Vřivá voda

Východním směrem od Hluku k Boršicím v poli zvaném "Rovné" se nacházela od nepaměti studánka, které se říkalo "Vřivá voda". Její existenci zaznamenal i známý český kronikář a dějepisec Kosmas. Zmiňuje se o ní ve svých spisech i T.Jordán z Klausenburku. Píše: "Nedaleko vsi Hluku zdobené v líbezném zákoutí vkusným zámkem pánů z Kunovic, lze na dostřel kovového samostřílu směrem k jihu spatřit pramen... stinná stezka vede k němu. Jest na plochém místě a nepozdvihuje se nad rovinu půdy, nýbrž je uvnitř nepatrné prohlubiny. Sotva lze mluvit o prameni, poněvadž neteče. Řekl bys, že jest to spíše díra v zemi neb nádržka po kraj naplněná vodou z méně vydatného pramene." Hlucká voda jakoby prý neustále vřela, avšak ani kapka nepřekypěla přes okraj jamky. Bubliny stoupaly do výše a splývaly spolu, přičemž vody napohled ani nepřibývalo ani neubývalo. Šuměla však a hučela, jako když vře voda v kotli. Jinak byla nečistá a kalná. Obyvatelé kolem Hluku věřili, že je v té vodě nějaký duch či božstvo. Voda prý se utišila a zastavila, když k ní přistoupili lichváři, cizoložnice a podobní hanebníci. Když se pak vzdálili, voda se prý vrátila do původního stavu. Ještě v 16. století byl vyprávěn těm, kteří nevěřili této pověsti, případ jejich bývalého světáckého pána z rodu Žampachů, který se chtěl přesvědčit o pravdivosti pověsti a to před svědky. Přehnal se proto plným tryskem kolem vody. Přítomní prý viděli, jak voda ustrnula v okamžiku, když se blížil k prameni. Znovu se pak rozvířila, když se vzdálil.

Daleko široko byla hlucká voda známa jako léčivá. Přicházeli k ní lidé dokonce až ze Slovenska a nabírali si vodu a bahno na mazání nemocných. Jedna z pověstí vypráví, že jakási dívka si takto přišla pro vodu, avšak studánka byla prázdná. Šla tedy domů s nepořízenou a nemocná, pro kterou měla být léčivá tekutina určena, prý brzy zemřela.

Nad studánkou rostl šípkový keř, na který přinášeli lidé různé části oděvů nemocných. Věšeli je na větve keře a věřili, že to marody zbaví jejich neduhů. Zdaleka bylo vidět ověnčený keř, což dobře sloužilo k orientaci všech, kteří mířili ke studánce. Bylo také zvykem ukládat u studánky peníze od nemocných. A protože byli lidé velmi pověrčiví, nikdo si je nedovolil sebrat.

Léčivé vlastnosti vody se pokusil objasnit i Dětřich z Kunovic. Načerpal hlucké vody do měchů a džbánů a doma se v ní po ohřátí koupal několik dnů. Nepocítil však žádné zvláštní úlevy. I pozdějšími rozbory bylo potvrzeno, že hlucká voda žádné léčebné vlastnosti nemá.

**************************************************************************************************************************

Poznámky kronikářky:  Majitel pozemku Tesařík vykopal v roce 1914 blízko studánky 4 m hlubokou studnu, přičemž narazil na dřevěný rám. Do rána byla studna plná vody, takže od dalšího hloubení bylo upuštěno. Pozdějším odvodněním polí se voda ztratila. Vycházely jen plyny, které při zapálení hořely. Zkouškami bylo zjištěno, že v hloubce asi 100 m se nachází ložiska metanu. Po tomto objevu se našli podnikavci, kteří během druhé světové války po oficiálním povolení kutali na několika místech. Akce však skončila pro nedostatek finančních prostředků.V padesátých letech 20. století tu závod Autopal těžil metan.