Pálení slivovice v minulosti

Staré selské palírny byly zařízeny dost primitivně. Některý hospodář si zařídil v humně pálenici pod doškovou střechou, v předsíňce se přikládalo do topeniště vezděného do palírny pod dva kotly. Přikládaly se stonky, rozštípané a dobře vyschlé dřevo z pařezů. Dříve bývaly v selských pálenicích kotly z kameniny pojímající asi tak 80 litrů. Kotlovitá kameninová nádoba se zvenčí omazala vstvou hlíny promíšené s plevami a odrátovala se hrubými oky. Do ní se dal kvas, shora se přiklopila velká křivule rovněž z kameniny a na spoji se pečlivě omazala jílem s plevami, aby neunikaly páry. Křivulí nahoře byla prostrčena osa dole opatřená řetázkem a nahoře klikou. Tímto jednoduchým zařízením se promíchával kvas, aby se nepřipaloval. Křivule vedla do chladící kádě, kde k ní byla připojena spirálovitě stočená trubka, jíž procházely vydestilované páry. Do kádě se stále přiváděla studená voda, pokud bylo možno přímo z potoka, jednoduchým korýtkem sbitým z dlouhých desek v podobě písmene V a plnila se ledem a sněhem – pálívalo se jen v zimě. Destilát se zachycoval do dřevěného hrotka. První kapky se nazývaly výskočky.  
Tomuto prvnímu pálení se říkalo lutr nebo lajtr. K pití se nehodil, bylo v něm totiž příliš mnoho olejů z pecek, byl surový a páchl po juchtovici. Aby se zušlechtil, dával se na druhý kotel, kde už nepřišel do styku s ovocem. Pálilo se podruhé, znova se překapávalo, aby se dosáhlo nápoje, jemuž není rovno.  
Kotly z kameniny byly později nahrazovány kvalitnějšími měďenými. Vznikl tím ale jistý jemný rozdíl v chuti slivovice. 
Pravá slovácká slivovice, tak zvaná selská, se pálila pouze ze švestek bez přimíchávání jiných druhů ovoce. Její výjimečná jakost, které se nedalo nikde jinde dosáhnout, měla původ právě ve slováckých švestkách. Vyznačovala se typickou příchutí a vůní po silici hořkomandlové, jež správně vynikla, rozetřelo-li se pár kapek na dlani. Krásně perlila a když se zapálila  na misce, hořela ryze modrým plaménkem. Slivovice připravovaná po živnostensku měla plamínek nažloutlý a kapka rozemnutá na dlani zanechávala stopy po vodě.  
Slivovice se uchovávala v soudcích. V nich od dřeva nabyla nažloutlého zabarvení, kdežto ve skle zůstala čirá. Nažloutlého tónu staré slivovice se dosahovalo také barvením – sušená švestka navlečená na niti se spustila na den do slivovice a opět se vytáhla. Pravá slovácká slivovice při požití nikdy nepálila v hrdle, ale příjemně hřála v celém těle.  
Tak pečlivě připraveného nápoje si uměli lidé vážit. Sloužíval mu jako vybraný medikament, když bylo zapotřebí „otrávit červa“. Zvláště v zimním období zabijaček, kdy obzvlášť tučná strava vyžadovala správného završení. Pálilo se výhradně pro vlastní potřebu, neprodávalo se.

Podle Bedřicha Beneše Buchlovana