Mládí v Hluku - Josef Lekeš * 1924

MŮJ RODNÝ DŮM

V mém rodném domě jsme bydleli do r.1928, kdy otec se svými spolupracovníky dostavěl pro nás nový dům. Otec byl pracovitý a zručný zedník. V době nedostatku práce v blízkém okolí hledal práci jako zedník a později jako polír na Slovensku a dokonce až na Podkarpatské Rusi. Moje matka a moje o 10 let starší sestra se staraly o malé hospodářství. První moje vzpomínky začínají asi ve čtyřech letech a to na chvilky, kdy jsme ještě bydleli ve starém domku. Sedával jsem s matkou u okna. Naproti našich oken na druhé straně ulice „Psinec“ byla dlouhá, asi 2 m vysoká ohradní zeď statku a podél ní byla řada čtyř vysokých mohutných kaštanů s kmeny o průměru asi 1,5 m. Jednou přišla velká bouře a blesk uhodil do jednoho z těchto kaštanů. Moc jsem se tehdy lekl, ale přítomnost matky mne uklidnila.
Na tyto velké kaštany se váže ještě jedna, téměř tragická událost, která se přihodila o několik let později. Aby se prostor za hasičskou zbrojnicí ještě více rozšířil pro zamýšlené fotbalové hřiště, bylo obecním úřadem rozhodnuto kaštany vykácet. S takovými nástroji, jaké byly tehdy k dispozici a s takovými mohutnými stromy o výšce kolem 20 m se těžce zápasí. Přesto se 5 chlapů dalo do práce. Rozhodli se strom postupně okopávat, jeho kořeny obnažovat a odsekávat, až se strom položí sám na zem. Když už měli strom řádně uvolněný a pořád se mu na zem nechtělo ani při jejich snaze jej rukama svalit, rozhodli se do větví vylézt po žebři, dál po větvích postupně nahoru a tam uvázat dlouhé lano. Pak tahem za lano snad už strom lehce donutí se položit. Ale při uvazování lana si odvážný muž vybral místo na uchycení lana nevhodně a váhou jeho těla se narušila rovnováha stromu. Ten se pak položil na zem i s ním. Nešťastník zůstal ležet mezi větvemi mohutného stromu bez známek života. Naštěstí po opakovaných pokusech spolupracovníků se ho podařilo oživit a dopravit k lékaři na prohlídku a další ošetření.

