Vzpomínky Františka Mitáčka zvaného „Baron“ *26.4.1893 + 23.12.1967

Psáno v Hluku v roce 1964

Pamatuju si, že bylo v roku1902 až 1903 v Hluku 600 domů, poslední číslo domu bylo 606 v Uličce, co bývá Páč. Ten barák stavili Koneční. Od tedy je Hluk jednú toliký.
Do roku 1907 jsem chodil do školy. Hned po vyjítí školy jsem jel do Neukirchenu – Rakousy. Tam byla továrna na nitě. Měl jsem 1rýnský denně. Pracovalo se od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. Snídaně byla půl hodiny, oběd 1 hodina a svačina půl hodiny, takže se pracovalo 10 hodin. Bylo velmi lacino. 1 kg masa stál 30 krejcarů, za 10 krejcarů bylo 6 vajec. Odřezky ze šunky za 10 krejcarů nezedl ani chlap za celý deň, tolik toho bylo. 1 zlatý neboli rýnský byl 100 krejcarů. Já jsem si tedy koupil hodinky za 90 krejcarů a šly mně 25 roků a nedělál jsem na ně ani jeden celý deň. Rohlík byl za 1 krajcar. Úrody nebyly skvělé, byly všude močály a byly ještě dřevěné pluhy, které jsou dnes v muzeu. Mlátilo se cepy, pralo se pístem na potoku, svítilo se petrolejovú lampičkú. Chleba se pekl doma, každý týden až 6 pecnú, každý pecen měl 5 kg. Bylo v každé domácnosti moc dětí, 8, 10 i 12 dětí. Spávaly s rodiči v jedné izbě. Rodiče spali na lůžku na slamníku a děti na lavách, na zemi, na peci, zakryté kožuchem nebo halenů nebo kabátama. Tedy eště šporáky nebyly, vařilo se na ohništi nebo v peci v železných hrncoch. Byly takové vidlice a s tyma sa železné hrnce přistavovaly k ohňu. Ty vidlice vypadaly tak jak sa malujú čerti s něma.  Almary a kredence také nebyly. Nevěsta měla do výbavy žiglu nebo truhlu a peřiny. Chodilo se v krojích i ve všední dni. Odvedení vojáci nosili za širákem nebo baranicú vonice také aj ve všední deň. Vonica mosela byt. Noviny nebyly. V zimě se dralo peří, vyšívaly se kroje a vykládalo se o hastrmanech a zázrakoch. Kdo si chtěl postavit chalúpku, napřed si mosel nadělat tihel-kotovic, nanosit dřeva na krovy a rodina mu pomohla postavit. Chalupa tedy stála i 200 zlatých. Pila se kořalka z kvitu, kúřila se fajka, v městě cigára. Auta a aeroplány tedy eště nebyly. Protože bylo soukromé vlastnictví, mládenci si vybírali bohaté nevěsty. Děvčica byla bohatá, když měla moc měřic pola. Začátkem století se věřilo eště na čarodějnice. Dost bylo lidí, kteří chodili na Žítkovú nekom učarovat, kór baby kořenářky.

Velká Bytča
V roku 1908 jsem se šel učit zedníkem do Velké Bytče, přestavoval se tam pivovar-tehdy to patřilo do Uher-Maďarska. Tam byl správcem velkostatku Čech, jmenoval se Frič a když viděl, že jsem šikovný, vzál si mě za sluhu. Bydlel jsem u něj v zámku a udržoval čistotu v jeho prostorách až do roku 1912. V tomto roku majitelka velkostatku paní baronka Hermine Popper si nechala vnitřek zámku přestavět a nastěhovala se z Vídně do Velké Bytče. Přivezla si z Vídně komorníka a komornou slečnu Honig. Holzer byl spíš komorníkem u Hofrada Hahna, otce paní baronky a po jeho smrti přišel k nám jako vysloužilý sluha. V tom čase přišel k nám Hágendorf a Bumba jako kočové. Paní baronka potřebovala ještě jednoho sluhu a proto správec Frič doporučil jí mě aby si vzala, že su spolehlivý a věrný. Tak já jsem přešel do zámku a na moje místo přišel Barcalík. Já jsem se učil komorníkem. Když bylo moc hostí, pomáhal jsem servírovat, skládat servítky na různé variace a dekorovat stůl a pokládat zlatý a stříbrný příbor a sklenice. Taky jsem dostal novú livreju tj. stejnokroj komorníka. Servírovalo se jen ve stejnokroji s bílým límečkem a bílou mašlí s bílými rukavičkami. Když býl čas, slečna Honig mě učila německy i sl. Túny. Služebnictvo bylo německé a mluvilo se jen německy.
