P O V Ě R Y

V Hluku se dříve selo hodně konopí, které Hlučané na podzim vypracovali a v zimě předli. Na těchto přástkách si lidé vypravovali o strašidlech, čarodějnicích a hastrmanech, ve které bezmezně věřili.
   Uviděl-li někdo v noci ztrouchnivělé světélkující dřevo na vrbě, domníval se, že je tam ohnivý muž. Jestliže ostrý vítr hnal větev po poli, bázliví lidé slyšeli ducha. Pole nebylo dříve odvodňováno, proto se v okolí Hluku nalézaly rozsáhlé močály. V tomto ohledu byla zvlášť pověstná trať „Lůžky“. Z těchto močálů vycházely světélkující plyny, které v očích bázlivců nabývaly různých tvarů. Hlučané věřili, že tato světélka člověka zfackují, neodežene-li je strašlivým klením.
   V pověrčivosti a strachu vynikaly zvláště ženy. Jejich specialitou byly čarodějnice. Čarodějnicí byla žena, která šla v noci sama po poli a nemohla udat rozumný důvod své noční vycházky. Čarodějnicí byla také žena, jež nevědomky přišla do cizího stavení, kde se právě telila kráva. Jestliže kráva hodně dojila, byla určitě hospodyně čarodějnicí. Dávala-li kráva mléka málo, pak to dozajista zavinila některá čarodějnice a musela se hledat pomoc.
   Žádná hospodyně by nebyla cizí osobě prodala mléko, protože by to vedlo k tomu, že by hned kráva méně dojila. Očarovaným kravám pomáhal nějakým záhadným způsobem obecní pastýř. Přitom však byly přísné tresty za čarodějnictví jako za spolek člověka s ďáblem. Běda tomu, kdo byl nařčen z čarodějnictví! Byl dovlečen do zámku a zde mučen tak dlouho, až se ze zoufalství k čarodějnictví přiznal. V zámku byli podezřelí zapisováni do tzv. „černé knihy“. A tak také zanikl protestantský kroužek v hluckém háji (viz. pověst O bezhlavém myslivci). Do zámku se doneslo, že se v lese scházejí v noci lidé, kteří tam provozují různé čáry a vyvolávají ďábla. Byli tedy vypátráni, dovlečeni na zámek a tam velmi krutě potrestáni. Panský myslivec, který měl protestantské knihy a z nich lidem v lese předčítal, byl za trest na Padělcích sťat. Mnozí lidé prý v noci viděli, jak bezhlavý myslivec bloudí po lese a kolem lesa.
   Hlučané věřili v uřknutí zlým pohledem a znali proti němu  různé obrany. Neduhy a nemoci se léčili různými bylinami a zaříkáváním, protože ne venkově nebylo lékařů.
   Zamilovaní mladí lidé se někdy snažili získat vyvoleného či vyvolenou pomocí kouzel. Když chtěla dívka získat hocha, který se jí líbil, zapekla mu do jídla nějaké čáry. Věřilo se, že když šohaj snědl toto jídlo, nebylo mu pomoci. Musel za dívkou stále chodit a nemohl bez ní žít.
   Zimnici říkali Hlučané „psina“. Psina se dala přenést na druhého. Kdo trpěl psinou, vzal pečivo, nakousl a dal nenápadně někomu, nebo je pohodil na cestu. Kdo nakousnuté pečivo snědl, dostal psinu, zatímco nemocný se uzdravil.
   Často si lidé v Hluku vypravovali o zakopaných penězích. Hlavně byl v tomto ohledu proslulý Kaštanec. Kdo poklad zakopával, poručil prý zlému duchu, aby jej hlídal. Když se někdo odvážil poklad hledat a náhodou kopal na správném místě, na toho útočil zlý duch v podobě obrovského psa, takže musel práce nechat.
   Ztratil-li někdo nějakou cennější věc, nebo byla-li mu taková věc ukradena, šel k babě, jež se zabývala hádáním. Ta mu popsala nálezce nebo zloděje tak, že poznal, kdo to je.
   Jiný recept na vypátrání zloděje: drž na ruce klíč nebo síto a čti z evangelia sv. Jana. Při čtení vyslov jméno člověka, jehož podezíráš. Jestliže se klíč nebo síto při vyslovení jména na ruce obrátí, znáš zloděje.
   Recept na opatření částečné mrtvice či zlého větru: vzývej zlého ducha, aby některá z tobě nesympatických osob, jež překročí práh tvého domu, dostala zlý vítr. Tak se stane.
   Recept na zahnání krupobití: blíží-li se mračno s kroupami, jdi na nejbližší kopec a přečti kus evangelia, nejlépe evangelia sv. Jana. Mračno se vrátí nebo bude pospíchat nad kotár jiné obce. V Hluku prý skutečně žili lidé, kteří mračna takto zaháněli. Jením z posledních prý byl pan farář Martilík, kterého často Hlučané viděli za bouře v poli číst z knihy.
   V noci může člověka vodit mátoha. Vyvede ho z domu, povodí ho po polích, aniž by postižený o sobě něco věděl. Až někdo na zmátoženého zavolá, pak se probudí. Mnohdy je už dokonce v cizí dědině. Takové případy se skutečně v Hluku staly.
   Také můra prý na lidi ve spánku chodí a životní síly z nich saje. Chtěl-li se člověk přepadený můrou zachránit, musel se sám silou své vlastní vůle probudit a první věc, která se mu dostane do rukou přibít hřebíkem na trám.
   Někteří staří lidé vídali venku v noci velikého psa s ohnivýma očima, který člověka tiše sledoval až k domovu.Od pronásledování tímto psem si mohl člověk pomoci buď častou zpovědí nebo velikým klením.
   Mnozí zase slýchávali před sebou v noci řinčet řetěz, ale nic neviděli.
   Každý vandrovník uměl posílat na lidi vši. Vší se mohli lidé zbavit jen určitými kouzly. Tito vandrovníci dovedli poslat na lidi i potkany a jinou havěť. Tak jakýsi potulný mlynářský chasník vyvedl z dolního mlýna (dnešní Niob) píšťalkou všecky potkany do potoka. Potkani se pak 10 let ve mlýně ani neukázali.
   V době setí věřili lidé, že jsou určité dni psí. Kdo v takové sny seje, sklidí jen plevel.
Za napoleonských válek táhl jeden oddíl Rusů silnicí k Uherskému Ostrohu. Jeden hlucký sedlák právě sel na „Ostrožských“. Důstojník v čele Rusů volal na sedláka, ať neseje, dokud neodzvoní poledne. Sedlák poslechl. A skutečně, zrno zaseté dopoledne vydalo jen plevel, zatímco odpolední semeno vydalo bohatou úrodu.