Paní Emílie Morozová

Žně

Doba žní, doba sklizně obilí, kdy vlastně už ani nevíme, že na lánech obilí pracují lidé, kteří s velkým nasazením svých sil se snaží sklízet úrodu, obživu lidu. Dnes už slyšíme kombajny jen z dálky a nebo se s nimi potkáváme při přesunu na jiná místa sklizně.

Zcela jinak to bylo v poválečných padesátých letech. Dlouhou dobu před žněmi se začaly líčit komory, sýpky, mlatévky a dvory. Nová úroda byla očekávána pro obživu celé rodiny a vše muselo být vyčistěno. Mlatévky se mazávaly hlínou smíchanou s kravinci, vodou a plevami. Šlapávalo se to buď naboso nebo v gumácích. Tato hmota se roztírala březovou metlou a zasypávalo se to plevami. Na mlatu se mlátilo žito (réž) s cepy, ze slámy se točily obřísla a sláma se vystýlala do strožochů.
Látaly se pytle, obřísla se točily na stroji a později se vázalo do provázků ze sisálu.

Pokud jsme byli děti, tak nás rodiče nechávali doma, kde jsme měli na starost mladší sourozence a stádo hus, které jsme pásli. V zápalu hry jsme často zapomněli na povinnosti o husy, ty zaběhly do obilí sedláků, kteří často toto stádo zajali. Po příjezdu rodičů z pole to bylo s křikem a trganci a spolu s nimi jsme šli pro husy s hrnkem obilí, které husy spásly.

Jak jsme odrůstali, přišlo i na nás, abychom pomáhali na poli při sklizni. Začátek byl s prostíráním obřísel a běháním s velkými hráběmi kolem mandelů, kde každý klásek musel k užitku. Každý sedlák pečlivě sledoval dozrávání obilí, aby se včas vyjelo séct. Na vozy se naložilo vše potřebné ke sklizni a práce probíhala za účasti celé rodiny. Nemohlo chybět nějaké jídlo, v konvích byla voda s octem, pro sekáče něco tvrdšího. To se ukládalo do brázdy patřičně zakryté. Vždy se začalo s pomocí Boží a díkůvzdáním za úrodu. Žňová vedra byla úmorná a práce namáhaná. Před polednem se jelo domů poklidit dobytek, něco rychle uvařit. Ze dvorů se nesl zvonivý klepot při kutí kos, aby bylo připraveno na odpolední pokračování ve sklizni.

Nerada vzpomínám na odebírání ječmene, to se lepily ostě na tělo a patřičně to kousalo. Vše se vázalo do snopů a skládalo do mandelů, které v dešti byly dobrým úkrytem a odpočinkem. O mechanizaci, jaká je dnes, v tu dobu bylo jen na lidech. Ale vzpomínám, že tatínek přišel domů a říkal, séct s kosou se nebude, udělá to stroj lopaťák, který vlastnil moudrý sedlák pan Mitáček Antonín. Měli jsme vedle nich pole, na tu dobu to byl velký pokrok.

Po vyschnutí obilí se začalo svážet buď na mlatevny, na hůry, nebo na place k mlátičkám. Mlácení bylo záležitostí celé rodiny a pomoci najatých lidí. Být v prachu několik hodin bylo velmi unavující a po této práci se nedá mluvit o nějaké očistě v koupelně. Stačil kýbl, nebo trocha vody na nejnutnější umytí. Žádná alergie, žádný ekzém, vše bylo v spojitosti s přírodou, která byla bez chemie. Po vymlácení následoval audamáš, na kterém nemohly chybět dobré vdolky, které se pekly u pekaře.

Povinností každého sedláka byl předepsaný kontigent a tak po vymlácení se obilí v pytlech nakládalo na vozy a odváželo do výkupu, doma někdy nezůstalo ani pro vlastní potřebu. Pokud nebylo splněno stanovené množství odevzdat, nedostaly se lístky na potraviny a body na textil. To vše se s pomocí Boží zvládalo, ale socializace zemědělství byla doba zlá pro každého, byť malého sedláka.

Pro mladé lidi se to zdá být pohádka, co píši, ale pro každého z nás dříve narozených jsou to vzpomínky, na které se jen tak nezapomíná a každý vzpomínej po svém a na ty co nás již předešli.

