Paní Helena Šimanová

Vzpomínka na školní léta

V roce 1937, kdy jsem nastoupila do školy, byl ředitelem František Hořínek a od 24.6.1939 pak Bohumil Menšík. Rodina Menšíkova bydlela na staré škole.
Od roku 1941 jsme se začali povinně učit němčinu a to trvalo až do konce I.pololetí školního roku 1944/45. Od II.pololetí to byla ruština.
Mojí první třídní učitelkou (1937/38) byla paní učitelka Dorušková. Ta však jako hodně mladá zemřela asi v roce 1939. Na její místo nastoupila paní učitelka Anna Pospíšková (varhaníkova) z Boršické ulice, která se po provdání později z Hluku odstěhovala.
Následoval pan učitel Vaněk. On i jeho paní pocházeli z Uherského Brodu. V Hluku bydleli u Pospíšků čp.3 a pak u Horňáků-drogistů.Paní učitelka Vaňková vyučovala ruční práce a vaření.
Pan učitel Hrbata byl přísný, při vyučování měl vždycky na sobě černý klotový plášť. Bydlel s rodinou „u járku“.
Pan učitel Jaroslav Hrabovský nás vyučoval němčinu. Bydlel v Boršické ulici a za manželku měl Marii Konečnou (obchod koloniál).
Učitel František Remeš pocházel z Kunovic. Byl mladý, hezký, ale fackoval kluky.
Pan učitel Doruška byl starousedlík, vyučoval hlavně matematiku. Po smrti manželky se znovu oženil. Vzal si Mařenku Galdovou, mladou učitelku, která nás učila ruštinu.
Pan učitel Kraváček nás vyučoval měřictví a rýsování. Měl zvláštní způsob vyjadřování. Neptal se například jak se jmenuješ, ale jak se zoveš. Jeho manželka učila na obecné škole a bydleli na konci Boršické ulice.
Pan učitel Karel Tvarůžka (můj oblíbený) vyučoval kreslení. Dovedl nás zaujmout , naučil nás kreslit podle předlohy. Mám od něj i věnování v památníku.
Školou v Hluku prošlo mnoho učitelek a učitelů. Např. Omelka, Vymětalová, Hanzelková, Prajzová-Janků, Petrželka, pan řídící učitel na staré škole Šiman a další, na které si teď momentálně nevzpomínám. Nesmím zapomenout ani na školníka Plačka, který bydlel s rodinou ve školním bytě. V půl osmé otvíral školu, stál u dveří a dbal na to, aby každý vcházející si očistil řádně na šlapáku boty. Sem tam lítaly i pohlavky. Vždyť pan školník byl nejdůležitější osobou po ředitelovi. Ani se nedivím, že byl tak přísný a ukřičený. Uklidit všechny třídy, chodby a sociální zařízení nebylo lehké. A nejhorší to bylo v zimě, když se muselo topit v kamnech. Ze všech kamen vybrat popel a připravit topení na příští den bylo jistě velmi namáhavé. Brzy ráno se muselo zatápět tak, aby bylo ve třídách teplo už v 8 hodin, kdy začínalo vyučování. Nevzpomínám si, že bychom někdy trpěli zimou. V průběhu vyučování přikládali do kamen žáci nebo učitel. V každé třídě byla velká litinová kamna, umyvadlo, což byl lavór a plechový smaltovaný džbán na vodu. V té době ve škole nebyl vodovod ani splachovací záchody. Neměli jsme ani tělocvičnu, cvičilo se na školním dvoře. Na chodbě před každou třídou byl stojanový věšák na kabáty. Naproti sborovny na stěně byl připevněný zvonec, kterým se zahajovalo a ukončovalo vyučování. Vedle byly nástěnné hodiny. Na lavicích ve třídách byly kalamáře s inkoustem. Tělesné tresty, kromě letmých pohlavků nebyly. Trestem bylo, když jsme museli být „poškole“ a třeba opisovat stokrát nějakou větu.

