Pan Šimon Vaškovic

Jak si hasiči v dávných dobách dobývali práva - vzpomínka z roku 1890

Máme ve sboru pět hasičů, kteří slouží již 57 let. Z činé služby jsou vyřazeni pro stáří, ale přesto nás občas některý z nich navštíví ve schůzi nebo v zimní škole. Také při ohni bývá některý přitomen, sleduje naši práci.

Já jako jednatel každým rokem jim hlásím, že dostali pensi od Podpůrného fondu 8 K ročně a od Všeobecné podporovací pokladny hasičské 40 – 50 K a jak děkují, jako kdyby dostali několik tisíc. Velice si váží i tak malé podpory. Jsou to opravdoví dobrovolci.

Při poslední valné hromadě v minulém roku nás jeden z těchto navštívil. Jest to upracovaný rolník na výměnku ve stáří 84 let. Jakou radost měl, když mu bratr starosta předal vedení valné hromady, jako nejstaršímu hasiči. Když byly volné návrhy, tak nám na všeobecnou žádost pověděl, jak si za jeho mladých let dobývali hasiči práva; žádné trestní oznámení, soud na místě.

„Bylo to v září před 50 lety v roku 1890, když zazněla trubka po dědině: Hoří přes pole. Hořelo to ve vedlejší vesnici B., kde ještě nebylo sboru. Takových vesnic bylo pod horami ještě mnoho.

My, jako mladí hasiči, nenechali jsme si ujíti ani jeden požár v okolí. Vyjeli jsme se čtyřkolovou ruční stříkačkou a za půl hodiny jsme byli na místě.

Přijíždíme k vesnici, kde nás zastaví skupina tamnějších občanů, kdeří na nás volali: „Halt, pánové, oheň je náš!“

Nedbali jsme této výstrahy a probojovali jsme se až k požářišti. Se stříkačkou jsme zajeli k mlynářovu splavu. Tehdejší velitel jmeném Tilich byl chlap silné postavy, do výšky dvou metrů mu moc nescházelo a k tomu horkokrevný Slovák, u něhož facka a kotrmelec žádná zvláštnost.

Hážeme sací hadici do splavu a mlynář se sochorem pro vytahovadlo splavu, míří na nás s velikým křikem: Já mám vodu na mletí a ne na oheň. - Velitel nemeškaje, chytil mlynářčíka za gatě a šup s ním do vody. Připravili jsme stříkačku, ale jelikož nás bylo málo, velitel sháněl chlapy na pumpování. Zastavil hned prvního, který se zdráhá, že on pumpovat nepůjde. Velitel ale nemeškal a dal mu dvě takové, že třetí hledal na zemi. Když se vzpamatoval, postavil se a hlásil se jako první radní. To teprve dojalo velitele a hop mu ještě jednu za to, že je radní, má tedy vědět, co má dělat.

Tímto postrachem velitele stříkačka byla rychle obsazena a začalo se pumpovat. Ale voda nešla. Velitel obcházel hadice jako hlídač dozrávající hrozny, ale neuhlídal. Jakýsi strejda měl kosu pod halenů a „nešťastnou“ náhodou zavadil o hadici a celou ji přerezal. Když jsme montovali místo přeřezané hadice hadici novou, ten v té haleně začal křičet: „Keď ste si nezapálili, tak nemáte co hasit a oheň je náš!“ A skutečně byl.

Ani takový případ nás neodradil a podruhé jsme jeli zase. To víte, že zkušenostmi jsme nabývali na rozumu a pak jsme se lépe připravili, ale přes to zase něco nového nás překvapilo.“

Žádali jsme našeho vysloužilce, aby nám ještě něco pověděl, ale nechtěl, že až jindy. Ačkoliv je dosti stár, řekl, že ještě neumírá a než odejde z tohoto světa, že nám toho ještě mnoho poví a pak, že si to nemůže v té chvíli vzpomenout. Čekáme a pak vám to zase sdělíme.

Vaškovic Šimon, jednatel - zapsal v r. 1940