Strašidla

Tak jak třebas néni dávno Antoš M. Oni dycky najrači mélali v Podolú a tož sa tam zas vypravili. Bylo pěkně, cesty suché, tož jeli přes háj. Dojeďa tam, složili obilé, ale mlet měli až navečér. Tož aby tam koně podarebně nestáli, poslali kluka s vozem dom, aby prej zavézl dvakrát hnoja na nadlúky a ráno tam zas dojél pro múku. Stalo sa ale, že ten, co měl mlet před něma tam nedošél, cosi ho zašlo, tož nasypali oni hned odpoledňa. Do desíti hodin měli zemleté. “Co tady budu čúhat,” povidá si Antoš, “šak je pěkně, půjdu dom, v pořádku sa vyspím a ráno dojedem pro múku. A šel. Šlo sa mu pěkně hájem. Měsíček teprú nastávál a býl už nad západem, větr sa ani nehnúl, ticho bylo jak v hrobě. V takovém tichu a samotě všelijaké myšlenky na člověka dojdú. Třeba sa tomu v duchu bráníl, furt mu šly myšlenky o strašidloch. Najednú sa mu zazdálo, že cosi za ním ide. Ohlédne sa a opravdu tak ale patnáct kroků od něho cosi na cestě bylo. Dyž sa ale on zastavíl, zastavilo sa to také. V noci v háji pod stromama nebylo dobře vidět, ale Antošovi připadlo, že je to čert. Naráz sa mu postavily všecky vlasy na hlavě, po zádoch mu přešel mráz, že měl hned husí kožu na sobě. Přeca enom si ale dodál odvahy a zakřičál: “Kdo je to?” Nic. Zavolál eště jednú a zas nic. Obrátíl sa a přidál do kroku a to zas dupotalo za ním. Za chvílu sa ohlédl, ale nezastavíl a uviděl, že je to už trochu blíž. Dál sa teda na útěk. Utěkál co mohl, až už pomály nemohl decha popadnút. Viděl už, že tom nijak neuteče. Zas to stálo tak deset kroků od něho. Včíl už dobře viděl, že je to chupaté a na hlavě to má rohy, nemože to byt nic jiného než čert. Dál sa znova do útěku a to zas vúpaty za ním. Dyž konečně vyběhl z hája ven, zamhlilo sa mu v očách, ostál bez sebe a spadl na zem. Když po chvíli zas přišél k sobě, milý čert stál dva kroky od něho a udělál: “Méé.” Byla to koza a myslím sa v noci také bála, tož šla pořád za ním. To ale nikomu neprozradíl, protože by sa mu všeci smíli.

Franta Š. zas mlél před rokem u Žandovských a také jak domlél, šél o půlnoci dom. Za chvilku ale doletěl zpátky do mlýna, oči vyvalené, celý zděsený, že z něho dlúho nemohli dostat slova. Dyž sa trochu uklidníl, tož vykládál, že před sebú viděl velikého ohnivého chlapa s ručiskama roztahnutýma, jak dyby ho chtěl chytit. Byli tam dvá mleči a mlynář. Zebrali laterňu, vzali si palice a šli sa podívat ven. Jak došli na to místo, co jim Franta ukázál, tož ať hledali jak hledali, kromě řady prastarých vrb neviděli nic zvláštního. Byl ale větr a zhasl jim světlo, Jak nastala tma, hned všeci uviděli, jak jedna stará práchnivá vrba aj s haluzama světélkuje. Opravdu to vypadalo jak ohnivý chlap.