Třídní učitelé ročníku 1930 (mám od sestry)
1936/37 Vymětalová
1937/38 Prajzová
1938/39 Prajzová – provd. Janků
1939/40 Blažej Malina
1940/41 Blažej Malina
1941/42 Jaroslav Hrabovský
1942/43 Alois Hrbata
1943/44 Adolf Doruška

Třídní učitelé ročníku 1931
1937/38 Marie Dorušková
1938/39 Anna Pospíšková
1939/40 Anna Pospíšková provd. Poláková
1940/41 Jaroslav Vaněk
1941/42 František Remeš
1942/43 Jaroslav Hrabovský
1943/44 Jaroslav Hrabovský
1944/45 Jaroslav Vaněk
1945/46 JUK - Jaroslav Vaněk    (JUK=jednoroční učební kurs-neosvědčil se a byl zrušen)

Střípky náhodných vzpomínek

Bachánkova žumpa, o které se zmiňuje pan Dufka byla rájem dětí a žáb. Byl to takový rybníček se zelenou vodou. Kolem byly nějaké křoviny a nízké vrby. Žumpa se postupně zavážela a byla čím dál menší. Na koupání to nebylo, voda byla zdravotně závadná. Kluci chytali malé zelené rosničky, kterým se nesmělo ubližovat. My jsme pozorovali vývoj žabího pokolení /různých druhů/ od vajíček, pulců až po žabky. V zimě jsme se tam klouzali na ledě. Někteří kluci měli již brusle na kličku, které se přidělávaly na střevíce se silnější koženou podrážkou.
Na jaře i v létě každý večer byl slyšet z žumpy žabí koncert. Žumpa byla za Bachánkovým humnem, blízko byl horní mlýn.
V potoce mnoho ryb nebylo, ale raků bylo hodně. Kluci je s oblibou chytali jen proto, aby dokázali, že se nebojí. Takový rak když zmáčkl klepetem prst, tak to bylo dost bolestivé. Někteří kluci je chytali, zabíjeli a vybírali rakůvky. Rakůvka byl okrouhlý zploštělý vápenatý výrůstek, který bylo možno najít u některých raků za žábrami. Kdo ji měl, choval si ji dobře uloženou jako velkou vzácnost.
Při silnici k Dolnímu Němčí byly telegrafní sloupy. Když jsme přiložili ucho na sloup a kamenem do něj zabušili, tak se nám ozval velice příjemný tón. Čím více jsme bušili, tím byl tón hlasitější.
Vzpomínám si na dobu těsně před válkou. Na svatodušní svátky jsme tehdy dávali zvenku na okenní rámy větvičky lípy. Všechna okna v okolí horního mlýna byla takto vyzdobena. Maminka tehdy říkala, že lípa je symbolem státnosti. Jestli to nebylo trochu jako protest před nastupujícím fašizmem. Anebo to byla tradice?
Asi kolem roku 1941 se v Hluku začaly šít takové dívčí komplety, kterým se říkalo SVÉRAZ. Byla to červená sukýnka s bílými puntíky a bílá vyšívaná halenka obháčkovaná červenou bavlnkou, ve které byla provlečená červená stužka. Halenka byla vyšitá slováckým ornamentem. K tomu jsme měly bílé ponožky a černé cvičky, protože to byla levná obuv.
Jeden čas byly zase moderní bombajky. Byly to krátké sáčka z hrubšího bílého plátna s krátkým rukávem. To už jsme byly starší. Nosili to výjimečně i někteří kluci – výrostci. Nevím proč se tomu říkalo bombajky, jestli podle indického města Bombaje. Teď by to bylo asi safari.
Pralo se v dřevěné vaně na valše. Bílé prádlo se škrobilo. Do škrobu se přidávala modřička. Byl to prášek, který se dal do kousku plátýnka a namáčel se do škrobu až pustil tu modrou barvu. Slunce to pak ještě vylepšilo. Po usušení se prádlo nakropilo, smotalo a nechalo trochu uležet. Pak se žehlilo. Dřív byly, žehličky, do kterých se dávalo dřevěné uhlí. Aby to stále hořelo, muselo se se žehličkou trochu zamávat, udělat takový průvan. Tyto žehličky jsou dnes vyhledávané jako vzácná starožitnost. Později byly žehličky, které se nahřívaly na plotně. Všechna ženská práce byla velká námaha, náročna na čas. Dnes v tom přetechnizovaném světě to máme lehčí.
Pračky nám perou samy, žehličky máme napařovací, ohříváme v mikrovlnce, máme televize, nemusíme do kina, máme počítače a další technické vymoženosti. Máme ten život lehčí, ale máme děti, vnoučata z kterých nám často rostou malí roboti bez citu a odpovědnosti.

