinesl družba do jizby koláč. Při tom všechna přítomná děvčata zpívala nevěstě přání:
“Vinšujem ti kamarádko,
vinšujem ti štěstí,
aby sa ti dobře védlo,
aby sa ti dobře védlo
v tom tvojem manželství.”
   Koláč byl  krásně ozdobený a vypečený kus pečiva v podobě kruhu položený na veliké míse. S pěkně veršovaným proslovem ho družba předal nevěstě. Od ní koláč převzala družička a rovněž s veršováním jej položila na stůl. Hned potom se zpívalo:
Hrajte jí, hudci, hrajte jí a vy ženichu, hažte jí.
Ženich přistoupil a s veršem, který si dopředu připravil, vhodil do koláče první dar nevěstě. Hned nato se dalším zpěvěm postupně vyzvali ke vhození daru rodiče, bratři, sestra a vůbec, všichni přítomní. Každý vhodil do koláče svůj dar třikrát a pronesl více či méně vtipný verš. Nevěsta si při tomto konání celou dobu držela na očích šátek a plakala. Když už do koláče vhodili všichni, vzala koláč i s mísou pod ním družička, zatřepala s ním a se slovy “Hrky, hrky, měďáky, obraťte se v dukáty,” vysypala celý obsah mísy nevěstě do klína. Ta položila opět koláč na mísu, vložila do něho hrst menších peněz a podala družičce. Ona si pár peněz vzala a vše podala družbovi. To všechno samozřejmě s veršovaným komentářem. Družba do skrojku chleba, zastrčil pět mincí, okrášlenou větvičku rozmarýnu a nosil děvčatům výslužky. Každá zase do skrojku nastrkala něco peněz a s veršovaným poděkováním vrátila družbovi. Když to skončilo, šla chasa zase do hospody k muzice. Po jejich odchodu staří odklidili z jizby stoly, přivedli si muzikanta a tančili a zpívali až do rána. Na programu byly hlavně sedlcké a starodávné tance a písně. To se dělo v obou domech – u ženicha i u nevěsty.
   Druhý den svatby bylo nesení koláče. Koláč se vystrojil jako vysoký kužel z milostí a jiného cukrového pečiva. Okrášlil se pentličkami, připevnil se na malá nosítka a ty pak nesl jeden z mládenců na hlavě. Vpředu se seřadili muzikanti, zahráli loučení, potom pochod a už se šlo ulicí přeplněnou zvědavými diváky. Zařadily se ženské, které nesly peřiny a další výbavu.  Samý závěr průvodu tvořil dobytek, který nevěsta dostala. Bývalo při tom hodně maškar, vtipů a žertů. Fantazii veselých svatebčanů se meze nekladly. Při této příležitosti se toleroval i humor hodně hrubého zrna.
   Když se přišlo do ženichova domu, tento si musel všechno “vykupovat”. Napřed nevěstu, potom peřiny atd. Při tom ho všichni hleděli co nejvíc ošidit. Místo nevěsty přistrojili starou bezzubou babu, zakryli plachtou a ženichovi nabízeli. Na ženichovo místo se draly maškary, hrkaly v měchu střepy z hliněných hrnců, tváříce se, že jsou to peníze. Ženské je zaháněly a zpívaly při tom:
“Ty nejsi kupec, ty mosíš utéct,
do Suchéj Lóze kupovat koze.
Uteč, ty černý škaredý chlape!”
Nikdo se nesměl dát znát, že je nějakým vtipem uražen, stal by se terčem dalšího smíchu. Po ukončení byla večeře a potom zas muzika, tanec a zpěv až do rána.
   Při každém přesunu svatebčanů musela hrát muzika řízné pochody a vydatně se střílelo z pistolí, aby veselost byla hodně okázalá a hlučná.
   Svatby bývaly nejvíce v masopusty nebo po žních, jak se říkalo “v nové vína”.
Teprve kolem roku 1900 a později se začaly svatby pořádat po Velikonocích.
  Byla-li svatba v masopustě, ujednalo se obyčejně na námluvách, že do žní budou rodiče každý svého živit a mladí začnou samostatně hospodařit až o žních. Když byla svatba až “v nové vína”, vzali si rodiče jen svůj výminek a mladým předali všecko hospodářství i se zásobami.
   Často se stávalo, že žádný z novomanželů nedostal hospodářství, ale jen podíl. V takovém případě bylo nutno mladým koupit nebo postavit domek. Bylo-li všechno v dobré shodě, pomohly při tom obě rodiny.

Narození dítěte

   Také narození dítěte probíhalo jinak než je tomu dnes. K porodu byla volána porodní babka. Bývala to osoba obeznalá, všem nemocem rozuměla a na všecko znala lék. V podstatě byla jakýmsi vesnickým lékařem. Však ji taky volávali nejenom k porodu, ale také k nemocným. Když se děcko narodilo, babka jej po okoupání oblékla, na hlavu uvázala čepeček, jaký dovedla ušít jenom ona a šla narození oznámit kmocháčkom, kteří měli dítě nést ke křtu. Po porodu nesměla rodička 6 hodin spát nebo by usnula navěky a nikdo by ji víc nevzbudil. Každý den od porodu až do křtin nosila kmotřenka “do kúta”, tj. vydatné jídlo pro šestinedělku. Uvařenou drůbež, silnou slepičí polévku a koš vdolků. Šestinedělka čili kútnica byla mladá matka a říkalo se jí tak proto, že lůžko, na němž ležela bylo odděleno plachtou a stálo v koutě jizby. Až do křtu se na ni nikdo cizí nesměl podívat, aby ji neuřkl. Šest týdnů nesměla vyjít z domu a většinu času trávila na posteli za plachtou. Teprve po šesti nedělích byl úvod a po něm už mohla chodit kdekoliv. Věřilo se všeobecně, že kdyby žena, která je dosud v nedělích, vyšla do pole, že se tím přivolá krupobití. Taky by ji prý mohlo cosi uchytit a do cizích krajů odnést. Porodní babka chodila dítko koupat každý den po celých šest neděl, neboť šestinedělka se nesměla ani dotknout studené vody. Přivolala by prý tím na sebe i na dítě pohromu. Šestinedělka nesměla ani vařit, aby na sebe nebo na děcko nepřivolala neštěstí. Zdálo by se, že to byly jen pověry, ale při bližším zkoumání se jeví, že v tom byl kus pravdy. Jak víme, vařívalo se dříve v síni pod komínem na ohništi a tam býval skoro vždycky průvan. Ten není prospěšný pro nikoho, takže pro porodem zesláblou ženu  mohl být osudný. Pokud rodička zemřela během šestinedělí, věřilo se, že ji bude následovat na věčnost 6 mladých svobodných lidí.
   Po křtu (dítě k němu odnesli kmocháčci sami), který se konával obvykle v neděli po porodu, byla hostina pro kmocháčky a oboje rodiče.
   Na úvod (církevní obřad, při kterém bylo dítě uvedeno do života) se už mamička nastrojila do nejlepších a nejkrásnějších šatů a nesla si své dítko omotaná krásně vyšívanou plachtou (úvodnica). Dítě bylo v nové košilce a krásném čepečku, v nové peřince, že byla radost se na ně podívat. Byl to vždy pravý kroj.