Pan Jaroslav Vávra

Hlucká jízda králů v Praze

V roce 1928 předváděla hlucká chasa spolu s Vlčnovem Jízdu králů v Praze. Tehdejší Agrární strana – Republikánská strana zemědělská a malorolnického lidu plánovala uspořádání celostátní oslavy v Praze.

Jeden bod programu zněl: Jízda králů – zajistí Okresní výbor Uherské Hradiště. Okresní vedení a jejich výbor mladých s Jízdou neměl žádné zkušenosti. Proto požadal Hlučany o pomoc. Bylo známo, že Hluk každoročně o Svadodušních svátcích pořádá Jízdu králů a mimo to zajíždí na různé slavnosti mimo Hluk. Vše bylo vysvětleno a byly zajištěny potřebné věci k provedení jízdy, jako mašlení na koně, srdce a další nezbytnosti včetně ubytování a jízdného do Prahy a zpět. Bylo dojednáno a sepsáno, že veškeré náklady uhradí Okresní výbor. Na základě této dohody bylo rovněž jednáno s Vlčnovem.
Později přijel zástupce Okresního výboru strany s režisérem Borem, aby se seznámil s jezdci z Hluku i Vlčnova a vysvětlil jim svůj plán provedení v Praze. Uvažovalo se maximálně s 28 jezdci. Bylo losem rozhodnuto, že krále budou brát Hlučané. Pod Babíma horama se zkoušelo, nacvičovalo se např. příjezd na stadion Sparty, brání krále, aby vše jak se říká „klapalo“. Při sezení na „Liďáku“ Vlčnovjané navrhli, že by raději vzali krále oni. Hlučané po dohodě za nějaké pivo Vlčnovjanům vyhověli.
V dohodnutém termínu byli Hlučané připraveni odjet do Prahy. Ráno v Praze převzali policejní koně, které si vyzdobili papírovými růžemi, pentlemi a srdcem. Za přítomnosti režiséra Bora si ještě vše před hlavním předvedením jízdy králů upřesnili. Po příjezdu na stadion Sparty si vlčnovjané, hlavně ti mladí, kterých byla většina neuvědomili, že sedí na policejních koních. Chtěli být první a koně měli trochu bujné. Když začali hrát dechové hudby, vystrašené koně se začali vzpírat, jezdci nad nimi ztratili kontrolu. Asi 9 chlapců se neudrželo v sedle, spadlo a koně pobíhali po stadionu. Ostatní objeli stadion a museli se stáhnout do ústraní. Tím skončilo jejich vystoupení. Hlučané, aby zachránili situaci, vjeli jako staří kozáci klidně na stadion, pomalým cvalem jej objeli a dali se do vyvolávání: Hylom, hylom poslůchajte… vyvolávky určené prezidentovi Masarykovi, ministru zahraničí Dr. Benešovi a jeho manželce, ministrům, senátorům a kulturním pracovníkům, kteří byli na slavnosti přítomni. Pan prezident pozval na hrad zástupce Hlučanů Antonína Mitáčka č. 165, Jana Mitáčka č. 50 a jeho sestru Antonínu a JUDr. Rutte. Vavřín Mitáček se nemohl zúčastnit pro důležité úkoly týkající se jízdy.
Jízda trvala asi 20 minut. Mezi tím žebráci vybrali slušnou částku peněz. Jeden náš žebrák se odvážil vyjet s koněm až na hlavní tribunu k organizátorům slavností, kde vybral necelé dva tisíce. Sám mě řekl, že „sa aj něco dostalo do holének“.
Když Vlčnovjané viděli kolik žebráci vybrali peněz, požadovali po Hlučanech podíl. „Co po nás chcete, všechno máte jak bylo domluveno a pokud se týká žebráků, vy jste úkol nesplnili, tak nemůžete chtít peníze“.
Všichni účastníci měli jídlo a pití zdarma. Jeden hlucký manželský pár, který byl rovněž účastníkem akce, chtěl využít příležitosti a požadoval větší množství jídla. Když se jich prodavač ve stánku ptal, pro kolik lidí, nahlásili 10 osob. Když pak jeli domů prý měli zboží ve vysokých botách.
A malá poznámka na závěr. Tato Jízda králů byla počátkem roku 1998 vysílána Českou televizí v pořadu Hledání ztraceného času. Pořadem provázel filmový historik Karel Čáslavský.

Lidoví umělci

V době, kdy nebylo rádio ani televize využívali lidé svůj volný čas ke svým osobním zájmům. Dnes se tomu říká koníček nebo kutilství.

V Hluku bylo jejich materiálem hlavně dřevo, ze kterého tvořili a uplatňovali svoji výtvarnost a zručnost. Některé z těchto umělců – samouků si připomeňme:

Matěj Blažek – řezbář, vytvářel sochy svatých osobností: Krista, kříže, Panu Marii a různé fajfky. Jeho heslem byly tyto jeho výrobky při prodeji v obcích. Jeho sv. Panu Marii máme jako památku za 50 Kč.

Jan Dufka – řezbář, který se zabýval hlavně výrobou křížů různých velikostí.

