O žítkovských bohyňách
Žítková, to néni žádná dědina, jak by si mohl myslet někdo kdo tam eště nebýl. To sú kopanice po kopcoch rozházané. Každá chalupa stójí o samotě a z jednéj chalupy do druhéj nekdy néni ani vidět. Žijú tam baby, kerým sa říká bohyně. Ty prý umijú čarovat. Sám sem tam býl a možu vám řéct, co a jak dělá, aby to vypadalo, že umí čarovat.
Ide sa tam přes les a každý je rád, když tam nekde uvidí člověka. Optáte-li sa, jak sa najlepší dostanete k bohyni, tož každý hned všeckého nechá a řekne, že vás tam dovede. Obyčajně si žádný ani nevšimne, že by v téj jejich ochotě bylo něco podezřelého. Ale je. Baba to má zařízené tak, že každý kdo jí dovede kunčofta, dostane desátý díl z odměny, kerú baba dostane. Mosí sa ho ale cestú vyptat co je zač a proč k babě ide. Dyž sa dojde k chalupě, je dycky zamknuté a průvodce sa vydá hledat babu, aby odemkla. Téj honem řekne, co sa od toho člověka dozvěděl a zmizí. Baba otevře a hned ve dveřách vás omráčí tým, že vám přesně řekne, proč ste došli. Zavede vás do velikéj jizby. Tam vidíte trámovú podlahu s roštem, na stěnách plno svatých obrázků a spadne z vás strach, že by snád baba měla spolek s čertem, jak vás před chvílú napadlo. Baba sa vás napřed na všecko dopodrobna vyptá a při tom vás velice dobře pozoruje. Jak byste jí chtěli něco zcigánit, hned to na vás pozná. Potom vezne hrnek tak ale mázní (máz=4 žejdlíky, vědro = 40 mázů, holba = ½ mázu), vloží do něho hrudu včelího vosku tak jak prohršlé a při tom sa modlí. Hrnek s voskem dá na šporhelt a někdo z domácích jí donese v puténce čerstvéj vody. Ona si klekne k téj vodě a začne sa hlasito modlit a vy mosíte s ňú. Potom vstane, pokropí všecko svěcenú vodú, vezne ze šporhelta hrnek s roztopeným voskem a jedným rázem ho vyleje do téj puténky. Jak vosk ztuhne, vytahne ho a hledá v něm řešéní vašich těžkostí. Ztratí-li sa nekomu něco v domě, obyčajně hádá na domácího zloděja nebo že to byl blízký nedaleký, nízký nevysoký, mužský lebo ženská, jak sa jí kdy zachce. Tým može označit aj nevinného a udělat zbytečně peklo.
Spíš pravda, chodili ludé na Žítkovú s kdejakú hlúposťú, třebaže je to šest hodin cesty a babě mosél každý dat najméň rýnský. Dnes už o tom většina ludí ani neví. Nevěřím tomu, že uměla hádat lebo čarovat. Všecko co dělala byla enom její chytrosť a šikovnosť, až snáď na to léčení, tom opravdu rozuměla.
Jednú tam šél jeden, že mu přestala dójit kráva. Bylo to k jaru, futra už bylo pomálu, a pást sa eště nepáslo. Kráva už byla napoly stelná, tož nebylo divu, že přestávala dójit. V tom cosi mosí byt, povidál si ale ten jistý a hybaj na Žítkovú k babě. Tá ho přivítala jak obyčajně a hned mu řekla, že jeho kráva má počarované. Sléla vosk a ukázala mu, že jednéj osobě prodali mléka, tak sa to stalo. Od toho si prý ale lefko pomožete. Až dojdete dom, kupte si nový mázní hrnek (máz=4 žejdlíky, vědro = 40 mázů, holba = ½ mázu), nevážených kvasnic a nepočítaných špendlíků - každého mosí byt za pětinku. Akorát zítra bude měsíc v úplňku, obhlédněte si nekde pevný trnový prut, o půlnoci ho uřežte a dajte si ho doprostřed jizby. Ráno, jak bude vycházat slunko, nadojte do toho hrnka mléka, dajte do něho ty kvasnice a špendlíky, udělajte oheň a to mléko vařte. Jak začně vřít, tož do něho žďárajte tým trnem a tá osoba co vám to udělala nebude mět pokoja a přijde k vám. No, přišla. Byla to ženská ze súsedstva a tým sa načisto znepřátelili, když dostala tým chábovcem hlava nehlava.
