Stavba kostela sv.Vavřince

Škoda, že nejsou o tom žádné zápisy. Bylo to všecko zapsané v jakési knize na faře, ale jednou při velikém ohni fara vyhořela a nezachránilo se z ní nic - ani ta kniha. Vím jenom to, co vykládali starší lidé a to nemusí být všecko pravda.
Materiál - kámen, cihly a dřevo na stavbu se začal svážet roku 1730, kdy starý kostelík, který byl o hodně menší, vyhořel a jeho hliněné zdi se rozpadly.
Stavit se začalo v roce 1735. Je pravda, že kdo chtěl, mohl si při stavbě odpracovat i svou robotní povinnost, ale lidi tam rádi pracovali i mimo robotu, protože dostali za práci každý den hotové peníze na dlaň. 
Materiálu byla navozena taková prý spousta, že nikdo nikdy takové neviděl. Zdí se každý rok postavilo na dva sáhy (sáh = 1,777 metru) vysoko a klenutí samo trvalo více než rok. Když už byly zdi 4 sáhy vysoké a nedalo se používat žebříků a vchodů k vynášení materiálu, bylo postaveno veliké lešení v podobě mostu s kopce za kostelem a po tomto dřevěném lešení byl materiál dovážený povozy až na vrch stavby. To prý bylo lešení tak široké, že malta byla dělaná až navrchu. To lešení bylo kolem dokola celé stavby a jenom naň bylo prý spotřebováno přes 300 centů železa na kramle. Materiál tam vyváželi panští voli. Jak stavba pokračovala, tak se celý most i lešení muselo zdvihat. Stavba byla dokončená v roku 1740. V příštím roku byla dána omítka a na podzim roku 1741 byl při veliké slavnosti, které se zúčastnilo celé okolí, kostel vysvěcený. Na této slavnosti byl prý osobně přítomen i sám kníže pán, jenž sám děkoval staviteli i  všem řemeslníkům, kteří při stavbě obětavě pomáhali. Při té příležitosti byli prý dva sedláci osvobození od roboty navždy a všichni chudí lidé, kteří po celou dobu na stavbě dělali, byli přijati do panských služeb - za poklasné, dozorce, dráby, hajné aj. Stavbu řídil a prováděl Maxmilián J. Žižka z Trocnova, jehož předek před 320 roky kostely ničil. Dřevo z lešení, co se nespotřebovalo na stavbu budov panských stájí  a mlatevní a na erár, bylo levně a na úvěr prodáno lidem na stavbu domků. Těm, kdo šli o ně knížete osobně prosit, bylo dáno zadarmo.
Byli tu na stavbě cizí zedníci a tesaři, někteří se nemohli tady po našem ani domluvit. Byli to hlavně Taliáni, ale dělali tam i naši lidé  z okolních dědin. Za práci měli placeno zedníci a tesaři 14 grošů za den na dlouhém dni a na krátkém dni 12 grošů. Tovaryši, ti měli na dlouhém dni 11 grošů a na krátkém 10 grošů. Nádeníci měli denně 10 a 12 grajcarů. Tisíc pálených cihel stálo tehdy 5 kop grošů. Cihly se pálily dřevem a sáh dřeva stál tehdy 1 zlatý.
Lidé si vydělali peníze a tak se sem hned nastěhovalo několik obchodníků – židů. Prodávali všecko možné a šidili jak mohli. Nejvíce tržili židé za gořalku, té byl za půl druhého krejcaru žejdlík. Cizí zedníci jí vypili hodně a i naši lidé se ji naučili pít a někteří i lumpovat. Kdo měl majetek, tomu dávali židé i na dluh. Tak se stalo, že někteří propili grunty. Od té doby byli už židé v Hluku pořád až do roku 1918. Zvlášť dobře se jim dařilo za francouzské vojny a potom po roku 1860, kdy jim císař dovolil neomezené držení nemovitého majetku. Do té doby nesměl mít žid víc jak 500 zlatých majetku.

Podle Josefa Dufky