Před válkou (2.svět.)

V Hluku ve Hřbitovní ulici zvané „Psinec“ byl před druhou světovou válkou chudobinec. Bydleli tam žebráci, vždycky víc žen jak mužů a často i nějaká kompletní rodina. Obec je podporovala a také si vzpomínám, že chodili po ptaní, tj. po žebrotě. Modlili se, chodili dům od domu a lidi jim dávali hlavně pečivo, mouku, ovoce. Bylo to v období velké hospodářské krize, byla bída, nezaměstnanost. Na rozdávání toho bylo opravdu málo a tak se stávalo, že žebráci nedostali nic. Maminka jim vždycky otevřeli a když bylo čím, obdarovali. Poděkováním bylo: „Pán Bůh vám naděl.“

Jedna žebračka chodila do Hluku až ze Suchova. Na vozíku vezla syna-mrzáka, nechodil ani nemluvil, jenom „skřékál.“ Lidi měli slitování a dávali co mohli. Když se řeklo, že jede Jozin suchovský, tak my děti jsme se rozprchly a schovaly doma. Pro nás byl pohled na něho strašný, bály jsme se. V té době se neříkalo, že je někdo postižený, ale prostě mrzák.

Za první republiky dával obecní úřad nezaměstnaným vícepočetným rodinám žebračenky. Byly to poukázky, za které mohli nakoupit některé ze základních potravin. Bylo to velmi ponižující. Lidi by měli raději práci než takové almužny.

Na Slovensku byla ještě větší bída než na Moravě a v Čechách. Slováci se hodně zabývali podomním obchodem. Kořenářky prodávaly koření, chodili dráteníci, kteří opravovali hrnce, kameninové látečky a porcelánové mísy. Do daleka se neslo jejich vyvolávání: „Hrnce drátovat, flikovat!“
Chodili také chlapi, dnes bych řekla chodící galanterie. Prodávali stužky, mašličky, zrcátka, jehly, niti a jiné drobnosti.

Také jsem jednou viděla, jak dva muži hnali po silnici od Dolního Němčí před sebou hejno hus. Mohlo jich být padesát i víc, jak mi potvrdila sestra. U pily zastavili a prodávali. Měli dlouhou dřevěnou tyč na konci s drátěným hákem. Tím zachytili husu za krk, přitáhli k sobě a předali kupujícímu. Říkalo se jim husáci. Dopravní ruch byl v té době opravdu jen minimální, stejně ale nechápu, jak dokázali husí hejno udržet pohromadě.

Soukromé obchodní aktivity provozoval i kožkař, který jezdil na kole a vykupoval králíčí kůže. Ke koloritu vesnice patřil i řezník, či spíše jeho pomocník, který vyvoláváním „Máso na prodéj“ lákal hospodáře k odprodeji dobytka na porážku.

My děti jsme neměly kupované hračky. Šily jsme si panenky z různých odstřižků látek, kočárky pro ně jsme sešívaly z pohlednic. Malou kaučukovou panenku, která stála 1,50 Kč jsem si vybrečela. Činností jsme měli mnoho. V létě hlavně koupání u skalky - v místech dnešního Autopalu. Plavky jsme neměli. Jen trenky, později s halenkou. Kluci klidně šupli do vody nazí. Často jsme si hrávali u mlýna, kde byla lávka mezi dvěma lípami. Hry byly různé: na fanty, na sochy, tančily a zpívaly jsme Eliška, Eliška nebyla pyšná, atd.

