P. Jan Maria Vianney Dohnal OFM
P. Jan Maria Vianney Dohnal - video
Pro mnohé jistě jméno neznámé, pro lidi věřící pak inteligentní člověk s morálním kreditem. V Autopalu, kde jsem pracoval, jsem velmi často potkával usměvavého, skromného chlapce, který pracoval v nástrojárně, aniž jsem tušil, co ve svých myšlenkách skrývá. Ani jeho nejbližší spolupracovníci netušili, jaký cíl svého života si vybral tento skromný člověk a jejich pracovní partner.
Jan Dohnal se narodil rodičům Janovi (1927) a Marii Dohnalové, rozené Uhlířové (1934) z Hluku, o půlnoci dne
13. října 1955. I když se říká, že třináctka není šťastné číslo, pro Jana Dohnala mladšího je toto číslo v jeho životě šťastné,protože se mu splnil jeho životní cíl, který si sám vytyčil. Jaký byl Jenda v mládí, o tom se rozpovídal jeho otec Jan:
„Jan byl naše druhé dítě. Už před tím jsme měli doma holčičku Marii narozenou v roce 1954, takže narození syna
celá rodina přivítala. V roce 1958 k nám do rodiny přibyla ještě další holčička, Anička. Jenda byl zdravé dítě, pouze v jednom období trpěl na průdušky. Své mladí prožíval „na Činčavě“ spolu s ostatníma klukama v okolí. Ve škole pak byl průměrným žákem. Když ukončil základní devítiletou školu, šel se učit do hluckého Autopalu, tehdy monopolního výrobce chladičů, nástrojářem. Po skončení učebního oboru měl ambice získat maturitní vysvědčení na Střední průmyslové škole v Uherském Hradišti. Pro vyučené byla totiž tehdy také možnost, že po složení zkoušek ze všech předmětů mohou přejít přímo do druhého ročníku denního studia. Tyto zkoušky skládal Jenda postupně v průběhu třetího ročníku učení. Přestože všechny zkoušky zvládl velmi dobře a vyučil se s vyznamenáním, přijat nebyl. Důvodem nepřijetí byl posudek, že jde o osobu z nábožensky založené rodiny. V tehdejší době se to hodně zdůrazňovalo, že kdo chodí do kostela či do náboženství, nedostane se na žádnou školu a jeho jedinou možností bude dělnická práce. I přes tyto výhrady dostal možnost navštěvovat alespoň
večerní průmyslovku. Jenda byl chlapec, který měl rád folklór, protože to je vžitá tradice v jeho rodině. Jeho strýc Antonín Dohnal byl až do své smrti předsedou spolku Dolňácko, který se tradicemi v Hluku zabýval. V roce 1972 jezdil Jenda i slavnou hluckou jízdu králů, kde hlídal krále jako páže. A když byly naposledy v Hluku hody s právem, byl Jenda starším stárkem. Ve dvaceti letech odmaturoval a právě maturita bylo to, o čem snil, protože pokud chtěl jít studovat na kněze, tak to byla jedna z podmínek. Hned po maturitě nastoupil vojenskou základní službu do poddůstojnické školy v Bratislavě. Odtud byl pak po půl roce v hodnosti svobodníka převelen na druhou stranu naší republiky, do Chebu. Tady dosloužil vojenskou službu v zařazení „starší počtář“ u dělostřelců.
