Pan Josef Lekeš

Psinec - to býval a pro některé občany snad pořád ještě je, název pro jednu z ulic v Hluku. Říkalo se tak ulici s dnešním jménem „Hřbitovní“. Jaký důvod vedl k názvu „Psinec“ u této ulice, zná dnes asi málo občanů našeho města.

V místě, kde je dnes zahrádka manželů Šimčíkových (naproti Městského úřadu), býval kdysi za plotem sklad dřeva hluckého obchodníka pana Ouředníčka. Jeho obchod byl sice nedaleko (byl to později obchod Šumpolcův), ale pan Ouředníček neměl tento svůj sklad dostatečně pod dozorem. Aby se dřevo z tohoto skladu neztrácelo obzvláště v nočních hodinách, nechal pan Ouředníček svůj majetek hlídat několika psy, kteří o sobě zcela přirozeně dávali vědět častým štěkáním.

Ulice „Psinec“ byla široká, jak je možno vidět i dnes. Asi v polovině celé ulice, naproti domu č.712, stála napříč ulice stará hasičská zbrojnice. Pod touto stavbou protékal malý potůček, který pramenil někde na trati „Čtvrtě“ severně od tzv. „Chmelnice“, což byla rozlehlá parcela, na které byla vystavěna veliká kůlna. Tato „Chmelnice“ patřila hluckému statkáři panu Penkovi. Sloužila k uskladnění sena a slámy. Prostor pod kůlnou sloužil také jako mlat. Mlátička pana Penka byla poháněna parním strojem. Parní stroje sloužily panu statkáři také při orbě na jeho lánech „Kráčiny“, „Rovná pole“ a „Šraňky“.

Chmelnicí protékající potůček se ponořil do kanalizace pod cestu vedoucí od hřbitova k sokolovně, která sloužila později také jako kino. Kanalizací vedla voda malého potůčku až k hasičské zbrojnici, kde se zase na chvilku objevila a pak se znovu skryla pod klenbu hasičské zbrojnice, tekla pak podél obecních býčích stájí, podél tzv. chudobince a dál pod můstek na ulici „Hlavní“. Dále pak tekla příkopem kolem staré školy a pod zámkem nakonec splynula s vodou  potoka „Okluky“.

Za starou hasičskou zbrojnicí, v místě dnešního parku, byl velký prostor. Ten byl upraven na pěknou rovinnou plochu, která sloužila jako fotbalové hřiště. Tam vyrůstali první dobří hlučtí fotbalisté, jako např. bratři Antonín a Laďa Kremrovi, Matouš Prajza z ulice „Boršická“, Jan Blaha, který tehdy bydlel v dnešní ulici „Vyšehradská“ atd.

V období žní byla tato plocha uvolněna pro umístění mlátiček. Velkým sedlákům sloužily jako mlat jejich vlastní stodoly, ale drobní zemědělci mlátili ve „Psinci“, tedy v ulici Hřbitovní. Byly prázdniny takže kluci z blízkého okolí této ulice s obdivem sledovali práci mlátiček, lisů na slámu a motorů, které celou soupravu poháněly. Protože v té době nebyl v Hluku ještě zaveden elektrický proud, byla celá tato mlátící souprava poháněna spalovacími motory, většinou výrobky firmy SLAVIA – Napajedla. Takové soupravy zde bývaly dvě i tři. Nejvíce hodnocenou prací při mlácení bylo tzv. „stlaní“, tj.vkládání snopů do mlátičky. I když na mlátičce u „stláče“ stál vždy nějaký pomocník, který snopy rozvazoval, byla to pro „stláče“ práce těžká, ztěžovaná navíc velkým prachem z mláceného obilí. Tyto práce dělávali zkušení muži, ale velmi často i ženy.

Během končících třicátých let a pak během II. světové války byly na hřišti v ulici „Psinec“ uskladněny ocelové roury, které byly používány při vrtném průzkumu ropy a zemního plynu v oblasti „Rovná pole“, a to v blízkosti silnice vedoucí do Boršic. V té době se nad severním okrajem hřiště, před domem dnešního obchodu s průmyslovým zbožím paní Mitáčkové, usadila se svou maringotkou známá rodina provazochodců Berouskových. Přežila tam celou II. světovou válku. Podél své maringotky si asi ve výšce 75 cm zbudovali lano, na kterém se často cvičili, aby neztratili formu. Protože pan Berousek byl vzorný otec a šéf svého týmu, považoval za nutné zajistit rodinu i proti nebezpečí, které hrozilo z častých náletů tehdy již zuřící války. Proto si z ocelových rour za pomoci celé rodiny vybudoval protiletadlový úkryt. Varování o blížících se leteckých náletech využíval, jako všichni v tomto kraji, vysílání stanice Bratislava. Nejednou se do tohoto krytu s celou rodinou ze své maringotky stěhoval.