U potoka jsme prožily celé léto. V neděli odpoledne Janek Dohnalův z Činčavy plavil v potoce koně. Zároveň s nimi se tak koupala i děcka a nikdo neonemocněl.

Na podzim se vařily trnky-povidla. Většinou v měděném kotli. Trnky se nejprve rozvařily, pak se na velkém děrovaném sítě oddělily od pecek a vznikla „lízačka“. Do kotle se vložil velký dřevěný půlměsíc s tyčí až ke stropu, do kotle se nalila „lízačka“ a míchalo se v jednom kuse, třeba i celou noc až byla povidla hustá. Uchovávala se většinou v kameninových látečkách, ale vzpomínám si, že my jsme je měli v dřevěné bedýnce vyložené pergamenovým papírem a uložené na hůře pod slámou. Když se pak pak pekly vdolky či pěry, uřezalo se kus povidel a ty se rozvařily s trochou vody.

V podzimním čase se také kopaly brambory a děcka dělaly ohníčky a v popelu pekly „erteple“. Sklízela se turkyň – kukuřice. Z klásků se odtrhly vrchní listy a nechaly se jen asi tři. Dva klásky se těmito listy svázaly k sobě a navlékly se na dřevěnou tyč obyčejně pod návratí. Tam kukuřičná zrnka pěkně doschla. V zimě se pak drhlo, tj. oddělovala se zrna od klásků.

Moc pole jsme neměli. Z obilí se sklízela pšenice, ječmen, sázely se brambory, řepa a turkyň. Několikrát jsme chovali prase. Dalším zvířectvem byli králíci, slepice a jeden čas i husy. Co ty husy musely za svého krátkého života vytrpět! V zimě jsme každé ráno hnali husu k houserovi do jeho harému, aby na jaro byla housátka. Husy se také škubaly, peří se dávalo do plátěného pytle a v zimě se pak dralo. Nejhorší mně připadalo krmení husí. Hus byla zavřená v sárku (těsná dřevěná ohrádka) a asi dvakrát denně se krmila. Cpalo se jí do zobáku kukuřičné zrní nebo šlížky, až měla plné vole. Musel se dávat velký pozor, aby se jí nějaké zrnko nedostalo do dýchací trubice. Až byla vykrmená, tak ji chuderu zabili. Byla samé sádlo a měla velká játra. Dnes by to bylo týrání zvířat. Vzpomínám si, že moje maminka nedokázala zabít ani slepici. To musel otec. Když zabíjel kůzle, tak jsme všichni utekli z domu, abychom neslyšeli to mečení.

V zimě se chodilo drát peří. Byla to taková kolektivní výpomoc. Dralo se po večerech třeba 14 dnů v kuse. My děvčice jsme draly a kluci nás bavili. Na závěr draní byla hostina: nějaké pečivo a čaj, někdy i s rumem. Byl to aldamáš, v Hluku „audamáš“.

Jak asi vyplývá z mého vyprávění, velice ráda vzpomínám na dětství, mládí, na Hluk. Nyní už jezdím do Hluku jen na Dušičky. Procházím hřbitovem, čtu známá jména a pociťuji velkou lítost nad tím, že už neuvidím ty baběnky, tetičky a strýčky a bohužel, už i některé moje spolužačky a spolužáky.

Náměstí

Kostel zasvěcený sv. Vavřincovi, fara – farář Ignác Černík, páter Josef Popelka, kuchařkou byla sestra pana faráže, která pak odešla s knězem Popelkou do Prakšic.

