Poklady

Zakopané poklady

Často si lidé v Hluku vypravovali o zakopaných penězích. Hlavně byl v tomto ohledu proslulý Kaštanec. Kdo poklad zakopával, poručil prý zlému duchu, aby jej hlídal.
Když se někdo odvážil v Kaštanci hledat a náhodou kopal na správném místě, na toho útočil zlý duch v podobě obrovského psa, takže musel práce zanechat.

Poklad na mlatevni

Jednou, bylo to v době válečné, zůstal jeden hlucký hospodář přes hrubou mši svatou doma, protože chtěl ukrýt peníze, které si nastřádal. Jeho čeledín však velice nerad chodil do kostela a vždycky se raději někam schoval. Tak i tuto neděli se sice do kostela vypravil, ale místo do domu Božího šel na mlatevnu, vylezl na patra a tam si lehl. Za chvíli přišel hospodář a vykopal u zdi jámu. Pacholek ho zvědavě pozoroval. Hospodář šel, přinesl v měchu peníze a vysypal je do jámy. Hned nato šel ještě jednou. Než se vrátil, pacholek slezl s pater, sezul jednu botu, naplnil ji penězi a opět vylezl na patra. Když hospodář vysypal do připravené jámy i druhou dávku peněz, pečlivě ji zahrabal. Poté zamumlal několik slov a objevil se duch v podobě černého ptáka. Hospodář mu svěřil peníze k pečlivému hlídání. Přál si, aby je mohl vykopat jedině ten, kdo bude na tom místě orat čtyřmi černými kozly, na které ještě slunko nezasvítilo. Pták se ptal, zdali příkaz platí i pro peníze v botě. Hospodář však o ničem nevěda pravil, že o žádné botě není řeč.
V tu vojnu byl hospodář zabit. Čeledín si vzal vdovu po něm a hned chodil po vsích a hledal černá kozlátka. Po nějakém čase skutečně našel čtyři černé kozlíky. Zcela zahalené a v noci si je odnesl domů a tam je dobře krmil. Dával dobrý pozor, aby do chléva nikdy nezasvítilo slunce nebo aby snad kozlátka nevyběhla ven. Po celý čas k nim také nikdo nesměl. Když kozlíci vyrostli a byl jim rok, připravil si na ně postroje a dal si vyrobit malý pluh. Mlat napřed rýčem zkypřil. Bylo to velmi obtížné, protože na něj při práci po celou dobu dorážel velký černý pes. Hned potom vykropil mlat svěcenou vodou a když slunce zapadlo, zapřáhl kozly a jel s nimi na mlatevnu. Vyoral tam brázdu a bylo při tom slyšet ohlušující hučení. Za velkého hřmění a blýskání pak vyoral ještě druhou. Když jel potřetí, objevily se za velkého řinčení peníze na povrchu. Sebral je, odnesl domů a byl pak největším boháčem v celém širém okolí.

Poklad na tvrzi

Jednou poklízela jakási Hlučanka ve sklepě na tvrzi na Velký pátek, kdy se otvírají poklady. Naráz se rozestoupila zeď a ona jako omámená vstoupila do velké síně plné truhel. Víka odskočila a z hromad šperků se ozval vábivý hlas: „Pojď a ber. Dokud je čas.“ Žena odložila dítě, které dosud nosila v šátku na zádech, aby jí nepřekáželo. Jako očarovaná se vrhla na poklad. Hned položila do zástěry náhrdelník, pak přidala zlatý prut. Nejradši by shrábla všechno. Přehodila si uzel nacpaný drahocennostmi přes rameno a pádila z tvrze.

Doma se s rozkoší probírala pokladem a v duchu počítala, co všechno si za něj pořídí. Jak nadšeně pobíhala po jizbě, zavadila o kolébku. Byla prázdná. V tom oblouznění zapomněla v podzemí svého synáčka. Běžela do tvrze a zoufale bušila do zdí ve sklepeních. Vchod do podzemní říše zázraků se ale dávno zavřel. „Všechno rozdám potřebným, jen když dostanu zpátky své dítě,“ prosila chladné kamení.
Rok se nekonečně vlekl. „Snad ho ještě zastihnu živého, plakala matka a obdarovávala nalezince. Zrovna věnovala poslední šperk na zařízení obecní pastoušky a byl tu opět Velký pátek „Ty můj drobečku,“ objímala dítě, které kupodivu přečkalo dlouhé odloučení ve zdraví. Truhly k ní opět mluvily vábivou řečí, ale ani si jich nevšimla. Teprve teď byla bohatá, když měla zpátky svého synka.