Myslím eště víc sa kdysi dolekál hen Jura M. Kdysi lámál na Kobylici kameň. Drobný a štorčák brali od něho formané na silnice a hrubý, lícnější na stavéní. No a zrovna ten deň sa mu dařilo vylamovat samé větší kameně. Skalu měl odkrytú tož lámál a vynášál navrch. Už bylo hromada hodin, dyž začál skládat sáhu a než ju složíl, bylo tma jak v měchu. Posklúzál náčení a vydál sa dom. Tegdá fúkál akorát silný horový větr. Jak tak ide po cestě, učúl za sebú jakýsi šustot, ohlédne sa a vidí, jak za ním cosi letí, bylo to jak bečka. On né že by ostál stát a podivál sa co to je, dál sa na útěk. To ale pořád vúpaty za ním. Jak doběhl dom, zima s ním mlela a nebyla s ním žádná řeč, šak to aj týdeň odležál. No a co myslíte, že to bylo? Větr tam kdesi z meze zebrál guču trňá, no a jak sa to dostalo na cestu, tož sa to dúle kopcem gúlalo za ním, jak to hnál větr.

Lebo hen Prajza. Dojeli odkáďsi neskoro večér a potmě poklúzali. Dali kravám a šli na mlatevňu donést otépku slámy na podestlání. Na mlatevni vlezú do stodoly a místo otépky chytnú chlapa, kerý tam ležál jak mrtvola. Lekli sa tak velice, že do štrnásti dňú bylo po nich. A to tam ležál starý Sovčisko ožhralý jak prasa. Jak šél okolo humen, otevřél si vráta od záhumní, vlézl do stodoly a tam spál.

Lebo kdysi u muziky vykládali si chlapčiska s děvčicama jak sa kerá bójí chodit sama dom. Hned sa také nabízali, že jich doprovodijú. Při tom jim pravda vykládali aj o všelijakých úkazoch a strašidlách. To víte, že sa děvčiska bály, enom Aneša M. říkala, že ona sa nebójí ničeho, že by aj na kerchov šla o půlnoci sama. Bylo akorát před půlnocú a tož chlapci hned, že jí dajú pětku, když na ten kerchov půjde. A na důkaz, že tam opravdu byla, mosí donést dřevěný kříž z nekerého hrobu. Anéša šla a netrvalo dlúho, byla v hospodě zpátky aj s křížem. Ale chlapci dělali drahoty. Pětku prý jí dajú, až ten kříž zanese zpátky tam kde ho vzala. A tož ho nésla nazpátek. Tma bylo jak v měchu a větr od hor fučál enom to hučalo. Ščasně došla až na kerchov, brzo našla aj hrob, z kerého kříž vzala. Klekla a chtěla ho zastrčit zpátky do ďúry. Jak sa ale ohnúla, větr jí odfúkl pentle z lelíka a šátek jak ho měla na ocas uvázaný nad tú ďúru. Ona si toho nevšímla, zastrčila kříž do zemi a připichla tam aj konec šátku a pentlu. Chce vstat, ale nejde to. Hned pomyslela, že ju tam ten nebožtík drží a že ju chce za trest vtahnút do hrobu. Zakříkla na méno boží a ostala bez sebe. Chlapci, když dlúho nešla, šli za ňú a našli ju tam málo živú. Odnésli ju dom a do týdňa měla pohřeb.