Zhruba v roku 1910 jsem dostál dohled nad zámkem, aby byl čistý. Nesměli se tam krmit ani koně ani voli. A tedy jezdívali do zámku s vozama k právníkovi Pokornému ti, kteří chtěli sepsat testament. Také dojél jeden, na slámě na vozi vézl otca k pořízení poslední vůle. Vůz s volama nechál stát na dvoře. Volky žrali seno a já jsem šel za ním, aby jich dál za bránu, že na zámku se nesmí krmit, že je to zakázané. Nechtěl poslechnút a já jsem věděl, že bude zle, jak to správec Frič uvidí. A on akorát šel. Řekl jsem mu, že majitel povozu je v kanceláři a že mě neposlechl. Správec mě poslál pro něho a hned mu velice přísně nakázál odjet s vozem za bránu. Ale ten člověk neposlechl ani jeho. A tu mu dál správec takovú velikú facku, že sa chlap hned zvalíl a začál krvácat a já jsem myslél, že je zabitý. Vstál až za ¼ hodiny, poutírál sa od krvi a hned jel s tyma volkama za bránu. Správec mě poslál pro něho, ale on nechtěl jít, asi sa bál, že dostane eště pár facek. Nakonec jsem ho ale přemluvil. Správec mu hned bez řeči dál 10 rýnských, to bylo 20 korun – za to dostál kúpit 60ti kilové prasa nebo 100 kg bílé múky. Ten chlap za to správcovi políbil ruku a velice mu děkovál za tú facku – tak byly tedy peníze vzácné. Správec mně potom říkál, že mu vůbec není líto za tú desinú (10 rýnských), že tá facka stála za to, že mu ju dál s chuťú.
V tom čase (r.1912) uherská vláda nařídila odhad majetku každého občana skrz placení daní. Paní baronky měla odhadnutý majetek a lesy na 75 miliónů korun rakúských ve zlatě – tedy byly zlaté peníze 10-ti koruny a 20-ti koruny, dukáty opravdu zlaté.
Představte si, co to býl za majetek – lesy, celá Petrovská až po moravské hranice, celá Čadca, lesy, pivovar, sirková fabrika, nábytková továrna, pila, lihovary, čtyři dvory, zámek Podhradí u Povážské Bystrice, v Trenčíně hotel Eržíbet, nynější Tatra hotel, v Trenčíně také celá jedna ulice domů, pak různé akcie, to všecko i s Bytčanským zámkem patřilo jednomu majiteli – paní baronce Popperové rozené Hohnové.  A teď její přímý potomek Vilhelm Ing. Nemá z toho nic, ani byt. Jak se to stalo, takový majetek v jednych rukách? V 17. století, když byly války s Turky, tedy přišel praděd Popper z Polska jako žid do Bytče a udělal si obchod s dřevem v malém.Při tureckých válkách ho rozšířil a dostál zakázky na dodávky dřeva až do moře. Měl všude známosti, posílal dříví plťama (vorama) do Presburga (Bratislavy). V Bytči dostál to dřevo zaplacené a v Presburgu to samé dřevo dostál zaplaceno zas, protože tam bylo jiné velitelství. A to dřevo jak došlo na moře, zas dostál zaplacené, takže jedno a to samé dřevo dostál třikrát zaplaceno. Takže za ty turecké války vydělál milióny a mohl si lesy už kúpit. A tehdá Císař pán potřebovál peníze na další války, tak prodával tituly grófské a barónské. Koupil si žid Popper za jeden milion korun titul „barón dědičný na věčné časy“. Jeho syn býl baronem a měl majetek a peníze. Jeho vnuk baron Popper byl flamendr a začal utrácet peníze i majetek. Hledal bohatou nevěstu a jelikož otec paní baronky Hofrád (tj. dvorní a císařský rada) nadělál milióny a chtěl svou dceru Hermínu provdat za šlechtice, dal souhlas k sňatku. S věnem, co dal dceři, byly zadlužené popperovské majetky vyplaceny a začalo se nanovo hospodařit bez dluhů.