Matouš Dufka – byl vyučen malířem. V době krize pro nedostatek práce zaměřil svoji práci k folklóru a hluckým ornamentům. Maloval truhly, truhlice, lavice, jizby, lidové obrázky na sklo, které dodával do Zlína.
Z jeho tvůrčí činnosti mimo jiné, nacházel se znak Pánů na hlucké tvrzi. Byl propagátorem hluckého folklóru, pro který věnoval mnoho volného času. Nám maloval slováckou jizbu a žudro.

Josef Hnilica – vyráběl různé potřebné výrobky pro domácnosti jako např. vařečky, lopatky, špriglovačky (kvedlačky) aj.

Šimon Kučera – řezbář, věnoval se hlavně výrobě krojových figurek, které se snad ještě najdou v domácnostech. Maloval také obrazy podle fotografií.

František Masařík – samouk, který byl jako obyčejný člověk velmi talentovaný. Jak se říka, na co chytne, to umí. Byl schopen opravit nebo zhotovit, co bylo třeba v domácnosti popřípadě pro hospodářské nářadí.

Josef Trojek – na svém kruhu točil keramické věci jako hrníčky, taléřky, které sám maloval a vypaloval ve své peci.
Jan Plaček – jako důchodce se věnoval oboru slévačství. Vytvářel různé památkové předměty – hlucká tvrz, večeře Páně, Hradčany, Karlův most aj.

Antonín Svadbík – maloval obrázky i na stěny domů.

Nesmíme opomíjet naše početné ženy, které se zabývaly malováním. Každá uplatňovala svoje ornamenty a barevnost nad okny domů nebo mezi okny. Tyto mnohé krásné malby dnes již neuvidíme, jelikož zanikla výstavbou nových domů. Ještě se nachází . Jedna z žen byla Marie Dohnalová, manželka Jakuba Dohnala, její ornamenty a barevnost se líbily. Proto nám vymalovala podnávratí na památku skoro ve svých 80 letech.
Druhá světová válka přinesla do Hluku konjunkturu výroby dřevěných misek. Tyto se pouze lakovaly čirým lakem. Později se rozšířila výroba v sortimentu na tácky, podnosy různých velikostí a talířky, které malovaly barevně. Tu byla příležitost ukázat malérečkovské kvality. Tyto výrobky byly vykupovány a Němci je prodávali mimo naši republiku.
Mezi mnohými dobrými malérečkami byly Antonie Hrabovská, Františka Sadílková, Anna Křápková a další. Po válce se zaměřily na malování svých ornamentů na bílé porcelánové talíře, hrníčky a různé poličky.

Útržky vzpomínek

Na hlucké faře sloužil občan Petr Dostál v letech 1880 – 1901. Tehdejší farář jej seznámil s tím, že v matrice jsou zaznamenány víry katolické 2 861 občanů, židovského 30 občanů a jiná vyznání v matrice nejsou zaznamenány.
Majitelé různých živností byli hlavně židé. Jedni z největších byli Albert Grünfeld – ( dům později koupil Vaškovic) a Moric Löwy kůže a další zboží (bývalý Lidový dům).

Po první světové válce v době revolucí se občané mstili všemu, co připomínalo staré panství Rakouska – Uherska. V prvé řadě došlo na c.k. četnictvo, které muselo opustit Hluk za jejich chování po dobu války. Současně postihla pohroma i obchody. Občané vypáčili vchod do krámu a bytu Grünfelda a brali, co se dalo. Rovněž pohroma postihla i obchod a byt Löwyho. Židé ze strachu opustili Hluk a ukryli se v Uherském Brodě u soukmenovců. Škody způsobené rabováním byly zjištěny vyšetřovateli a pachatelé přinuceni vzniklé škody uhradit. Tím se také Hluk zbavil židů.

Po několik generací žila v Hluku rodina Ouředníčkova. Manželé Jan a Kateřina Ouředníčkovi nahromadili značný majetek – pozemky, obchody a hostince, dokonce i poštovní úřad. Měli jednoho syna Jana, který majetek po rodičích převzal a pokračoval v činnosti.
Prý se také chlubil, že při cestách z Nivnice do Strážnice se u nich v hostinci zastavoval k občerstvení Jan Amos Komenský. Stůl, za kterým sedával, měl se zachovati ještě v době První republiky. Posledním majitelem veškerého majetku se stal syn František Ouředníček. Mezi obyvatelstvem byl poměrně oblíben. Byl znám svým výrokem: „Krajcárek ke krajcárku jsou dva krajcárky,“ což svědčilo o jeho šetrnosti. Jeho hostinec se nacházel pod dnešní úrovní silnice asi o 4 schody níže. V roce 1871 došlo k přestavbě budovy, byla vyvýšena nad terén. Po první světové válce František Ouředníček veškerý majetek rozprodal. Obchod a hostinec prodal svému vyučenci panu Josefu Šumpolcovi ze Stražnice a odstěhoval se do Brna. Po dobu socialismu byly zde prodejny oděvů, hraček a holičství.