Ve dvoře u býčí stáje bývala velká studna bohatá na vodu. K této studni se váže jedna moje hodně výrazná vzpomínka. Jednou, když měli hasiči zkoušku funkčnosti své motorové stříkačky, čerpali vodu ze studny o velkém objemu. Tato studna byla ve dvoře za býčími stájemi. Otec toho chtěl využít a přesvědčil hasiče, aby mu vodu čerpali do naší studny. Hasiči čerpali, až byla naše studna plná. Avšak po chvíli přiběhla za nimi paní Císařová a začala si naříkat, že její studna přetéká vrchem. Všichni se tomu divili, protože Císařovi bydleli sice také v ulici Hřbitovní č.712, ale byli nejméně 100 m od našeho domu vzdáleni. Jak zkušení lidé tehdy tvrdili, příčinou tohoto jevu byl stejný podzemní zdroj vody a navíc dost velký výškový rozdíl mezi oběma studněmi. Nakonec Císařovi měli plný dvůr vody a naše studna zůstala opět chudobná.

Jak bylo zde již uvedeno, ve „Psinci“ byla také býčí stáj. Byli tam chováni býci určení k oplodňování krav hluckých zemědělců. A právě k této stáji se váže jedna humorná příhoda: Brzy po okupaci ČSR německou armádou uhynul v této stáji býk, kterému říkali Heřman. Aby se doplnil stav, byl koupen nový mladý býk. Ošetřovatelé býků stáli před problémem, jaké mu dát jméno. V obavách před průšvihem zavrhli svoji původní myšlenku dát mu zase jméno uhynulého Heřmana. Tato obava pramenila ze skutečnosti, že nejvyšší velitel německého letectva se jmenoval Hermann Göring. Jak tak mudrovali, šel právě kolem pan učitel Doruška a nabídl jim, aby mu dali třeba jeho jméno. Chlapi to přijali s úlevou, ale pak jim to došlo. Pan učitel se jmenoval totiž Adolf stejně tak jako v té době nejobávanější představitel a vládce Německa. Jak nového býka nakonec pojmenovali, zapadlo do hlubin historie ulice „Psinec“.

Vekslování cedulek

Jako děti jsme často slýchávaly v křesťanských rodinách starostlivý výrok žen:„Je konec měsíca a já bych měla jít vyvekslovat cedulku“. Všichni to vždycky brali jen tak mimochodem, prostě bez zkoumání skutečného významu tohoto výroku. Co to však znamenalo?

Souvisí to se starou křesťanskou tradicí, s tzv. „Společenstvím živého růžence“. Tuto tradici spojil s udělením odpustků již r. 1834 papež Řehoř XVI. Jak je mezi křesťany známo, celý růženec se skládá z pěti „desátků“, tedy z pěti různých, vždy desetkrát po sobě opakovaných motliteb. Ještě do nedávné doby byly 3 různě tematicky zaměřené skupiny růžencových modliteb: Růženec radostný, růženec bolestný a růženec slavný. V poslední době byla tematika růženců rozšířena o růženec světla.

Společenství živého růžence obsahuje 5 osob modlících se jeden úplný růženec tak, že každá osoba se modlí denně celý měsíc pouze svůj jeden jediný desátek a tím spolu těchto 5 osob vytvoří modlitbu celého růžence.

Na příklad: „Růženec radostný“
1. kterého jsi z Ducha svatého počala (modlí se jedna osoba denně celý měsíc)
2. s kterým jsi Alžbětu navštívila (modlí se druhá osoba)
3. kterého jsi v Betlémě porodila (modlí se třetí osoba)
4. kterého jsi v chrámě obětovala (modlí se čtvrtá osoba)
5. kterého jsi v chrámě nalezla (modlí se pátá osoba)

Takto se celá skupina společně ( tedy společenství pěti osob ) modlila v denně celý měsíc „Růženec radostný“. Aby každá osoba tohoto společenství věděla, který desátek z celého růžence se má modlit, dostala od pověřené osoby lístek ( tzv. „cedulku“ ), kde má uvedenu jednu, této osobě určenou modlitbu. A protože se na konci měsíce tyto modlitby měnily, šel si každý k pověřené osobě tuto „cedulku vyvekslovat“, čili vyměnit. Právě tento, ještě dnes používaný název dokládá, jak staré je modlení růžence. Název „vekslovat cedulku“ pochází totiž z němčiny ( Zettel čti cetl = lístek, cedulka a wechseln = měnit ).

V dřívějších dobách však nešlo pouze o výměnu těchto lístků s uvedeným druhem motlitby. Ráda si vzpomínám na srdečná setkání u naší „baběnky Hájkovéj“, u které se výměna „cedulek“ prováděla a to koncem měsíce v neděli po „požehnání“. Baběnka měla napečené buchty a uvařila čaj. Takové setkání se využívalo nejen k výměně lístku, ale také ke společné modlitbě, čtení ze staré, ještě „kurentem“ (gotickým písmem ) napsané bible a také ke společnému besedování. Účastnice takových besed se rozcházely v hluboce přátelském duchu až v pozdních odpoledních hodinách, posílené nejen na duchu. V dnešní uspěchané době už na takové posílení ducha není tolik času a někdy snad ani dostatek vůle.