Žňové práce - mlácení obilí

Je letní červencový podvečer. Rtuť teploměru je stále nad třicítkou. Beru si svoje kolo a vyjíždím na stezku, směr Lhota. Projíždím vypálenou přírodou,v dáli slyším hukot kombajnů.  Přijíždím do blízkosti velkého lánu, kde v prachu za sebou jedou dva kombajny. Prach se táhne až na zmíněnou stezku, kudy projíždím. Ten moment se dostavují vzpomínky na mládí a na zcela jiný průběh žňových prací. V mých vzpomínkách vidím pole,kde nejsou žádné kombajny.  Vidím tatínky a dědečky, kteří rozkročení drží v rukách kosu a mistrně pokládají k zemi zralé klasy.  Za nimi jsou odběračky s kosákem a kladou hrstě na obřísla, která jim na zem kladly děti. Velkými hráběmi se sbíraly spadané klasy. Mnohdy byly hrábě větší než ten,kdo s nimi pracoval. Stavěly se mandele a každý člen rodiny se musel podílet na sklizni dle svých schopností. Přes poledne se hospodáři vraceli domů,bylo nutné poklidit ostatní dobytek,a také se všichni vrátili k polednímu jídlu.V tu dobu bylo taky slyšet ze dvorů kutí kos, aby byly připravené na odpolední sečení. K polednímu osvěžení nám musel stačit kýbl s vodou, nebo v bečce dešťová voda. Po krátkém čase začalo svážení obilí k mlátičkám na „place“ (místo, kde stála mlátička) a bylo jich v Hluku několik.Tím se dostávám k tomu, o čem chci psát, a to hlavně pro mladou generaci.Chtěla bych jim přiblížit něco z období žní v minulé době, která není zase až tak dávná, jelikož žije mezi námi ještě hodně pamětníků. Něco o době, která byla o velkém úsilí zajistit živobytí pro rodinu na příští dny a měsíce.Nejprve bych se chtěla zmínit o tom,co mi bylo nejbližší, a to v „Blahové zahradě“v Antonínské ulici. Již zmíněný pan Blaha byl majitelem mlátičky od roku 1930. Pro přesnější informace jsem navštívila jeho syna Toníka, který se na krátkou dobu vrátil do rodného místa, rád si zavzpomínal a já jsem si jeho vzpomínky na domov zaznamenala. Nyní žije za „Velkou louží“, kde získal v roce 1948 druhý domov. Povídání bylo velmi zajímavé a čas velmi rychle utíkal. Velká zahrada kolem jejich domu byla „víceúčelová“. Po pokosení vojtěšky tento plac dal majitel k dispozici klukům, kteří tam sehráli mnohá fotbalová utkání. Tím se plac patřičně udupal. Pak nastal čas svozu obilí a postavení mlátičky. Její údržbu měl na starosti pan Machala (muzikant)patřící do jejich rodiny. Menší sedláci sváželi obilí k mlátičce kravským zápřahem.Kdo měl obilí víc, tak je svážel do stodoly a mlátilo se doma. V tomto případě se převážela mlátička. Tak, jak jsem již uvedla, Blahova zahrada byla víceúčelová. Konávalo se tam orelské cvičení i vinobraní. Zahrada přilehlá k domu byla osázená ovocnými stromy a svým ovocem byla pro všechny zajímavým lákadlem. Mlácení v této zahradě skončilo v roce 1957, kdy se začal pomalu měnit vzhled vesnice.Dalším majitelem mlátičky byl pan Jan Tesařík (obchodník), bydlel naproti Klebetova.  Plac byl za jejich domem(dnes v ulici Zahradní). Údržbu a starosto mlátičku převzal jeho syn Josef. Dostávám se na náměstí, kde mlátička stávala za „požární zbrojnicí“ v ulici Hřbitovní (dříve Psinec). Majitelem byl pan František Mitáček (Štok). Dále se mlátilo i ve „Chmelnici“ v místě dnešního„Komunálu“.Na horním konci se mlátilo ve „Šraňkách“(dnešní Obzor). Majiteli byli bratři Bachanovi, a to František (majitel pily) a Štěpán (muzikant).Také bych ráda přiblížila, co všechno předcházelo, než se obilí odnášelo v pytlích na sýpku. Příprava na mlácení začínala již v zimě, kdy hospodyně látala pytle, které bylo nutné připravit na vymlácené obilí. Pak plynul čas a přišla doba sklizně. Rodina se nevolala jenom na svatby a hostiny, ale taky namlácení slovy: „Tetičko, strýčku, odpoledňa budeme mlátit, dojděte na plac k Blahom.“ K mlácení bylo nutné zajistit více lidí. Nejdůležitější práce byla na stole při stlaní obilí do bubnu. Každý měl určeno, kde bude jeho místo.Nejvíce bylo zapotřebí žen k odebírání slámy. Tato se vázala do obřísel, která se dělala z žitné (režné) slámy. Obilí ze slámy na obřísla se mlátilo cepy, aby se zachovala délka stébel.Když se všichni připravili a byli na svém místě, začalo mlácení. Obilí se pomalu sypalo do připravených pytlů.Jaká úroda byla v daném roce, bylo závislé nejen na pracovitosti hospodáře,ale také na počasí. Až bylo vše sklizeno na svá místa, následovalo malé pohoštění pro celou sešlou rodinu.O to se postarala hospodyně, která napekla vdolky, kterých byl vždy dostatek pro všechny.Usušené obilí se pak zavezlo do mlýna, kde se zpracovalo hlavně na mouku pro rodinu. Poslední pak byly otruby pro krmení zvířat. Hospodář si také část obilí nechal pro setí v následujícím roce.Naši otcové a dědové touto prací žili.Vážili si každého kousku půdy, který zajišťoval obživu jejich, jejich dětí, ale i všech ostatních, kteří vlastní půdu neměli. Pak přišla padesátá léta a socializace vesnice. Mnozí rolníci to velmi těžce nesli, když přicházeli o půdu,která je živila, když přicházeli o zvířata,která jim pomáhala žít a přežít. Byly to krušné chvíle pro celé rodiny, byla to těžká doba i pro nás, kteří jsme v tu dobu končili školní docházku. Nevím,zda by někdo z nás chtěl návrat k této úmorné práci, to nechávám každému na zvážení. Jedno bychom ale měli mít společné: „Chraňme půdu – živitelku nás i budoucích generací, dokud je ještě čas. Na zabetonované ploše se sice dobře parkuje, ale obilí na chléb tam nesklidíme.“
Vzpomínala: Emilie Morozová

