O Smíchovu

Již za třicetileté války zanikla osada Smíchov nedaleko Hluku. A přesto její jméno zůstalo zachováno nejen ve středověkých listinách, ale i v paměti lidu a v názvu polní trati Smíchov na plochém kopečku jihozápadně od Hluku vlevo od chodníku, po němž chodívala kdysi procesí z Hluku ke sv. Antonínku.

Podle hlucké pověsti byli obyvatelé této osady povahy loupeživé, konali noční vpády do okolních osad a kořist si schovávali v okolních skalách. Kdysi přepadli tři tovaryše, dva ubili, kdežto třetímu se podařilo uniknout. Spěchal do Hluku na zámek a žaloval to hluckému pánu. Poněvadž na loupežnou obec bylo již mnoho stížností, svolal pán ozbrojený lid a táhl proti Smíchovu. Vesnici, která byla opevněna, oblehl a dobyl ji. Dospělé obyvatelstvo dal pobít a vesnici dal srovnat se zemí. Zůstaly tam jen opuštěné děti, o které se nikdo nestaral. Pobíhaly prý kolem místa zkázy, plakaly a naříkaly, až zahynuly hladem. Vypravuje se, že dosud bývá v těch místech slyšet dětský pláč. Studánkám, které se nacházely v polní trati Smíchov se pak říkalo Tovaryšské.

V Hluku se vypravuje ještě jedna verze. Podle ní byli smíchovští pobiti proto, že ukradli vojákům, kteří se u nich na čas zastavili, jejich pokladnu. Schovali ji u rychtáře do slámy a nechtěli ji vydat. Jenže rychtářův synek Jiřík všechno viděl a když vojáci začali Smíchovjany vraždit, úkryt jim vyzradil s podmínkou, že ušetří ho a jeho rodiče.
Ovšem marně. Vojáci zabili všechny a vesnici zapálili. Jen Jiříka odvedli s sebou. Dnes zbylo ze Smíchova jen několik kamenů v úzké dolině mezi Hlukem a sv Antonínkem. Z těch prý se občas ozývá hlas Jiříkovy matky: „Můj Jiříku, kde jsi?“

Podle pověsti tradované v Ostrožské Lhotě byl Smíchov pobořen za války třicetileté, kdy zde tábořilo vojsko, nikdo již neví, zda švédské, či císařské. Někteří Smíchovjané zatoužili po penězích a válečné kořisti, které mělo vojsko s sebou, a rozhodli se v noci tábor přepadnout a cenností se zmocnit. To se jim však nepodařilo. Vojsko bylo strážemi zalarmováno a nastala noční řež. Smíchovští útočníci byli zčásti pobiti a zčásti zajati a popraveni. Dědina pak byla dána v plen vojsku, které všechno obyvatelstvo vyhubilo a vesnici zapálilo. Jediný, kdo se z této pohromy zachránil útěkem do blízkých lesů, byl jakýsi Vaněk. Od něho, jako od svého praděda odvozují svůj původ všichni lhotečtí Vaňci a Vaněčci. A cesta (dnes už silnice) vedoucí z vesnice vzhůru k Antoníčku, dodnes se nazývá „Smíchovská“.