Tolik vyprávění pana Jana Dohnala staršího o mládí jehosyna Jendy. A tady jsou Jendovy vzpomínky na mládí a studia jak na průmyslovce, tak i na studia kněžství:
„Musím se vrátit do svých patnácti let, do doby, kdy jsem byl v učení. Systém byl takový, že jeden týden jsem měl
praxi v Autopalu a druhý týden jsem navštěvoval školu v Uherském Hradišti. Vždy jsem se snažil, abych se cestou do školy zastavil na chvíli v kostele. Stejné to bylo i pak, když jsem pokračoval ve studiích na průmyslovce. Kromě toho jsem využíval možnosti, kdy jsem po večerním vyučování třikrát týdně mohl zaběhnout na mši svatou, která se konala v bývalém františkánském kostele. Vše ideálně na sebe navazovalo tak, že jsem stíhal i autobus do Hluku. Díky setkávání při mši svaté jsme lidé stejného myšlení a vyznání postupně vytvořili společenství mladých lidí a každý týden jsme se setkávali po bytech někoho z nás. V průběhu těchto let jsem vnímal své povolání ke kněžství. Zároveň jsem se při nejrůznějších příležitostech neustále setkával s kromě v pastoraci působícími tajnými františkány- knězi i s těmi, kteří byli bez státního souhlasu na své řeholní a kněžské povolání, a přesto žili krásným způsobem ve skrytosti. A tak krátce před nástupem na vojnu ve mně dozrálo i františkánské povolání. Velký vliv na mě měl i horlivý kněz, otec Remigius Janča, též františkánský kněz, který působil v Boršicích u Blatnice a za kterým jsem rád a velmi často jezdíval. Přitahoval mě svou velkou a hlubokou zbožností, která vyvěrala z těžkých životních zkoušek, když jako mladý kněz, po likvidaci klášterů v roce 1950, musel strávit osm let v těžkém žaláři, z toho jeden rok na samotce, o zimě, hladu a žízni. Na vojně jsem si toto povolání k řeholnímu zasvěcení ve františkánské rodině ještě více upevnil. Proto jsem se již po ukončení vojny domů nevrátil, ale zůstal v Brně. Tady jsem nastoupil jako konstruktér nářadí do MEZ Židenice. To bylo na podzim roku 1979. Bydlel jsem v jednom z rodinných domků na rušné ulici. Nikdo však nesměl vědět, že se jedná zároveň o utajený řeholní dům. Řeholní život byl od padesátých let, od doby, kdy v tehdejším Československu byly nelidsky zrušeny všechny kláštery, z hlediska státní komunistické moci nepřípustný a trestný. I přes velkou snahu utajení jsem se dostal několikrát i na výslech u Státní bezpečnosti. Po skrytém a tajném noviciátu jsem v roce 1981 složil své první řeholní sliby a začal jsem se tajně při zaměstnání zabývat teologickým studiem a připravovat se k přijetí kněžství. Na kněze jsem byl vysvěcen opět v tajnosti, a to za účasti pouze jednoho svědka v roce 1988. Tyto kroky byly pro mě jedinečnou zkušeností života, modlitby a práce. V práci jsem u rýsovacího prkna vytvářel jednoduchá i složitá razidla a přípravky, později jsem kreslil i formy pro tlakové lití. Přitom jsem dále studoval a postupně měl na starosti i ilegální pastoraci a formaci nově přicházejících chlapců a děvčat. Naproti našemu domu byla malá továrna a odtud měl tamní vrátný povinnost nás sledovat, kdo přichází a odchází, a o tomto podávat zprávy. I to jsme však ve zdraví přežili. V roce 1989 jsme se dočkali svatořečení Anežky České a po událostech všem již dobře známých, kdy padl totalitní systém, jsem krátce na to mohl podat výpověď. Až nyní
jsem mohl přiznat, kým vlastně jsem. To vzbudilo obrovský obdiv všech mých spolupracovníků, když zjistili, že mají mezi sebou mnicha, kněze-františkána. Otevřely se pro mě nové možnosti, které byly pro mě dosud neznámé. S vděčností vzpomínám jak na svou první primici, která následovala v našem málem domku bezprostředně po svěcení a které se mohli zúčastnit jen ti nejbližší, tak i na svou veřejnou primici v zaplněném hluckém kostele, kde mně Hlučané připravili opravdu krásný zážitek Po uvolnění náboženské svobody a legalizaci církevních řádů jsem byl nejdříve pověřen službou novicmistra. To znamená, byl jsem tím, kdo jako první uvádí zájemce o řeholní život do reality duchovního života. Na podzim roku 1992 jsem byl ve funkci