Zimní vzpomínka

Kdo stárne, vzpomíná. Každému z nás měří čas stejně, nedá se ovlivnit a už vůbec ne zastavit. Tak já se znovu vracím do vzpomínek na časy, které jsme prožívali zimním období.

Nejen o vánocích, ale i po nich se chodívalo po koledách a vinšování. Přicházel Nový rok a lidé si, stejně jako dnes, přáli pevné zdraví. Na Nový rok chodila děvčata ke svým prarodičům s koláčem. V dnešní moderní době tato tradice už úplně zanikla. Na svátek Tří králů se chodilo po dědině a za zpěvu koledníků byl navštíven každý dům.

Zimní radovánky jsme si prožívali po svém, kopce na sáňkování jsme si vybírali podle odvahy. Nejlépe se jezdilo od „Panenky Marie“. Tehdy se to ještě dalo, vždyť auto tu projelo nanejvýš tak dvakrát za den.

I v zimě vyváželi sedláci hnůj na svá pole – buď na vozech nebo na velkých saních. To bylo pro nás svezení v zápřahu za nimi! Naše oblečení nebylo v oteplovačkách, ale v trikáčích, které byly dole rozstřižené na dvě použití, na to nějaké tepláky, kabátek. U kluků rukávy sloužívaly i na utření soplíku, který se opravdu často leskl jako svíčka, nebyla-li nějaká hadra v kapse.

