Paní Františka Míšková

Dráteník

Byla zima. Meluzína zpívala v kachlových kamnech, ale u nás v jizbě bylo teplo. Bratr Jan seděl na verpánku u okna a spravoval boty. Já jsem seděla na lavici, na které měl rozložené floky, šídlo a pop.On měl potahem připevněnou botu na kolenou a zatloukal floky do podrážky. Venku proháněl silný vítr sněhové vločky, takže i v jizbě bylo šero. Naráz sa ozval venku táhlý hlas. Ptám sa: Kdo to smutně volá? Bratr sa usmál a povídá: To nějaký pocestný volá: Kódy z Hluku vééén? Já jsem hned skočila z lavice , řekla jsem, že mu jdu ukázat a už mě nebylo. Otevřela jsem zátvoru u dvérec a volám: Ještě pár domů a budete z Hluku ven. Ale jakýsi sněhulák sa tlačil do vrat. Já mu ukazovala směr a opakovala: … ještě pár domů… Ale už tu byl bratr Jan, vzal mě za ruku a křikl: ať už jsi na peci, nebo zmrzneš! Byla jsem v trikové sukničce a bosa. Pocestnému, který sa tlačil do vrat, řekl: kamaráde, kde chceš jít v té psotě? Pojď sa ohřít a do rána sa počasí uklidní. Byl to mladý chlapec, dráteníček. Pomohl mu zdělat krosnu a usadil ho v jizbě u kamen. Z trouby vytáhl pečené brambory, podal solničku a řekl: co máme, to ti dáme, ať ti chutnajů. On vzal jednu do ruky a přehazoval ji z jedné do druhé. Tak si je zahříval. Když byla vychladá, rozpůlil ji a chutně jedl. Já ho z pece pozorovala. A už tu byli školáci, kteří si hosta také prohlíželi. Pak přišli rodiče z besedy od baběnky. Nakonec chasa. Chlapci šli hned poklízet, děvčata dojit krávy a poklidit prasata. Ti menší chystali večeři. Mimo neděli byly každý den k večeři brambory – erteple, jak jsme říkali. Každý den na jiný způsob. Jednou byly nestrojené – to byly oprané, rozpůlené a v troubě upečené. Jedly se rukama a zapíjely se podmáslím. Podruhé odstrojené. Z těch byly okrájané slupky a uvařené s kmínem. To už měl každý lžíci a plecháček mléka. Pak zas byly volupsije. To byly drobnější, vařené ve slupkách a každý si je oloupal sám. Před večeří jsme všichni povstali, pomodlili se „Otče náš“, po večeři poděkovali tatínek za tyto dary, které jsme z Boží štědrosti dostali a požívali. Pak dodali: Děcka umýt, pomodlit a na pec! Protože se scházeli besedníci. Bylo jich vždy plno. Vykládali různé příhody a hlavně se zpívalo. Dráteníček seděl na čestném místě vedle tatínka, neb u nás bylo heslo: Host do domu, Bůh do domu. Někomu napadlo, aby také dráteníček zazpíval. Nejdřív sa zdráhal, ale pak spustil krásným tenorem, a že bydleli někde pod horami, poblíž polských hranic, zpíval polsky. Pokusím se to trochu přeložit, asi tak: Horalu, není ti líto opustit hory, kvetoucí louky a stříbrné potůčky? Horale není ti to líto? A horal se na horu dívá, oči rukávem utírá. A hory opustit třeba, pro chleba, Pane, pro chleba. Všichni měli slzy v očích. Z toho smutku nás vytrhl ponocný, který pod okny volal: Odbyla desátá hodina, chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna. Tú, tú, tú.

Všichni sa zvedli a s přáním – daj Vám Pán Bůh dobrů noc, odcházeli a u nás sa chystalo k spánku. Tatíček s mamičků měli společné lůžko. Sestry zdělaly z bidélka u pece kožuchy a rozložily sa na lavice a truhlu. Peřin bylo u nás hodně, lebo každý rok jsme měli hejno husí. Peřinu pod hlavou, zakryly sa duchnou, nebo když bylo horko jen dekou a bylo pohodlí. Na peci jsme byly čtyři a někdy i pět. V síni byla tabule. Přes den to byl stůl, na noc se zdělala deska, roztáhlo se to a byla z toho postel. Někdy tam spávali i čtyři. Jednou sa tahali o duchnu až ji roztrhli a ráno vstávali jak opeření vrabčáci. Hoši měli ještě ve chlévě udělanou z desek palandu. Tam při špatném počasí hrávali karty a někdy i spali. V létě spávali kluci na hůře, na voňavém seně. Potom přinesly mamička otep režné slámy, prostřely uprostřed jizby, přikryly režnou plachtou, pod hlavu peřinu a zakryly dráteníčka dekou. A už jsme jeden po druhém usínali. Zima nám nebyla, neb jsme si nadýchali. Ráno první vstaly mamička. Uvařily kafé, říkali jsme mu cifirinda. Bylo z opražené pšenice, trocha zrnek kávy, v hmoždíři utlučené. Přidaly převařené kravské mléko, každému krajíc chleba - chutnalo nám výborně! Také dráteníček posnídal a potom žádal o děravé hrnky, které zaflokoval. Pak s prosbou, jestli může za rok přijít zas, se s velikými díky rozloučil.
Tak se u nás žilo - skromně, ale spokojeně. Dnes má každý pohodlí, vybraná jídla, a touží mít stále víc, i za cenu svého zdraví. Není spokojenosti. Važme si toho co máme, snažme se pomáhat potřebným a budeme mít mír v srdcích, v rodinách i na celém světě.