Měšťanská škola, kterou absolvovali i žáci z Dol. Němčí a někteří i z Boršic.
Vedle školy bylo krátkou dobu papírnictví pana Císaře, později Holičství a kadeřnictví manželů Krpalových.
Vedle byla cukrárna Borýskových, vonělo to tam vanilkou za pultem korpulentní dáma paní Borýsková a někdy ukecaný pan Borýsek. Měli dceru Marii a syna Rudolfa, kterému se říkalo Roďa.
Další obchod byl se zeleninou a ovocem, který vlastnil Vaškovic a jako prodavačka byla jejich dcera Marie velmi schopná a rychlá. V tom pořadí byla také pošta, ale vchod byl ze hřbitovní ulice.
Vedoucím pošty byl v dřívější době pan pošmistr Vláčil. Jeho rodina si postavila dům vedle Sokolovny. Vlačilovi měli dvě dcery starší si vzala za manžela Egona Penka, syna statkáře.
Na statku pracoval jako šafář pan Vávra. Od jara do zimy byli na statku najatí sezonní dělníci, někteří i s rodinami. Bydleli v takové ratejně, která byla pře vjezdem do statku.
K náměstí také patřilo pekařství Jožky Šimčíka, drogerie pana Horňáka a prodejna Batě.
Byl tam také obchod pana Šumpolce takového pomalého klidného člověka. Měli dceru Vlastu a syna Laďu věrný obtisk svého otce. Vzal si za manželku Viktorku Halovou z Hradišťské ulice.
Na náměstí byla také Obecná škola, Četnická stanice a tehdy chátrající tvrz.
Velký obchod se smíšeným zbožím měl pan Vaškovic. Vedle byla hospoda u Svadbíků. Dcera Anička měla za manžela zvěrolékaře Krejzu. Dále měl pronajatý obchůdek pan Peléšek – papírnictví, kde jsme si kupovali veškeré školní pomůcky. Peleškovi měli dceru Vlastu, která vystudovala medicinu a její manžel MUDr. Rybka – kardiolog pracuje ve Zlínské nemocnici. Jsou bezdětní a mají vilu na Kudlově. Rodina Peléšková se po válce z Hluku odstěhovala. Další dům byl MUDr. Motyčky. Vedle byl malý obchod Baťa, kde byl vedoucím pan Alois Stejskal. Měl dvě dcery. Starší si vzala za manžela Hlučana Jaru Křápka (rodina bydlela na Láně), který byl příslušníkem SNB v Brně. Prodejna Baťa byla později přestěhována vedle drogerie. Stejskalovi se také později z Hluku odstěhovali.
Na náměstí bylo také řeznictví Poledník. Musím se zmínit o paní Poledníkové. Byla to žena velmi atraktivní, dodržovala moderní trendy v oblékání jak sebe tak i svých dcer Zdeny a Ireny.
Zdena se stala učitelkou, Irena herečkou v divadle Liberci.
Paní Poledníková byla také členkou ochotnického divadla v Hluku, členkou byla také Mařenka Straková – Pospíšková, učitel Hrabovský a další.
Pak bydleli Mitáčkovi, kteří měli dva syny, pak Červenkovi – Kovář – starosta – velcí sedláci. Vedle byl obecní hostinec a obecní úřad.
Před Svadbíkovým měla občas stánek se zeleninou říkalo se té paní Bzenčanka, byla asi ze Bzence (to bylo v dřívější době).

Další vzpomínání

Většina lidí v Hluku byla katolického vyznání. Malá skupina byla adventistů (světili soboty) např. rodina Hanákova Za zámkem. Za první republiky to byli spiritisti - duchaři. Spiritistické seance se uskutečňovaly u Jiřičků na Drahách. Byla to slušná, bezdětná rodina. Živili se pěstováním léčivých bylin. Spiritismus byla víra v duchy zemřelých a v možnosti komunikace s nimi prostřednictvím medií. To medium byl pan Jiřička, hodný, citlivý muž.