Ve škole na nás nebyly kladeny takové nároky jako dnes a tak jsme měli spoustu času na různá kulturní vyžití. Hrávala se divadla, na farském dvoře divadlo loutkové. Do cvičení jsme chodili na „Liďák“ do Orla, kde nám předcvičovala Lidka Klaudová, toho času paní Pospíšková. Věnovala se nám opravdu obětavě a patří jí za to velký dík. Lidový dům (dnes Euroklub) v té době patřil Hronkům. Ti měli dvě děti, syn František vystudoval na doktora a dcera Zdenka se provdala za akademického malíře Smítala, který maloval v kostele sv.Vavřince Pannu Marii v hluckém kroji. Tetička Hronková byla sestrou mého dědečka a pocházeli ze šestnácti dětí. V roce 1935 předali hospodu mým rodičům a ti zde pak nějaký čas působili. Od té doby měl tento dům mnoho změn. V sále se konávaly plesy, divadla, různé zábavy a i my jsme zde v mladých letech tančívali.

Rok co rok bylo potřeba sedrat v zimě peří z kačen, husí a někdy i z morek. Po obědě se scházívaly vystrojené tetičky, aby draly až do večera. Při společné práci se probrala kdejaká klebeta, někdy se i zpívávalo. Hospodyně mezi draním nabízela drobné pohoštění. Jako děti jsme s oblibou naslouchaly jejich vyprávění. Nejraději jsme ale chodili na dodranou-na aldamáš. To se chystalo větší pohoštění, čaj s rumem, dobré buchty, koblihy, vařené křížanky. Krásným bělostným peřím se pak plnily peřiny a duchny pod kterými se moc dobře spalo. Cože, roztoči? To přinesla až dnešní moderní doba. Žádné alergie, kolik generací ke spokojenosti v nich spávalo bez problémů. Nadarmo se neříká „Co den zkazí, peřina spraví.“ Maminky se dobře staraly o výbavu pro své děti. Co štěstí, lásky, slz a bolu to peříčko krylo a dnešní doba ho vytlačila k zániku.

Zima přituhovala, sněhu bývalo mnohem více. Byl čas svateb, veselí a plesů. To vše končilo se závěrem masopustu, který završila pochůzka maškar. Za těmi jsme s oblibou pobíhali. Špeky, klobásy na šavlích a vejce v košících – to byla odměna pro fašankáře. Smažily se koblihy, milostě a k tomu pálené. Po těchto bujarých veselostech následovala popeleční středa, kdy jsme z kostela odcházeli s černým čelem. Po čtyřicet dnů se v každé rodině modlíval růženec. Zahaslo se a oheň v kachlových kamnech posílal svá světýlka. Často jsme dostali nějaký lepanec, když jsme jako děti zlobily a rušily modlitbu. Chodit do kostela pro nás nebylo povinností, ale samozřejmostí. U mřížky nás bývalo plno, tak jsme se žduchali a rušili obřad. Pro mě je nejkrásnější vzpomínka na obsazení lavic. Na pravé straně sedávali upracovaní, shrbení dědáčci v krásných hnědých kožuchoch. Na levé straně babičky zase v bílých kožuchoch a vlňáčky na hlavách. Dnes už to má zcela jiný ráz. Tetičky v kroji spočítá na jedné ruce a nám už zůstávají jenom vzpomínky.

Maminky nezahálely ani v zimě. Vyšívalo se, chystaly se kroje k velikonocům. Hlavně na řádném naškrobení spodniček si dávaly dívky záležet. To aby v průvodu na vzkříšení byly co nejvíc „našířené“.

Jako každý z nás se těší na jarní sluníčko tak i my jsme se těšili. Jen co trochu oschly chodníky, vytočili jsme podpatkem důlek a hrály se kuličky.

Jídlo v 50. letech minulého století

Zima byla obdobím zabijaček. Ne v každém domě se ovšem zabíjelo vykrmené prase. Ani husy a kačeny se příliš často na stolech neobjevovaly. Potraviny byly na lístky. Nákupní tašky byly vyplněny jen tím co bylo běžně k dostání a ostatní na příděl.

Po žních se jezdilo s obilím do mlýna, aby se semlelo na mouku. Na buchty pšenice, na chleba réž. Chleba se zadělával doma, běhávali jsme na kvásek k pekaři a maminky nad díží vymísily těsto na dobrý chleba, který jsme v ošívkách na tragači vozili k pekaři panu Mitáčkovi do Klebetova. Odpoledne jsme jezdili pro něj a cestou při potoku jsme ochutnávali voňavé a vypečené skrojky. Byly tak dobré, že bez ohledu na to, co bude následovat, jsme chleba pokaždé přivezli ohryzaný.