NOVÝ DŮM

Když se otec v roce 1927 vrátil z Podkarpatské Rusi s výdělky za stavební práce, pustil se do přípravy stavby nového domu, který byl za pomoci otcových spolupracovníků dostavěn a k nouzovému nastěhování připraven již v r.1928. K urychlení dostavby nového domu přispěla finanční injekce za prodej domku v němž jsme dosud bydleli. Náš nový dům dostal č.p.880 a stál na rohu u hřbitova. Dlouho trvalo než jsem se zbavil strachu chodit sám domů pozdě za šera. Tehdy stál tento dům o samotě a veřejné osvětlení tam nebylo. K mému strachu z možných strašidel na hřbitově a okolí přispěla občas i některá zarmoucená vdova, která chodila na hřbitov hlasitě oplakávat svého zemřelého muže. Obzvláště pozdě večer, když už jsme se snažili usnout, nás to velmi rušilo. Neštěstím pro nás byla také ledabyle přivřená, tehdy ještě dřevěná, brána hřbitova a velký vítr, který branou mával sem a tam. Takto vzniklému bouchání udělal konec až pořádně nazlobený otec, který i po půl noci musel vstát z postele a napravit ledabylost některých spoluobčanů, kteří bránu nezavřeli. Žal v srdci pozůstalých je pochopitelný, ale často opakovaná ledabylost nikoli.
Ve věku 5 let jsem měl již také několik kamarádů z naší ulice. Nemohu říci, že jsem byl svatý, ale tehdy jsem nevěděl a rodiče si toho neměli čas všímat, že „příklady táhnou“. Po přestěhování naší rodiny ke hřbitovu se přestěhovala i oblast působení chlapecké smečky, které jsem byl členem. Obětí se stala márnice. Spíše bych řekl její okna, která přímo vyzývala majitele praků k útoku. Samozřejmě to nepotěšilo správu hřbitova a pak ani naše rodiče, kteří museli škodu uhradit. Za každý přečin nebo chybu se musí platit. Partě kluků, spíše partičce mrňousů ve věku od 5 do 7 let, nezbylo než vymyslet něco nového. „Tak třeba sa hrajme „na myslivce a na zajíce“. Jožko, vy máte v humně takovů nízko ohnutů jabloň a dobře sa na ňu leze. Natrháme si jablek a máme náboje na zajíce“. Moc se mně to nelíbilo, protože jsem to nepovažoval za správné. Co by tomu řekli moji rodičové. „Jožko, šak vaši nejsú doma, sú v poli na žňách„“ řekl nejstarší z party Janek Šimčík. Abych nevypadal jak upejpavá holka, tak jsem souhlasil. A to byla chyba. Otec, jako bývalý „cugfýra“ (Zugführer=četař) z první světové války, dobrý rozvědčík a také dobrý hospodář při návratu z pole lehce poznal ovoce z vlastní zahrady i když potlučené a vyválené v prachu ulice Hřbitovní. Nastala pro mne chvilka odplaty. Musím však přiznat, že to byla odplata velmi zasloužená, avšak přece jen provedená s otcovskou umírněností. Zasloužil jsem víc. Hra „na myslivce a na zajíce“ v dalších dnech sice pokračovala, ale s jinými náboji. Bylo domluveno, že to budou jen zcela malé kamínky, a každý tzv. „myslivec“ si je musí nasbírat sám. Měl jsem v tomto ohledu velkou výhodu. Byl jsem totiž jako nejmenší ustanoven „zajícem“ a ten přece nestřílí a tudíž nemusí sbírat kamínky. Jenže výhoda se krátce nato změnila málem v neštěstí. Rány „myslivců“ jsem celkem snášel, ale když Janek neměl již žádný náboj, popadl kousek rozbité cihly, nevelký „kvantlík“, a bohužel mne trefil. Tekla krev, kluci se rozprášili jak hejno špačků a zůstal jen chudáček raněný „zajíček“. Od té doby se v ulici Hřbitovní žádná útočná hra nekonala.

OBECNÁ ŠKOLA