Znala jsem různé události, protože maminka jako švadlena šili nejen jupky, fěrtůšky, kacabaje, zástěry, ale také panské košile a další oblečení a já i sestra jako školačky jsme ty hotové věci roznášely. Byla jsem u Hanáků, kde měli mnoho klecí s kanárkama, pan Hanák uměl malovat, byl to takový malíř samouk. Také maloval a vyškraboval velikonoční kraslice.
Byla jsem také u Jiřičků, všude sušili byliny, moc to tam vonělo. Měla jsem strach z těch duchů, ale nic se nedělo. Měli tam čisto a útulno. Spiritismus byl za války i pak po osvobození zakázán.

V Hluku byly dvě tělocvičné jednotky OREL a SOKOL. Orli měli modré trenky, Sokoli červené. Už jako děti za první republiky jsme chodily do Sokola cvičit, měly jsme i veřejné vystoupení na hřišti ve Šraňkoch. Za války byla i tato činnost zakázaná. Po válce byl sokol obnoven. Chodilo se cvičit do SOKOLOVNY, kde bylo i kino. Muži, ženy, dorostenky, dorostenci, žáci a žačky. Cvičilo se na nářadí a prostná, Hlučané se zúčastnili i všesokolského sletu v Praze. Nás dorostenky cvičila Aninka Vávrová, dámská krejčová byla dcerou šafáře Vávry, který pracoval u Penka.
Aninka byla starší svobodná a později si vzala vdovce Borýska.

2. 5. 1940 bylo svaté přijímaní pro ročník 1931. Já jsem se narodila v prosinci 1930, takže jsem do školy chodila s ročníkem 31. Před přijímáním jsme museli jít (kluci i holky) ke zpovědi.
Nastal pro nás děti velký problém hříchů. Navzájem jsme se poučovaly a psaly hříchy na papírky. Nejčastější hřích byl – brala jsem jméno Boží nadarmo, neposlouchala jsem rodiče, větší hřích bylo lhaní a sprosté mluvení. Vím, že jsem to proplakala a nevěděla si rady. Maminka mně říkaly, že žádné hříchy nemám a že mám říct, že se zpovídám z hříchů vědomých i nevědomých. Tak jsem tak učinila a velebný pán mně řekl tak dobře Helenko.

V roce 1940 před vánocemi zorganizoval pan farář Černík vánoční besídku v Lidovém domě za Vaškovicovým. Jako účinkující byla školní mládež. Všichni jsme byli v kroji. Na jevišti byly JESLIČKY s Ježíškem, byla tam panna Marie a svatý Josef. My děti jsme jednotlivě vcházely na jeviště a nosily Ježíškovi dárky s malou říkankou. Jeden kluk předával Ježíškovi beranici, pak jsem šla já a nesla voničku. A moje přání znělo: Já tuhle voničku na tu beraničku jsem připravila a zde ti ji skládám na památku dávám milý Ježíšku. Byl to můj poslední kulturní zážitek a výkon. Za války byla veškerá kulturní činnost zakázána. Jen snad fotbal na hřišti ve Šraňkoch občas byl.

Až po roce 1945 po válce se to kulturní dění pomalu začalo vracet. V neděli odpoledne mládež tančila v Lidovém domě, pouštěla se hudba z gramofonu. Byly to tzv. odpolední čaje. Byly plesy, bály, hrálo se i divadlo, cvičilo se v Sokole, chodilo se na májové pobožnosti. Večer mládež korzovala po náměstí, kde byla asfaltka. Chodilo se stále dokola, děvčice, kluci. Klebetilo se i zpívalo. Po 9 hodině se všichni rozcházeli, zamilovaní spolu, ostatní jednotlivě.

Vzpomínám si na to hlucké rčení nebo jak to nazvat. V Huku puku buben. Když někdo s kým jsem se potkala zjistil, že jsem z Hluku tak mně to rčení hned předhodil tak, jako kdyby objevil Ameriku. Nějak jsem to špatně snášela. Vždyť to ani po hlucky nedovedl správně říct. Nějaký strýc mně jednou řekl, co se říká o Boršičanoch a citoval: V Boršicích na ulici sa nesmí kurici, kdo sa pri tom prichycí, fajfka sa mu vychycí a strčí sa mu horícím koncem do rici. V Boršicích se neříkalo, ale ríkalo a neprichytí, ale prichycí.