Buchty se pekly dvakrát za týden. Plnívaly se tvarohem, mákem nebo také trnkami (povidly) uvařenými na podzim.
Ke snídani bývalo bílé kafé, nadrobený chleba nebo buchta. Často se také jedla kmínová polévka s chlebem nebo česnečka, které po ránu krásně zasytily žaludek. Chlapi a silnější povahy nepohrdli ráno ani špekem či škvařežinou (míchaná vajíčka).
Na svačinu do školy jsme dostávali chleba namazaný sádlem, máslem či trnkami, žádné salámy! Velkou vzácností byly pro nás loupáčky, které nám čas od času přivezli rodiče, když měli cestu do Hradiště. To byla pochoutka!
Po návratu ze školy nás čekaly maminky s obědem. Školní jídelna tehdy neexistovala. Hodně se vařily různé omáčky, zelí, luštěniny, fazulová lokšová polévka. Když byla fazula pohustu, nechyběl krajanec. Hodně často bývala na jídelníčku sladká moučná jídla jako pěry, guliváry, praženky, šlížky, báleše. Málo se jedlo smaženého. Většinou se maso a drůbež vařily jen v polévce. K večeři bývalo co si kdo „uchytil“: brambory pečené v troubě nebo na cibulce, kyška, podmáslí. Však také nebylo ani zdaleka tolik problémů se žlučníkem jako dnes.

Svatba

Moc ráda se vracím ve vzpomínkách do dětství. Věci, které se staly před lety, defilují před mýma očima, jako by to bylo včera.
   Vzhledem k tomu, že jsme byli velká rodina s širokým příbuzenstvem, často jsme chodili na svatby. Jako děti jsme se na svatbu ohromně těšily a prožívaly jsme ji velice intenzívně. Vdolečky s čajem, zákusky a sodovky, to všechno byly věci, se kterými se člověk během všedních dnů nesetkával. S rozkoší jsme si dělali hřebíkem otvor do kovového víčka žluté sodovky.  Cucat sodovku tímto způsobem bylo rozhodně lepší, než ji spořádaně vypít ze skleničky. A po jejím dokonalém rozšplouchání byli postříkaní všichni kamarádi okolo.
   Před svatbou bylo hodně práce, s přípravou různých produktů, které se nosily do domu, kde se svatba konala. Byla to vzájemná výpomoc, která se oplácela. V koši se přinášelo vše, co bylo zapotřebí při přípravách na svatbu. Mouka, cukr, máslo, vajíčka, kupovala se bedna piva, sodovky a slepice na polévku. Vše bylo tenkrát samozřejmě BIO.
Vzpomínám si, že jedenkrát při přípravě másla na kterousi svatbu maminka nalila smetanu do máslenky, ale máslo se nedalo utlouct. Maminka nešťastná nad tímto nezdarem skoro plakala, ale taťka ji povzbudil typicky mužským způsobem: „Aspoň budeš mět o to lehčí koš“. Druhý pokus s nalitím smetany naštěstí vyšel.
Vdolečky se pekávaly z 50 až 70 kg mouky a  pečení bylo nekonečné. U pekaře bylo ale vždycky veselo. Nalévala se „sladká“, přezpívala se kdejaká písnička a tak se vdolečky většinou povedly.
   Několikrát jsem byla za družičku. Poprvé, když se vdávala moje biřmovací kmotřenka. To mi bylo teprve devět let. Když jsem stála nad koláčem a přednášela obvyklé říkaní, sotva mě bylo za stolem vidět. Do dneška mám schovaný zápis tohoto projevu a nyní jej zde předkládám:

Přátelé milí,
já Vás prosím o maličké utišení a mé řeči vyslyšení, bych novomanželům našim přátelům projevila vroucí přání by jim Bůh dal své požehnání, již se stalo, vy jste svoji, nelze rozdvojiti, co Bůh spojil, sňatek po němž vaše touha plála je již dnes bohem požehnána.
Vy, paní nevěsto, dbejte o to, co o dobrých, manželkách je psáno, předně Boha, potom muže svého ctíti, pak budete spokojeně žíti, buďte mu povolná ke všem, pak budete zlatým sloupem v domě vašem. Abych Vás dlouho nebavila a Vám pověděla, co tento koláč na této míse znamená, je to dar Boží, od Boha požehnaný, od pečlivých rodičů obstaraný a od pana staršího družby na stůl přinesený a mně do rukou daný. Paní nevěsta opustila dnes stav panenský a vstoupila ve stav manželský, milejší jí byl mládeneček nežli její věneček. Paní nevěsta mě prosila, abych všem mládencům a pannám poděkovala, že ji velkou radost projevili, když  jste ji do chrámu Páně doprovodili. Hrky, hrky patáky proměňte se v dukáty a ty nevěsto nastrč klín ať je do roka cera nebo syn.

 
   Za starší družičku jsem byla několikrát. Jedenkrát i v měsíci květnu, který si vybrali novomanželé jako svatební, nehledě na pověry. A přestože se tvrdívá:  „v máji na máry“, dodnes prožívají spokojené manželství. Svatba probíhala v radostné atmosféře po celý den.  Házelo se do koláče a to  jsem zase odříkala naučenou říkanku pro starší družku. Po večeři jsme šli k muzice do Obecní hospody. Na svatbu jsem se již nevrátila v blahé naději, že si toho rodiče nevšimnou. Ale omyl! V doprovodu galána jsem zapomněla na čas. Noc pod hvězdami byla ve dvou tak příjemná! Když  v dálce zakokrhal kohout, do mne jako když blesk udeří.  Utíkala k domovu co mně nohy stačily. Otec s maminkou už mě šli hledat. Jak jsem se dostala do jejich blízkosti, už letěla metla  z tatínkovy ruky. Naštěstí zasáhla hrušku a ne družku a zlomila se na dvě půlky. Tu noc jsem už doma nespala, šla jsem raději k sousedům. Co následovalo? Zatrhnuté randění, muziky a další různá povyražení. Často si říkám jak by se tatínek na život mladých lidí díval dnes. Doba se zrychlila a zmodernizovala a proměny ve stylu  života mladých je asi nutno chápat.
Tímto bych skončila vzpomínání na bezstarostné mládí, skromnost, ale o to bohatší vzpomínky

Hlucké mlýny

„Mlela se tam hrubá mouka vejražka…“  Kde? No přece v Hluku v dolním mlýně. Místo, kde klepával, bylo snad nejmalebnějším údolím široko daleko. Dramatická silueta valů s poklidným výhledem na Kobylicu z něho učinila inspiraci pro malíře. Jedním z nich byl i Jan Smítal, který měl svůj ateliér u Hronků (Lidový dům) a vzal si za manželku jejich dceru Zdenku. Ač patřil do rodiny a každým rokem byli u nás hosty, obraz z jeho palety u nás nevisí. Říkala jsem tatínkovi, ať koupí od strýce nějaký obraz, ale kdeže obraz! Koupit měřice polí mělo v té době prioritu pro živobytí, pro rodinu. A když nastala socializace, nezbývaly peníze vůbec na nic.