Jedna věc sa ale žítkovským bohyňám mosí nechat: nemocám a léčení dobře rozuměly. Znaly všecky zeliny na světě a plno jich měly nasušených na hůře. Když k ní nemohl dójít sám nemocný, moseli z něho donést nejaký kus oblečéní co mívál často na sobě. Když jí k tomu dopodrobna vysvětlili co a jak dlúho nemocného bolí, ona z téj hadry uhodla nemoc. Dala léky, řekla co majú s maródem dělat z velikéj většiny býl nemocný za pár dní jak fík. Šak Anča Pagáčena byla dvakrát až ve Vídni léčit ludí z nevyléčitelných nemocí. Enomže vídeňští dochtoři tomu nejak nechtěli rozumět, udali ju a v jednom případě byla odsúzená k pokutě. Tú za ňu zaplatíl uzdravený, ale v druhém případě mosela dokonca týdeň sedět. Tyto případy jí ale udělaly ve světě velikú reklamu a potom k ní jezdilo eště víc ludí ze široka daleka. Tož jí dochtoři řadši dali pokoj.
Kdysi ně vykládál jeden Žítkovjan, co sa mu stalo. Jeho žena byla sama doma s děckama, dělala cosi v jizbě a děcka sa hrály na dvoře. Naráz čuje ze dvora výkřik a veliké bácnutí. Vyjde na dvůr a vidí, že její třináctiletá dcéra spadla z hůry a leží pod žebřem jak zabitá. Tak sa tá matka lekla, že ostala bez sebe. Muž došél a nevěděl koho křísit spíš, lesti ženu lebo děcko. Dcéři sa nestalo dohromady nic, ale žena sa z toho leknutí nemohla vzpamatovat. Zavolali dochtora, ten ju léčíl skoro měsíc, ale bylo to s ňú pořád stejné. Pagáčena sa to dověděla a odkázala jim, že dochtoři nepomožú. Chcú-li, aby sa žena uzdravila, mosijú dójít k ní. Volky, nevolky, Žítkovjan šél k babě. Tá po obvyklých ceremónijách mu řekla: “Doněsce sem všecky šaty, co v nich byla, dyž sa jí to stalo, já jich spálím. Potem vemte všecku slámu z lůžka, na kerém leží. Lůžko omyjte vřelú vodú a ešče opláchněte túto vodú co v ní býl vosk. Slámu dajce čerstvú a než nemocnú na lůžko položíte, uvarte tyto zeliny a skúpajte ju v tom. Tady máte inačí zeliny, ty uvarte na čaj a ten nech každý deň trikrát pije. Starú slámu z lůžka rozdělte do štyrech otépek a v noci za úplňku zanesce ty otépky za dědinu a na križovatce ich spálíte. Ale každú otépku na inší straně dědiny, aby větr, kerý tú nemoc donéseu zas ju pryč odnéseu. Každý deň ju okúpete v tech zelinách. Když to všecko udělali, nemocná chodila a za štrnást dní byla jak fík zdravá. Tak ně to vykládál, tož nevím, je-li to všecko pravda, ale neco na tom može byt.
Žítkovské baby uměly pomoct aj děvčiskám, keré sa chtěly vdat a neměly ženicha. Třeba hen Anča S. co má Antoša tam prý také byla. Baba jí dala jakúsi zelinu. Tú měla potlúct na prášek, ten zapéct do těsta lebo zamíchat do čaju a nejak mu to dat zest lebo vypit. Jí prý sa to podařilo. Jednú ho k nim vtahla, cosi tam zedl a vypíl a už chodíl jak baran. Každý večér býl u nich pečený vařený, třebaže předtým nikdy u nich nebýl a o Anču nestál. Včiléj to netrvalo dlúho a vzál si ju.
Jednú sa na Hrozenkov dostál za kaplana nový panáček. Býl odkáďsi od Hradišťa. O žítkovských bohyňách čúl už mockrát a velice ho lákalo nekerú vyzkúšat. Hned první deň, dokáď prý ho ludé neznajú sa přestrójil do civilního obleku a šel. Přijďa k chalupě, ptá se jí, je-li ona Anna Pagáčova.
“Veru som”, povídá ona, “a čo byste scel?”
“No,” povídá on, “měl sem galánku, mám ju rád, ale ona mě už jaksi nechce, tož nevím co si počnu. Pomožte ně v tom nejak.”
Baba si ale dala ruky v bok, pohlédne přísně na něho, svraščí čelo a povídá:
“Enom vy si náš mladý velebný panáčenku držte váš brebiáš a galánky něchte galánkama, ty už pro vás nejsú a ani já vám ich nadháňat něbudzem. A lesci mi nědáce pokoj, tož to o vás rozhlásím po celéj dědině. A ať už ste na fáre!”
A stejně mu to baba neodpustila. Nekolikrát ho na večerních vycházkách cosi hodně vystrašilo. Jednú, jak šél lesem, čúl pořád jakési zvónění okolo sebe a nic neviděl. Podruhéj zas na něho vyběhl a pustíl sa za ním medvěď. Proto už rači dál babě pokoj, dyž viděl, že každý Kopaničář je jejím pomocníkem.
(podle Josefa Dufky)