Mlýny

Hlucké mlýny
Motto: „Když to kejchne, tak to pude“(oblíbená průpovídka mlynáře Žandovského)
 

Dolní mlýn
   „Mlela se tam hrubá mouka vejražka…“  Kde? No přece v Hluku v dolním mlýně. Místo, kde klepával, bylo snad nejmalebnějším údolím široko daleko. Dramatická silueta valů s poklidným výhledem na Kobylicu z něho učinila inspiraci pro malíře. Jedním z nich byl i Jan Smítal, který měl svůj ateliér u Hronků (Lidový dům) a vzal si za manželku jejich dceru Zdenku. Ač patřil do rodiny a každým rokem byli u nás hosty, obraz z jeho palety u nás nevisí. Říkala jsem tatínkovi, ať koupí od strýce nějaký obraz, ale kdeže obraz! Koupit měřice polí mělo v té době prioritu pro živobytí, pro rodinu. A když nastala socializace, nezbývaly peníze vůbec na nic.
   Nám dříve narozeným zůstává místo, kde stál dolní mlýn v živé paměti a je milou vzpomínkou na bezstarostná dětská léta. Bylo pro nás celoročně místem potěšení a her. Potok, rybníček, kterému jsme říkali Žabinec,  dochované mlýnské kolo, v té době již nefunkční.  Valy, kde se i v dobách válečných tančilo při harmonice. Tam se proháněli kluci za kopačákem. Tato průprava z nich udělala později úspěšné fotbalisty. Za všechny lze jmenovat například kluky Šimčíkovy z Klebetova.
   Mlýnské kolo a chod mlýna poháněl umělý vodní náhon „lanfešt“ . Pro tento účel byl vystavěn také splav v Boršické ulici. Od něho tok vody ubíhal nad břehem potoka přes dnešní škvárové hřiště pod Paligrem, dále za domky vedle školky a tam se stáčel v místech, kde stojí družstevní bytovky až ke mlýnu. Alej velkých vrb lemovala tok náhonu. Cestička kolem byla místem procházek zamilovaných dvojic. Menším děckám sloužily vrby jako houpačky. Poslední vrba od náhonu byla odstraněna v roce 2010. Není pochyb, že byla velkou pamětnicí a je škoda, že stromy nemohou mluvit.
   Majiteli mlýna byl rod Žandovských, který přišel z Bohuslavic u Kyjova. Praděda si vzal za manželku sestru pana faráře Martilíka, který působil v Hluku. Vychovali tři děti: Břetislava, Ludvíka a dceru Anastázii (Burianova v Zelnicích). Otec předal mlýn synu Ludvíkovi. Ten se oženil s o 15 let mladší Antonií Vodárkovou. Spolu pak vychovali dceru Elišku a syna Ludvíka. Když pan majitel onemocněl, pomalu přestával mlýn plnit svou funkci. Neudržovaný náhon se časem zanesl. Mouka se mlela do časů druhé světové války, pak už se jen šrotovalo.
   Rovníci a kamarádi dětí ze mlýna si jistě vzpomenou na velký dvůr, kde uprostřed stál na kůlu holubník, kolem pobíhali pávi, perličky a slepice. Potravy pro ně bylo samozřejmě dostatek, ne nadarmo se říká „si hladný jak mlynářova slépka“. V létě bylo děckám dovoleno koupání ve stavidle, v zimě se pak šťastní majitelé bruslí proháněli po zamrzlém náhonu.
   V roce 1970 prodala paní Žandovská mlýn komunálnímu podniku, v němž se rozrůstala terasářská, betonářská a zámečnická výroba. Valy byly po založení JZD využity jako silážní jámy. A tak údolíčko dostalo zcela nový ráz. 

Horní mlýn
   Nemohu opomenout mlýn na horním konci. Tento mlýn byl poháněn náhonem z potoka od Dolního Němčí. Od roku 1879 byli prvními majiteli byli Adolf a Terezie Pipalovi. V roce 1904 získal mlýn žid Adolf Grünfeld. V roce 1916 ho od něj koupili Hubert a Růžena Jašovi.  V listopadu roku 1933 byla do mlýna jako první v Hluku zavedena elektřina. Po rodinné tragedii (utopili se jim dvě děti) odešli  Jašovi z Hluku a novými majiteli mlýna se stali  Ladislav a Anežka Klofáčovi. V době války pomáhal pan Klofáč těm nejpotřebnějším lidem nejen z Hluku vždy alespoň kabelou  mouky. Po udání byl odvezen na nucené práce.
Po válce mlýn ještě nějakou dobu sloužil v plném rozsahu, pak už se tu taky jenom šrotovalo. Pokud nefungovala elektřina, nahrazoval ji až do roku 1948 vodní náhon.
   Manželé Klofáčovi vychovali dceru Blanku a syna Zdeňka.
   Dnes už jsou oba mlýny jen neodmyslitelnou součástí hluckých dějin.
 

Napsala Emilie Morozová