Nám dříve narozeným zůstává místo, kde stál dolní mlýn v živé paměti a je milou vzpomínkou na bezstarostná dětská léta. Bylo pro nás celoročně místem potěšení a her. Potok, rybníček, kterému jsme říkali Žabinec,  dochované mlýnské kolo, v té době již nefunkční.  Valy, kde se i v dobách válečných tančilo při harmonice. Tam se proháněli kluci za kopačákem. Tato průprava z nich udělala později úspěšné fotbalisty. Za všechny lze jmenovat například kluky Šimčíkovy z Klebetova.
Mlýnské kolo a chod mlýna poháněl umělý vodní náhon „lanfešt“ . Pro tento účel byl vystavěn také splav v Boršické ulici. Od něho tok vody ubíhal nad břehem potoka přes dnešní škvárové hřiště pod Paligrem, dále za domky vedle školky a tam se stáčel v místech, kde stojí družstevní bytovky až ke mlýnu. Alej velkých vrb lemovala tok náhonu. Cestička kolem byla místem procházek zamilovaných dvojic. Menším děckám sloužily vrby jako houpačky. Poslední vrba od náhonu byla odstraněna v roce 2010. Není pochyb, že byla velkou pamětnicí a je škoda, že stromy nemohou mluvit.
Majiteli mlýna byl rod Žandovských, který přišel z Bohuslavic u Kyjova. Praděda si vzal za manželku sestru pana faráře Martilíka, který působil v Hluku. Vychovali tři děti: Břetislava, Ludvíka a dceru Anastázii (Burianova v Zelnicích). Otec předal mlýn synu Ludvíkovi. Ten se oženil s o 15 let mladší Antonií Vodárkovou. Spolu pak vychovali dceru Elišku a syna Ludvíka. Když pan majitel onemocněl, pomalu přestával mlýn plnit svou funkci. Neudržovaný náhon se časem zanesl. Mouka se mlela do časů druhé světové války, pak už se jen šrotovalo.
Rovníci a kamarádi dětí ze mlýna si jistě vzpomenou na velký dvůr, kde uprostřed stál na kůlu holubník, kolem pobíhali pávi, perličky a slepice. Potravy pro ně bylo samozřejmě dostatek, ne nadarmo se říká „si hladný jak mlynářova slépka“. V létě bylo děckám dovoleno koupání ve stavidle, v zimě se pak šťastní majitelé bruslí proháněli po zamrzlém náhonu.
V roce 1970 prodala paní Žandovská mlýn komunálnímu podniku, v němž se rozrůstala terasářská, betonářská a zámečnická výroba. Valy byly po založení JZD využity jako silážní jámy. A tak údolíčko dostalo zcela nový ráz. 

Horní mlýn - nemohu opomenout mlýn na horním konci. Tento mlýn byl poháněn náhonem z potoka od Dolního Němčí. Od roku 1879 byli prvními majiteli byli Adolf a Terezie Pipalovi. V roce 1904 získal mlýn žid Adolf Grünfeld. V roce 1916 ho od něj koupili Hubert a Růžena Jašovi.  V listopadu roku 1933 byla do mlýna jako první v Hluku zavedena elektřina. Po rodinné tragedii (utopili se jim dvě děti) odešli  Jašovi z Hluku a novými majiteli mlýna se stali  Ladislav a Anežka Klofáčovi. V době války pomáhal pan Klofáč těm nejpotřebnějším lidem nejen z Hluku vždy alespoň kabelou  mouky. Po udání byl odvezen na nucené práce.
Po válce mlýn ještě nějakou dobu sloužil v plném rozsahu, pak už se tu taky jenom šrotovalo. Pokud nefungovala elektřina, nahrazoval ji až do roku 1948 vodní náhon.
Manželé Klofáčovi vychovali dceru Blanku a syna Zdeňka.

Lázně v Antonínské ulici

Domkem  postaveným  po roce 1930 v  sousedství pálenice byl dům patřící rodině pana Antonína Bachana. Ten započal se stavbou již se záměrem provozovat lázeňské služby pro veřejnost. Dům byl situován do dvou částí rozdělených chodbou. Jednalo se o část obytnou a směrem k pálenici o část lázeňskou. Ve třech kójích byly umístěny vany sloužící ke koupání. V zadní místnosti byl kotel, ve kterém se ohřívala voda. Tato voda obsahovala velké množství železa a jeho nános byl ve vanách značně znát. Voda se čerpala ze studny ve dvoře. Sloužila  záměru poskytovat lázeňské služby veřejnosti. Koupelny v rodinných domech byly tehdy nevídanou vzácností a tak lidé nacházeli odpočinek i očistu těla zde. Poskytována tu bývala i masáž a na bolestivá místa byly pro úlevu přikládány skleněné baňky.
Rodině provozovatelů lázní se v Hluku běžně říkalo Bachánci – lázeňští.