novicmistra i se skupinou noviců z Brna přeložen do nově opraveného kláštera v Moravské Třebové. Tady jsem vypomáhal jako kaplan. Od roku 1994 jsem se stal kvardiánem, to je místním představeným, a též moravsko třebovským farářem s dalšími čtyřmi farnostmi. V roce 1996 jsem byl olomouckým arcibiskupem jmenován svitavským děkanem. Duchovní práce v této sudetské oblasti byla velmi náročná, ale krásná. Dodnes vnímám tuto dobu a mám velké pouto s touto chudou, ale ryzí farností. Při provinční kapitule v květnu roku 2000 jsem byl bratry zvolen provinciálem naší františkánské provincie v Čechách a na Moravě. Sídlo provinčního ministra je historicky spjato s klášterem Panny Marie Sněžné v Praze, a proto jsem se musel s Moravskou Třebovou rozloučit a jít dále. Hlavní starostí principály jsou bratři. V této době naše provincie čítala šedesát bratří, působících na různých místech, především v šesti klášterech (Praha, Plzeň, Liberec, Moravská Třebová, Brno a Uherské Hradiště). Zatímco v Moravské Třebové jsem neustále objížděl jen okruh našich farností, nyní jsem
začal být neustále na cestách, to nejen po naší republice, ale i po celé Evropě. Františkáni jsou totiž všude a já jako provinciál jsem se zúčastňoval nejrůznějších setkání v rámci řádu. Na volební kapitule naší provincie v roce 2006 jsem byl opět zvolen a službu provinciála jsem vykonával až do roku 2009.
Velkým zážitkem pro mě byla účast na dvou generálních kapitulách v Assisi, při nichž se setkávají provinciálové
z celého světa. Vždy jsem si vážil lidí, kteří se zavázali jakýmkoliv způsobem sobě vlastním pomáhat druhým
a tím ukazovat na jedinečnost daru života, jak ho přijímáme od samotného Boha. Na svých cestách jsem se
takto setkal s mnoha krásnými lidmi a vždy jsem se po těchto setkáních cítil obohacen.
V roce 2009 jsem na provinční kapitule rád a s úctou předal řídící pravomoc a zodpovědnost za provincii otci Jeronýmovi, který se stal novým provinciálem, a já jsem byl bratřími zvolen jeho zástupcem. Tato volba se opakovala i na poslední provinční kapitule v roce 2014, kdy byl otec Jeroným znovu potvrzen v úřadu provinciála a já v roli jeho vikáře. Po dlouhou dobu mám na starosti i klášter v Hájku, který byl v roce 1950 vyhlášeným poutním místem. Poté, co byly v roce 1950 zlikvidovány všechny kláštery a řeholní život jako takový, byl hájecký klášter přebudován na internační tábor pro uvězněné kněze a řeholníky, kteří zůstali věrni svému povolání. Otec Pavel Zíbal, náš dřívější hlucký farář, na svou internaci v tomto klášteře často vzpomínal. Po třech letech tento klášter převzala armáda a vytvořila z něj utajovaný a ostře hlídaný objekt. V roce 1992 byl tento bývalý klášter vrácen naší provincii ve stavu velmi zuboženém. Po příchodu do Prahy, před patnácti lety, jsem tento hájecký klášter zahrnul do svých starostí a starost o něj je mi ponechána dodnes.
Velkým okamžikem pro mě a naši provincii byl rok 2012, když 13. října v den mých 57. narozenin, po mnohaletém úsilí, bylo slavnostně blahořečeno čtrnáct našich pražských mučedníků z roku 1611. Tito naši blahoslavení bratři nám ukazují, že se nemusíme bát a že i v těžkých chvílích můžeme mít jistotu v Pánu.
V současné době jsem v našem klášteře v samotném centru Prahy pověřen hlavně službou kvardiána, což znamená, že jsem představeným místní komunity, a spolu s hájeckým klášterem, který je na západ od Prahy, mám na sever od Prahy na starosti i farnost Kbely. Pastorační okruh těchto míst vydává téměř sto kilometrů. A to přitom neopouštím vůbec Prahu. A tak denně zakouším, jak pestrý je řeholní život v naší vlasti, a jsem vděčný Pánu Ježíši za své kněžské povolání ve františkánské rodině.
Vyprávění skromného člověka, rodáka z Hluku, a také jeho otce Jana Dohnala poslouchal a zapsal Antonín
Zlínský