V Hluku je hodně příjmení NEMRAVA. Význam toho jména jsme nevnímali nijak než že je to prostě jméno. Věděli jsme co je slovo sprostý, sprosťák, ale nemrava, nemravný se vůbec nepoužívalo. Na horním konci byla hospoda a v průčelí bylo nakresleno: HOSTINEC U NEMRAVŮ. Nikoho v Hluku to nevzrušovalo. Jednou jeli přes Hluk nějací mladí lidé z Prahy a hned se zastavili a smáli se.

Při opravě kostela v Hluku byl nad hlavním oltářem na stropě nakreslen obraz svaté rodiny v hluckém kroji. I Ježíšek v jesličkách byl v kroji. Svatá rodinka krojovaná se svatozáří kolem hlavy. Některým lidem se to líbilo a někteří to považovali za velmi nevkusné. I cizí návštěvníci se chodili dívat na tuto kresbu jako na raritu, která se nikde jinde nevidí.

Bubnování

Obecní úřad v Hluku už v dávné minulosti zaměstnával zvolené placené  tzv. obecní služebníky jako byl pastýř, hlásný-ponocný, hotař, hrobař a velmi důležitou úřední osobou byl obecní strážník v Hluku zvaný policajt. Byl pověřený dohledem nad plněním příkazů obecního výboru, roznášel úřední zásilky jako předvolání k úřednímu jednání, asistoval při vojenských odvodech, při volbách, doprovázel úředníky vyšších instancí při různých jednáních s občany. Měl místní znalost a svou funkci vykonával s uznáníhodnou horlivostí. Byl také pověřován předáváním nejrůznějších zpráv, nařízení a pokynů občanům bubnováním. Obecní policajt byl vybaven znaky své úřední moci a nedotknutelnosti. Nosil uniformu z tmavomodrého sukna, poznamenanou častým používáním, kabát na límci s červenými výložkami, čepici (brigadýrku)s kšiltem se znakem. Na rameni měl zavěšen buben a na určených stanovištích zastavil a začal bubnovat. Na horním konci to bylo na silnici naproti ulice Hliníky. Bubnoval delší dobu až měl větší počet posluchačů. Jako první přibíhaly děti, pro které bylo bubnování vítanou atrakcí. V průběhu bubnování vyzýval policajt občany k poslechu zpráv různými poznámkami jako: „Ančo, nestoj u vrát, tam nic neučuješ!“ Pak začal tím, že obecní výbor na vědomost dává a přečetl zprávy. Tento rituál ukončil krátkým bubnováním. Zasunul paličky za kožený opasek, sedl na jízdní kolo a odjel na další stanoviště. Obecní policajti, pokud se pamatuju, byli v Hluku dva. Byl to Jan Dufka, který bydlel s rodinou v Boršické ulici a pan Peprník, jehož bydliště bylo na Láně.

Jedno bubnování zaznamenal v rodinné kronice pan Josef Dufka. Cituji: Dne 14.4.1945 se hlásilo bubnem, že si má každý z obchodu odebrat cukr na 4 měsíce po 30 dkg na osobu a měsíc. Dále že do Kaštance a na Paligr žádný nesmí chodit a tam se zdržovati ve dne ani večer pod pokutou 300 Kč. 28.4.1945 bylo vybubnováno, že každý kdo má prase nad 50 kg má to hned ohlásit a kdo může, má přinést do dvora trochu sena a erteplí.
V roce 1948 koncem dubna byl zřízen v Hluku obecní rozhlas a tak od května 1948 skončila éra bubnování, které mělo svoje kouzlo a patřilo v tehdejší době ke koloritu každé větší vesnice.