Kde jsme v mládí tancovali

Čas nás neúprosně dostává tam, kde již nastává vzpomínání na mladá léta, a o tom bych dnes ráda něco napsala. I já se dnes řadím mezi pamětnice. Ráda jsem tancovala i zpívala, a tak jsem určitě protančila i nějaké boty. Dnes je tomu zcela jinak. Kolena již začínají bolet, ráda posedím a dívám se, kdo ještě takový problém nemá. Je zajímavé, že doba mládí se nám odvíjí, jako by to bylo včera, ale o tom, co bylo včera, je potřeba mnohdy hodně zapřemýšlet.
Dnes se vracím ve vzpomínce do dětství, kdy jsme po válce jako děti běhaly k Míškům „cimentářům“ na konci Hluku. V prostorné dílně se dělaly betonové skruže z připraveného „mišuňku“. Po vymetení se část prostoru připravila na taneční parket. Sešla se omladina, harmonikář a o zábavu bylo postarané. Jako děti jsme se tam motaly a užívaly jsme si to každý po svém. Těm odrostlejším mnohdy již začínalo srdce jihnout láskou.
Když jsem to vzala od dolního konce, tak nemohu přejít hospodu „Nemravovu“. Tam se většinou konaly svatební tancovačky, holubářské plesy a fašankové veselí ukončené pochováváním basy. Páni muzikanti Mikulec a Toman Dufka vždy řádně připravili program k tomu účelu. Z každého a ze všeho si dokázali udělat patřičnou srandu. Smíchem byli odměněni za každé veršování.
Tančit se chtělo v každé době a za každého režimu. Oblíbeným tanečním parketem byly „mlatevně“. Zametla se sláma a plevy pokropené vodou. Tak tomu bývalo také „U Hájků u hrušek“. Hájkovi kluci nikdy nebyli od věci, měli rádi partie a veselí. Těm starším zahrál k tanci Joža na harmoniku. S oblibou se tančilo i bosky. Mladší Jan vystřídal bratra pro mladší ročníky a zábava pokračovala dál. Tanec a zpěv při dobrém vínku vydržel až do noci.
Pomalu jsme na náměstí, kde byla hospoda „U Šumpulců“, kde se taky občas tančilo. Pro všechny mladé byl ale přitažlivější „Liďák“, jehož majiteli byla rodina Hronkova, která měla dvě děti. Manželem jejich dcery byl akademický malíř p.Smítal. Malba stropu v našem kostele byla jeho výtvarným dílem. Na Liďáku, vedle výčepu, přes chodbu byl velký sál, kde se během celého roku konaly různé taneční zábavy, plesy a hrála se tam taky divadla a uprostřed sálu byla zavěšena velká zrcadlová koule, která odrážela světelné efekty. Rovněž maškarní plesy měly své zastoupení. Po odmaskování čekalo přítomné mnohdy překvapení, kdo se pod maskou skrýval. O tom všem jistě ví několik generací.
A jsme stále na náměstí, tentokrát v hospodě „U Svadbíků“. Kromě výčepu se i tady konaly různé zábavy.
Po prodeji tohoto velkého stavení došlo k jeho zbourání. Na tomto prostoru vyrostlo nákupní středisko „Jednota“.
Největší sál byl na „Obecním“.  V čele hrála kapela a u dveří v koutě stála děvčata, čekající na vyzvání k tanci od toho svého, oblíbeného tanečníka. Mládenci seděli u stolů. Konaly se zde plesy a různé taneční zábavy. Děvčata pořádala např. zábavu kytičkovou, zástěrkovou, tančily se staré lidové tance atd.
A jsme na „Sokolovně“. Tam jsme chodili do kina, byly tam pořádané různé tancovačky, ale hlavně plesy. Pod jevištěm byl prostor zvaný „Peklo“, který byl velmi oblíbeným místem pro partie zpěváků. V současné době je Sokolovna ve velké přestavbě, ale jistě v každém z nás zanechává pěkné vzpomínky na prožité mládí.
Na taneček jsme také chodili do přírody, a to do hája „Hlubočku“. Tam hrála hudba vždy v neděli odpoledne. I toto místo mělo svoje kouzlo. Na zpáteční cestě nebyla mnohdy pro děvčata nouze i o nějaký ten doprovod.
Za taneční zábavou jsme jezdili také na kole, a to na „Babí horu“. U „Palácké chaty“ byla malá přehrada a betonový parket. Při hudbě našeho mládí jsme tam vydrželi tančit až do pozdních hodin.
Tak jsem si dnes zavzpomínala a doufám, že se mi podařilo většinu dříve narozených vrátit alespoň ve vzpomínkách do našeho mládí, které bylo proti dnešní době velmi skromné, ale moc krásné.