Prvéj sa také hodně pásalo aj v noci a při tom prý ten lebo ten viděl nejaké strašidlo lebo hastrmana a potom sa o tom všady vykládalo. Ti co byli bojazliví, nikdy v noci pást nechtěli. Já sem také v noci pásál a bylo mně divné, že sem jakživ žádného strašidla neviděl. Až jednú sem pásl koně až do jednéj hodiny po půlnoci. Tegdá sa vykládalo, že býl v Hradišti cirkus a že jim z tama utékl medvěď a doposud že ho nenašli. Aj prý po déšti ludé v poli šlapy od něho viděli. Já sem měl ale v noci dycky u sebe revolvér, tož sem sa nebál. Jak byla jedna hodina, zebrál sem koně, sedl na jednoho a jedu dom. Dojeďa na silnicu u Sadílkového díla pod městečkem jak je tá kříkopa do potoka, najednú koně začali frkat a tlačit sa až ke kraji silnice na tú stranu k dílom. Tam býl pod cestú břeh dobrého jeden a půl metra. Podivám sa lepší a vidím nalevo u saméj silnice cosi čapět. Bylo to veliké jak jalúvka, čapělo to na řiti a dívalo sa to na mě. Oči sa tom blyšťaly jak taléře. Mráz ně přešél po zádoch. Co to enom može byt!? Najspíš to bude ten medvěď! Ale nech je to co chce, povidál sem si. Zastavíl sem koně, uchaňkál jich, namíříl sem na obludu revolvér a prásk! Následek býl nečekaný. Koně už aj tak dolekané nenadálým výstřelem načisto zdivočeli, jedným skokem skočili ze silnice dúle teho břeha na díly a už jich nebylo. Neočekávaným skokem koňa doprava sem zletěl jak hruška do kříkopy u silnice. Ani sem sa nehrabál ven, enom sem čekál, skoro-li to na mě skočí a roztrhá na lunty. Když sa chvílu nic nedělo, tož sem pomály vylézl na silnicu a nahlédl co je. Nebylo už nikde nic. Potvora sa ztratila jak dyby sa pod ňú zem slehla. Tož já hép, nohy na ramena a letěl sem dom enom sa za mnú prášilo. Koně už čekali u vrát. Otevřél sem jim, pustil jich na dvůr, ale tam sa zas zastavili a dál ani krok. Na dvoře tak strašný kravál a břešťání jak nekde v horách. Podivám sa co je a tam hejno koček! Bylo jich ale šest a mezi sebú sa bily a řvaly při tom až sa to rozléhalo. Hned sem si zpomněl na čarodenice, keré sa prý rády v kočky proměňujú a vrhnú sa prý aj na člověka. Strach sem ale překonál. Šak su doma, co sa ně može stat, řekl sem si. Namířím do nich a jak tak byly všecky v guči, prásk, prásk! V okamžéní byly pryč, aj tá, kerú sem zasáhl. Ráno tam bylo enom trochu krvi. Žádnéj nenapadlo vrhnút sa na mě. Kočky dyž sa hónijú, strašně škaredě řvú a před ničím neutečú. Sú jak slepé a tož sa jich bár kdo doleká a myslí si, že sú to čarodenice.

Roku 1909, bylo to myslím jaksi na podzim v listopadě, onemocněla Dufkom nad kostelem děvčica, měla asi 12 roků. Naráz sa roznéslo po dědině, že tam u nich straší. Děcka ze škole sa tam hned utěkaly dívat. V jizbě aj v síni bylo čut třískání a řinčání, ale jak tam nekdo vešél, hned to utíchlo. Řinčalo to plechové náčení a aj dyž ho dali do žigle a zavřeli, vyletělo to zaséj ven a řinčalo to dál. Volali tam aj velebného pána, ale ten tam nešli. Doktor tam býl a pravíl, že to má prý nemocná nejakú elektrickú nemoc. Víc to ale žádný nijak nevysvětlíl ani nevyzkúmál.