Ze vzpomínek

Jednoho dne doručil pošťák tatínkovi předvolání k soudu do Uherského Ostrohu. Ten den si přivstali a vyšli ještě za tmy, do Ostrohu bylo pěšky daleko. Z kapse vytáhli růženec a po cestě se modlili. Když byli unavený, sedli do trávy a vzpomínali. Byli kostelním zpěvákem a vodili na poutě procesí: ke svatému Antoníčku, na Velehrad a nejraději na sv. Hostýn. Tak se zasnili, že v duchu byli u zázračné studánky. Tam se poutníci občerstvili čerstvou vodou, umyli se a znavené nohy vykoupali v korytech, které byli na ten účel. Též tam byla kaple, plná díků za uzdravení. I několik čaganů zde bylo zavěšených na důkaz uzdravení. Jak se probrali ze snění, okamžitě byli na nohách a pokračovali v cestě za tichého zpěvu mariánských písní. Vyjímám kousek jedné písně: „ Královno nebes milá, celý svět to dosvědčuje, že kdo v Tebe důvěřuje nadarmo Tě nevzývá…atd.“.
Ani se nenadáli a už seděli na lavici obžalovaných u soudu. Soudce četl: „máte zabavené 2 krávy, 1 jalovici, ovci a berana a dnes jde do dražby i váš dům. Tak proč neplatíte daň?“ Tatínek na to: „slavný súde, já mám 12 dětí a vše co sa urodí v poli i co na dvoře, oni všecko zijů (všechno sní). Já bych rád zaplatil,  ale já nemám čím.“ Soudce na to: „A proč máte tolik dětí?“ Tatínek: „Slavný súde, to bylo tak:  napřed sem měl enom jedno a bylo velice pěkné, tak sem si řekl,  jaké bude to druhé? A to bylo eště pěknější, tak sem si povidál,  jaké budů ty další? Ty byly jedno pěknější než druhé. Tak sem si řekl, jaké bude to poslední?“ … a odmlčali sa.  Soudce povídá: „ No a jaké je?“ Tatínek na to: „Slavný súde, dojděte sa podívat. To je najpěknější“.  A daň jim odpustili. 
Heslo mamičky bylo: „ Modli sa a pracuj.“  I když svých 12 dětí měly zaopatřených, opatrovaly mě pět dětí. Všecko to stačily a bylo nám dobře. Až jedenkrát (rok 1945 - období osvobozování Hluku). Mamička vzaly dva otopy sena pro ruské krávy a nesly je na vůz, naproti připravený. Už byly skoro u vozu, když do nich narazilo ruské auto a porazilo jich. Druhé jelo v jeho kolejích a ujelo jim nohu. Snad byli opilí vítězstvím, když neviděli silnicu. Sestra Lidorie byla doma na dovolené a dívala sa oknem. Hned běžela mamičce na pomoc. Tu jednu měly na koleně a druhou jak prohly, hned sa otočila a ostala viset jenom na koži. Sestra jim poskytla první pomoc. Zatím přiběhl bratr,  kterého poslaly sehnat auto. Mně to přiběhl vyřídit druhý bratr. Až jsem sa probrala z šoku, hned sem utěkala kolo humen, nejkratší cestů.  Přišla sem eště včas. Mamička seděly v autě, hlavu opřenů  o bratrovo rameno, oči zavřené. Zavolala jsem:  „Mamičko!“  Otevřely oči, usmíly sa a šofér nastartoval, aby zavčas dojeli. Dojeli, ale tělo mamičky už bylo bez vlády. Vykrvácaly.  Pohřeb měly ohromný. Všeci z Hluku a moc přespolních jich přišlo doprovodit.  A právě když kněz vykropovál rakev a mamičku,  přihnalo sa několik aut. A hned první zastavilo. Voják sa vyklonil z auta a prohlížel zástupy. Potom sa ptál po příčině. Vysvětlili mu, že přejeli matku a ta má pohřeb. Eště jednou si prohlédl zástupy,  potom pronésl cosi rusky, snad to bylo slovo soustrasti,  nebo kdoví co,  a všeci odjeli. Na hrob mamičky přicházelo moc lidí a modlili sa jako ke světici. Památku na nich máme na pomníku, kde je i jejich jméno vyryté:  „Na drahé rodiče vzpomíná nejmladší z dvanácti“.