V době kdy jsem začal chodit do školy, nebyly náklady na výbavu žáčka do první třídy tak vysoké jako dnes. Sešity, pero či tužku nahradila tabulka s houbičkou a kamínek. Tabulka měla jednu stranu s linkami na psaní a druhou stranu bez linek. Na té se cvičila ruka v kreslení přímých čar a uzavřených křivek. Výhoda tabulky spočívala v tom, že popsaná strana tabulky po kontrole práce učitelem se lehce houbičkou smazala a byla tak připravena pro další psaní. Stejně tak se mohla vymazat případná chyba. Na tabulku jsme také psávali domácí úkoly. Jednou když jsem šel na odpolední část vyučování, jsem se zastavil za otcem, který tehdy právě prováděl stavební úpravu v bytové části „staré“ školy. Tam jsme měli také naši první třídu. „Máš napsanú úlohu?“ zeptal otec. Ve mně by se krve nedořezal. Jdu si klidně, ba dokonce se loudám a na úkol jsem úplně zapomněl. Měli jsme napsat na celou linkovanou stranu tabulky velké tiskací písmeno I. Za několik minut už mělo zvonit na začátek vyučování. Rychle jsem se vytratil, sedl jsem si na okraj příkopu vedoucího tehdy kolem „staré“ školy a začala urychlená, v tom okamžiku spásná metoda psaní. Na celou linkovanou stranu tabulky jsem nakreslil od horního okraje dolů až po spodní linku dlouhé čáry, navlhčil jsem houbičku slinami a vymazal mezery mezi řádky. Úkol byl hotov. Jen tak jsem stihl do začátku vyučování zasednout do první lavice vedle Františka Šimčíka, kde bylo moje místo. Nemohl jsem zklamat naši hodnou paní učitelku Marii Doruškovu, protože nás oba–i Františka–měla ráda a my ji také.
A musím se přiznat, její krásu a laskavost jsem už tehdy obdivoval. Byla to první manželka dříve zmíněného vtipného pana učitele Adolfa Dorušky. V dalších třídách základní - tehdy se říkalo „obecné“- školy nás učil pan řídící Šiman. Titul „řídící“ měl v té době ředitel základní školy prvního stupně (1.-5.tř.) Pan řídící byl velice přísný. Kázeňské přestupky neřešil domluvou jako dříve paní učitelka, ale hned rákoskou na nataženou dlaň a často pořádně na zadek. Také jsem sám zkusil pádnost jeho obávané rákosky. Ale když dnes nahlédnu do svých vysvědčení z pěti tříd obecné školy, nevidím nikde sníženou známku z chování a z prospěchu buď samé jedničky, nebo maximálně jednu dvojku .
Od první třídy jsem také chodil do Sokola. Do řad sokolských žáků mne tehdy přivedl pan učitel Čáp, který u nás bydlel v podkrovním pokoji. Byl v Sokole cvičitelem žáků. Do sokolovny jsme to měli jen asi 200 m, ale po deštích byla cesta blátivá a od povozů rozbředlá. Vedla kolem tzv. „Chmelnice“, což byla vlastně velká kůlna sloužící statkáři Penkovi jako mlat a pak také jako sklad slámy a sena. Celý areál byl oplocen. Na rohu areálu z vnější strany při cestě stála dřevěná pumpa tzv. „drábova studna“ Tady byla nejlepší pitná voda v Hluku. Když jsme tudy šli po dešti, musel mne pan učitel vzít na svá ramena, abych se v blátě neutopil. Pan učitel byl opravdu velmi hodný a příjemný pán. Měli jsme štěstí na dobré nájemníky. Když pan učitel Čáp po nějaké době odešel z Hluku na nové místo, bydlela u nás paní učitelka Lysá. Ta se dostala do Hluku až ze vzdálených Kročehlav u Kladna. V pozdější době u nás bydleli i Stejskalovi, kteří měli dvě dcery, Ludmilu a Marii. Pan Stejskal byl vedoucím prodejny Baťa na náměstí.