A eště vám povím o jednom strašidle, keré sem na vlastní oči viděl. Tož jednú, bylo to na podzim dyž sa kopaly erteple, sem zas pásl v noci koně Zatrávníky. Kdosi tam měl pěknú strniskovú jatelinu a tož jim pěkně šmakovalo. Velice brzo sa dobře napásli a dyž bylo půl noci, už sa pást nechtěli. Tož zebera koně a sedňa na jednoho z nich, jedu dom. Měsíček pěkně svítíl a chvílama sa po nebi hónily takové roztrhané mračna. Když sem dojél na rozcestí u kříža a koně sa stočili doprava k mostu, najednú začnú špicovat oči, frkat nosem a dál ani krok. Rozhlédám sa a nic sem neviděl. Slezu z koňa a vedu jich u huby. Pár kroků šli, ale zas začali přešlapovat a enom sa točili nazpátek a k mostu ani čut. Podivám sa lepší a vidím, že tam vprostřed mosta cosi stójí. Co to enom može byt? Vrátil sem sa teda aj s koňama pár kroků a uvázál sem jich u trnky vedléj cesty. Připravíl sem si revolvér a idu k mostu. Tak na patnáct kroků od mosta sem ostál stát. Vtom vyšél zpoza mračna měsíček a já vidím, že je to veliké jak člověk, hlavu to má jak puténku, oči sa tom blyštijú jak taléře. Na hlavě rohy, veliký břuch, dvě nohy a tak sa ně zazdálo, že sa to oháňá ocasem. No nemože to byt nic inšího než čert a čeká si tady na mě. Hned sem si zpomněl na všecky svoje hříchy. Bylo ich dost a lesti si čert ide pro mě, tož chce co mu právem patří. V duchu sem sa modlíl a slubovál, že sa polepším, lesti sa dom živý eště dostanu. Vlasy mě stály na hlavě jak hřebíky až širák nazdvihovaly. Na zádoch husí koža jak fazule a do řiti by mně ani zatesaný vlas snád nezarazíl. Co včíl?! Vrátit sa a přejet potok Podedrahy na Stanovnisku a Drahama dom? To je trochu daleko a lesti je to čert nebo hastrman, tož než tam dojedu, može už na mě čekat v potoku a tam sa mosí jet přes vodu, tady je přeca most. Namíříl sem na to revolvér a řekl sem si, nech sa stane co chce, střelím. Ruka mně ale klesla. Vzpomněl sem si, kdyby to tak býl negdo ustrójený za čerta a já ho zastřelíl! Tá hrůza – četníci, řetázky, hárešt... Brrrr! Chtěl sem zavolat, aby to odstúpilo, jináč že střelím, ale za živý svět sem slova ze sebe dostat nemohl. Nezbývalo, než napřed po tom hodit kameněm a potom s namířeným revolvérem čekat, co sa stane. Vzál sem teda kameň a ze svéj sily sem hodíl. Trefíl sem – enom tu žuchlo. Obrátilo sa to na mostě a já rázem vidím, že je to čísi kráva. Buď sa tam dostala dílcovú cestú jak hnál pastýř dom, alebo domácí nebyli eště doma a když jí nikdo neotevřél, tož šla za dědinu a popásala sa na kříkopě. Popadl ně vám naráz takový vztek, ulomíl sem si z vrby chábovec a mlátíl krávu hlava nehlava. Tá sa dala do útěku a tá tam. Koně potom přes most už pěkně šli.

Horší už sa dá vysvětlit to, jak nekoho vodila mátoha. Kdysi tady byli mladý velebný pán, menovali sa Ptáček. Ten byli ve Lhotě na hodách, jak sú tam hody, na svatú Annu, ve žňách. Před půlnocú sa vydali na cestu dom. Měsíček pěkně svítil, světlo bylo jak ve dně a jak tak šli, dívali sa chvílu na Měsíc. Najednú došli k potoku. Obrátili sa teda, chvílu šli a naráz došli k potoku zas. Otočili sa v opačnú stranu a po chvíli byli zas u potoka! To už začali mět trochu strach. Stójijú, hledijú do vody a povidajú si, ná tož já sa snád od toho potoka nedostanu, co už je všady enom potok? Vtom jich napadlo, že chcú-li sa dostat do Hluku, mosijú jít proti vodě. Vytahli z kapse bílý kapesník a hodili ho do vody. Ten plavál po vodě tak jak voda tékla a tož sa oni vydali opačným směrem. Za chvílu došli na cestu a ščasně sa dostali až do Hluku. Vykládali to oni sami a ten k tomu jistě nic nepřicigánili.

Takového něco kdo sám nezkusí, nikdy si to vysvětlit nedovede. Jisté je tolik, že když je Měsíček v úplňku a podivá sa naň ten kdo je trochu unavený, tož při tom hned usne, ale spí tak, že može aj chodit a trochu aj myslet. A to sa potom říká, že nekeří ludé sú náměsíční. Že by ale měsíček mohl nekoho vytahnút na střechu, to sa ně nezdá. Chodit takový člověk može, ale enom tak jak dyby nespál. Žádné divy dělat nemože. To sem mockrát zkusíl aj na vojně, že při dlúhých pochodoch v noci člověk šel a při tom spál.

(podle Josefa Dufky)