Paní Jiřina Šuránková

Chtěla bych zavzpomínat, kolik bylo v době našeho dětství v Hluku hodných a zbožných babiček.  Školky ani jesle nebyly, proto hlídání a částečně taky výchovu dětí svěřovali naši rodiče, pokud to bylo možné, babičkám.
Doposud cítím nesplacený dluh jedné z mých babiček a to babičce Šáchové, u které jsem od útlého dětství nasávala lásku k slováckým výšivkám. Byla jsem dítě ještě školou nepovinné, když v té době jak moje babička, tak taky její sousedky a ještě mnoho jiných šikovných žen v Hluku si ke skromnému živobytí přivydělávaly vyšíváním krojových součástí, ubrusů, deček a různých věcí, kterépak někam odnášely prodat. Komu a kam ? To nevím, v té době mě to nezajímalo. Rovněž si vzpomínám, že se tehdy vyráběly po chalupách ručně dlátem
takové dřevěné talíře, říkalo se jim misky. Můj tatínek je taky zhotovoval a maminka pak na ně štětcem a barvou malovala slovácké ornamenty. Tato činnost mě moc zajímala a když mě dovolili na nějakou nepovedenou
misečku malovat, to bylo něco! Pomalovaná jsem byla i s ušima. Tyto výrobky pak rovněž mizely někde v nenávratnu.
Odbočila jsem však od babiččina vyšívání. Sedávala jsem u ní, obdivovalajejí šikovnost a navlékala jsem jí bavlnky do jehel, aby se tím nezdržovala. Nebo možná snad proto abych se zabavila a nezlobila ji. Občas mi něco nakreslila na kousek plátna a učila mě různé stehy a „fígle" jak na to, aby steh v konečné podobě vypadal tak jak vypadat má. Líbilo se mi jak se vždycky na hotovou práci zálibně dívala, rukou výšivku něžně hladila, jako by se s ní loučila, než ji odnese na prodej.
Později když už jsem chodila do školy, měla jsem cestu kolem domu, ve kterém bydlela. Ráno jsem se u ní zastavila, ponavlékala jsem jí do jehel bavlnky, poptala se, co bude vařit k obědu a podle toho jsem se pak na cestě zpět zachovala. Buď jsem šla domů, nebo jsem se zastavila poobědvat u ní. Byla moc dobrá kuchařka. Dělávala dobré pečivo na všechny způsoby. Vdolky, záviny s různými náplněmi, chutnal mi i krajanec, ale nejraději jsem měla buchtičky. Napíchala jsem si do nich jehly, navlekla vyšívací nitě, ty jsem potom přepíchala
do podušek k tomuto účelu potřebných a propíchané buchtičky byly moje. Ani jsem je někdy nemohla sníst. Moje mladší sestra Máňa měla rovněž babiččiny buchty ráda a ochotně mně od nich vždycky pomohla.

Když jsme později my její vnučky a vnuci potřebovali k prvnímu sv. přijímání nový kroj tak nám ho vždy vyšila babička. Dodnes mám od ní zhotovené vyšívání a stále je ještě používané.
Tyto poznatky jsem později řádně využila. Když začal manžel působit v hlucké dechovce, potřeboval kroj. Opět to byla ta samá babička, která tehdy, ač už hodně stará, mě přiměla k tomu, abych krojovou košili i zástěru vyšila sama. Byla jsem v té době na mateřské dovolené. Každá koruna mi byla dobrá, pustila jsem se do toho a tak to začalo! Babička občas přišla, pohoupala kočárek, poradila a taky mě poslala na školení k baběnce Jakubíčkové, o které bylo známo, že dovede pěkně a vkusně skládat barvy. Poprosila jsem ji aby mi řádně vysvětlila jaké barvy používat, jak je skládat k sobě, aby výšivka byla právně hlucká. Baběnka Jakubíčková byla svérázná slovácká žena. Ochotně mi poradila a kdykoliv jsem si nevěděla rady, vždycky jsem k ní zašla a jejích zkušeností jsem využila. Radívala jsem se taky s naší sousedkou, tetičkou Mořickou, která byla nejen šikovná vyšívačka ale i malérečka. V jejich domku byly stěny ozdobeny slováckými ornamenty v průjezdě i na dvoře. To však by bylo už na další kapitolu. Takže moje počáteční úvaha, že takových hodných a šikovných babiček bylo hodně, je pravdivá. Jenom zavzpomínat!