OTCOVO PODNIKÁNÍ

V roce 1933 naši republiku postihla hospodářská krize spojená s nezaměstnaností. Otec se musel dát proto do podnikání. Razítko jeho firmy prozrazovalo, že se jedná o „Výkrm a prodej husí“. Když ve dvoře našeho domu č.p.880 stavěl otec zvláštní budovu, ptali se jeho pomocníci a kamarádi co to vlastně buduje. Říkal vždy, že se jedná o lázeňský prostor. Nakonec se z toho vyklubala místnost obklopená uvnitř kolem stěn dřevěnými posadami. Do těchto posad se dalo umístit nejméně 50 husí. Před sebou měly husy umístěna plechová koryta na vodu. Otec a moje sestra Marie se starali o husy, matka měla na starosti domácnost. Husy byly krmeny strojem přizpůsobeným na šlapání nohama, jak tomu bývalo u šicího stroje. Krmivem bylo převařené kukuřičné zrno ochucené solí, aby měly husy velká játra. Dovoz kukuřice nám vždy na telegrafickou objednávku po jednotunových dávkách přivážel nákladní automobil. Nákup husí si zajišťoval otec sám. Koupil starší osobní automobil a nechal jej přestavět na malou dodávku, ve které mohl převážet 10 až 20 živých husí. První takový automobil byla šestiválcová Praga–Alfa z roku l926. Měla dva karburátory. Protože hodně spotřebovala a byla zbytečně silná, pořídil otec menší čtyřválec Praga-Picolo z roku 1924. Obě auta měla volant vpravo, protože se tehdy v ČSR jezdilo vlevo. Praga-Picolo už u nás přežila dokonce i druhou světovou válku.
Otcovo podnikání s výkrmem husí nebylo však vždy tak jednoduché. Problémy byly třeba s vodou pro husy. Spotřebovalo se jí hodně zvláště v období před vánocemi, kdy bylo ve stavu celkem kolem 250 husí. Studna byla 23 m hluboká, elektrický proud ještě nebyl a ruční čerpání pumpou z takové hloubky bylo strašně únavné. Nejen otec a sestra, ale i já jsem si užil své. Jednou, když měli hasiči zkoušku funkčnosti své motorové stříkačky, čerpali vodu ze studny o velkém objemu. Tato studna byla ve dvoře za býčími stájemi. Otec toho chtěl využít a přesvědčil hasiče, aby mu vodu čerpali do naší studny. Hasiči čerpali, až byla naše studna plná. Avšak po chvíli přiběhla za nimi paní Císařová a začala si naříkat, že její studna přetéká vrchem. Všichni se tomu divili, protože Císařovi bydleli sice také v ulici Hřbitovní č.712, ale byli nejméně 100 m od našeho domu vzdáleni. Jak zkušení lidé tehdy tvrdili, příčinou tohoto jevu byl stejný podzemní zdroj vody a navíc dost velký výškový rozdíl mezi oběma studněmi. Nakonec Císařovi měli plný dvůr vody a naše studna zůstala opět chudobná. Císařovi se brzy uklidnili, protože to byli dříve naši sousedé a navíc také moji kmotři. Měli tehdy holičství hned vedle „nové“ školy.
Největší pohroma pro naši husí firmu přišla v r 1937, kdy na husy přišel mor. Všechny husy, které byly tehdy ve stavu, musely být utraceny. Ztráta jen na husích činila více než 10.000 Kč a pak byly ještě další náklady na dezinfekci prostorů. Likvidace všech mrtvých husí musela být provedena podle tehdejšího doporučení zaoráním na poli. Otec zaorával tyto husy v trati „Strání“ na konci Hradišťské ulice. Ale i s tím byly problémy. Při zaorávání se museli vyhánět nepřizpůsobiví lidé, kteří se snažili, snad pro nedostatek jídla, tyto husy z brázd vybírat. Otec by jim v tom nebránil, ale obával se nebezpečí zdravotního postižení těchto lidí a také rozšíření moru na jinou zvěř. Pro nákup husí měl vyhlédnuté zdroje už z doby svého působení na slovenských stavbách. Nakupoval je buď na trzích ve slovenské Myjavě nebo na Kopanicích. Často pro otce vykupovala tyto nevykrmené husy také jedna obchodnice ve slovenské obci Sobotiště. Vyšlo to vždy laciněji než nakupovat husy od překupníků, kteří hnali svá stáda hus od vesnice k vesnici a nabízeli je hospodyním k vykrmení.
Otcem a sestrou vykrmené husy byly dodávány na různá místa, většinou trhovcům. Zcela pravidelně se zabité, očištěné ale nevykuchané husy dodávaly ve velkém prádelním koši v sobotu spěšným vlakem do Brna tak, aby byly na „Zeleném rynku“ již v 6 hodin ráno. Do židovské čtvrtě v Uherském Brodě se dodávaly v pátek ráno židovskému prodejci. V tomto případě musely být husy „košér,“ to znamená zabíjené za krkem a po zabití zavěšené za nohy, aby rychle a dokonale vykrvácely. Z obchodního vztahu s Brnem vzniklo rodinné přátelství, ze kterého jsme těžily nejvíce my děti. Paní Hladíková, které jsme husy dodávali, vyjádřila svou obchodní spokojenost tím, že nám vždy při své návštěvě u nás přivezla tehdy pro nás těžko dostupné pamlsky: čokolády, oplatky, datle, fíky, banány, atd. Navíc jsem jezdíval k nim do Brna na prázdniny. Byly to pro mne velké zážitky, protože jsem jako osmiletý a pak devítiletý chlapec cestoval vlakem sám. Ale bylo to jednoduché, protože mne otec naložil v Kunovicích na vlak a v Brně Černovicích jsem nesměl zapomenout vystoupit. Tam jsem byl očekáván. Životem v Brně jsem byl nadšen. Za každou jednoduchou službu v podobě přinesené kávy, kterou denně pro paní Hladíkovou doma vařil její manžel, jsem dostal jednu korunu. Za ni jsem si mohl koupit co jsem chtěl. Většinou to byla tabulka čokolády 100 g, někdy také 10 dkg salámu. Protože v Brně na trhu nakupující dámy mluvily tehdy hodně německy, také jsem se tam trochu naučil: „Guten Tag, gnädige Frau, was wünschen Sie ?“A nabízel jsem ve velkoprodeji (tj. nákup nejméně 5 kg) jablka, hrušky, švestky, meruňky. Když prázdniny skončily, syn paní Hladíkové Jaroslav - asi o 20 let ode mne starší - se se mnou loučil podáním ruky, ve které byla kovová dvacetikoruna (s hodnotou dnešních 200 Kč). Byl se mnou kamarád a brával mne na nákupy ovoce na Znojemsko se svou Pragou RN (tehdy velmi rozšířeným druhem nákladního auta). Jednou jsem si z prázdnin dovezl i knihu „Pohledy do nebe“. Knihu mně darovala paní Hladíková. Moc se mně ta kniha líbila a často jsem ji pročítal. Brzy jsem znal všechna větší souhvězdí i jména hlavních hvězd v nich. Okouzloval jsem svými znalostmi vesmíru pak v mládeneckém věku své dívky. Pan Hladík byl zaměstnán jako vlakvedoucí u státních drah. Jeho koníčkem bylo vaření a myslivost. Se svým bratrem měli revír a chatu v lesích u Bukovinky v okrese Blansko. Občas jsem tam s nimi také byl i za měsíční noci na čekané.

MĚL JSEM BÝT KNĚZEM

Blížil se konec mojí docházky do 5.třídy a moji rodičové se zamýšleli nad dalším mým životem. Nevím, jak k tomu došlo, ale bylo rozhodnuto, že budu knězem. Na Slovácku to bylo zvláště v té době vžité. Otec mne zavedl na faru za panem děkanem Namyslovem a ten mi nadiktoval znění žádosti o přijetí na Arcibiskupské gymnasium v Kroměříži, které jako gymnasium klasické bylo osmileté. Proto studenti sem byli přijímáni z pátých tříd obecné školy. Byl jsem přijat, otec mne tam zavezl a nastal život jako v klášteře. Dnes má toto gymnasium jiný řád, ale tehdy se za studenty zavřela brána a sbohem hravé dětství, konec klukovským hrám: Brzy ráno vstávat, očista těla, ustlání postele, obléci se, v 6 hodin účast na bohoslužbě v seminární kapli, snídaně v refektáři, studium a příprava do vyučování. Ve 12 h oběd, před každým jídlem motlitba. Tak jak to bývalo dávným zvykem v křesťanských rodinách. Odpoledne chvíle osobního volna vyplněná sportem-nikoli však fotbalem, „neboť to je hra surová“. Někdy odpolední výuka, někdy vycházka do Podzámecké zahrady samozřejmě vždycky uspořádaná v sevřeném pochodovém tvaru bez svévolného vybočování a za přísného doprovodu našich pedagogů. V důsledku mého svévolného chování jsem několikrát dostal za uši.

Dnes po odstupu času a po získání zkušeností stářím uznávám, že jsem si to zasloužil. Nicméně svírací kazajka různých předpisů a povinných činností mne stále více přiváděla k přesvědčení, že to není nic pro moji svobodomyslnou duši. Už začátkem druhého školního roku ve mně dozrála myšlenka, vypadnout z tohoto režimu ven. A tu jsem si náhle vzpomněl na dávnou diagnosu tehdejšího obvodního lékaře MUDr. Motyčky: „Tvoje velké mandle se musí vystřihnout“. Také kroměřížský lékař to hned uznal a naplánovali mně operaci na období asi čtyřdenních prázdnin během svátků Všech svatých a Dušiček. Zcela mne tím převezli, protože jsem doufal, že semináři a gymnasiu uniknu v dobu pro mne výhodnější. Přesto jsem přece jen na operaci musel. „Alea jacta est“-Kostky jsou vrženy. Není úniku. Moje školní neschopnost trvala právě jen po dobu tohoto školního volna. Volno bylo nakonec ztracené, do školy jsem musel a navíc mi zbyla bolest po operaci. Jedinou náplastí na tento strastiplný život byly moje milé modely letadel, které mne bavily a k vůli nímž jsem bohužel úplně zanedbával studium.
Koncem školního roku jsem dosáhl svého: byl jsem propuštěn a další školní rok jsem začal znovu druhou třídou (sekundou) v Reálném gymnasiu v Uherském Brodě. Matka můj odchod nesla s velkým zklamáním. Na její otázku proč jsem tam nechtěl být, jsem tehdy třináctiletý odpověděl: „ Mami, já nechci, aby rod Lekešů vyhynul“ A k tomu jsem pokrytecky dodal: „Také nechci, abyste museli platit 300 Kč měsíčně (dnešních asi 3000 Kč). Jak se později ukázalo Bůh mne za to potrestal.