Z manželství vzešly tři děti: Hedwig, Lothar a Arthur. Baron Popper ale dobrotu nedělál. Byl hrubé povahy a rozhazoval peníze a prohrával v ruletě v Monte Carlu, kde nejeden šlechtic za noc prohrál i celý majetek. Příklad: baron Popper si najal rychlík do Budapešti, vzál si tam do rychlíku cigánskú kapelu i herečky a jel až do Budapešti s něma, samozřejmě, že to stálo statisíce, takový výlet. Tak se stalo, že majetek zadlužoval, až ho načisto zadlužil, o rodinu se nestaral, takže koncem minulého (19.stol.) století paní baronka zažádala o rozvod. Ten byl povolen, majetek se dostal na buben (exekuce) a paní baronce ostál jen titul a jméno. Tehdy otec od paní baronky, aby zachránil ten majetek, tak ho při veřejné dražbě koupil. Tady platí přísloví „co dědek nastískál, to vnuk provýskál"! Po rozvodu se muž od paní baronky odstěhoval a zapomenut umřel v chudobinci v Budapešti asi v roce 1925. Paní baronka jako rozvedená paní začala s dětmi hospodařit. Dcera Heda se provdala za cukrovarníka Redlicha v Kojetíně. Dostala věnem od matky 1 milión korun. Redlich byl majitelem vícero cukrovarů. Měli spolu 21 dcery, ale jelikož byl zarostlý chlupama po celém těle jak opice (sám jsem se ho lekl, když jsem ho při jedné návštěvě v Bytči viděl holého, byl celý zarostlý jak medvěď), bála se ho, až pak se s ním rozvedla a odjela do Švýcar a tam učila v Bernu jako profesorka. Tam se znovu provdala. Pochovaná je v Bratislavě. Nejmladší syn Arthur když se ženil, dostal od matky věno 1 milión korun. Vzal si ženu z Brna, měli továrnu na porcelán. Koupil si zámeček ve Štýrském Hradci v Rakousku. Byl při tom i dvůr a při nejistých politických poměrech to musel zanechat tam a odejít do Velké Bytče. V novém zřízení se z něho stal obyčejný dělník ve fabrice a tak se krenkovál (z něm. krank=nemocný?), až umřel a je pochovaný v Bytči. Baron Lothar byl miláček matčin a byl jí poslušen. Byl doktorem přírodních věd a nadporučíkem u hulánů. Měl titul Excelence baron von Popper Podhrady, majitel velkostatku. Já jsem se ženil 20. dubna 1920 a pan baron Lothar 20. května 1920, o měsíc neskořéj jako já. Svatbu měl ve Vídni. Než se oženil, přestoupil na katolickou víru a náboženství ho vyučoval tehdejší děkan bytčanský, který ho i ve Vídni sezdával. Jeho žena pocházela z kapitalistické buržoazní rodiny Rotchildů rakouských. Z tohoto manželství vzešel syn Vilhelm, který je inženýrem na pozemních stavbách v Bratislavě. Manželství bylo nešťastné. Po narození syna Vilhelma v roce 1921 žena a matka opustila zámek a jezdila se svými psy po světě a dělala dluhy manželu Lotharovi. Ve Vídni v hotelu museli vařit zvlášť pro její psy. Statisícové účty musel platit její muž Lothar. Syna Vilhelma vychovávala babička v Bytči. Když manželka neuposlechla Lotharových výzev k návratu, prohlásil ji za marnotratnou a přestal platit její účty. Ona se proto chtěla zmocnit syna Vilhelma a to se jí také podařilo. Při jeho pobytu ve Vídni ho unesla a odjela s ním na neznámé místo. Otec hned najal detektivy a ti ji našli na Semmeringu. Lothar hned pro mě telegrafoval, abych pro něho dojel do Vídně. Když jsme ale dorazili na Semmering, už tam nebyla. Když ji detektivové zase našli, šel tam otec sám. Vrhla se na něho jako lvice, velice ho poškrábala a dítě mu nevydala. Když viděl, že po dobrém to nejde, zažádal o rozvod. Než o něj zažádal, musel mět právo domovské zde na Moravě, protože na Slovensku tehdy platily uherské zákony a ty rozvod nepřipouštěly.
Domluvili jsme se, že se pokusím jemu obstarat domovské právo zde v Hluku. Také se mně to podařilo. V roce 1925 obdržel domovské právo v obci Hluk. Ten večer jsme projedli a propili 3000 korun. Krom toho dal 5000 korun do chudej kase obecní  a 5 vagonů dřeva na školu a do kostela dřevěnou dlážku, která slúží doposud občanom. Trvalo to dva roky, až nejvyšší soud rozhodl, aby jí nic neplatil, ani na dítě, ani její účty a byl povolen rozvod. Když viděla, že všecko prohrála, vrátila dítě, tehdy již školou povinné, otcovi. Babička ho pak vychovávala až do své smrti.
Rozvodem se ztenčil majetek barona. Velké statisíce stáli advokáti a soudy. Proto se baron rozhodl, že prodá zámek Podhradí, který byl v roku 1918 vyrabován rozvášněnými lidmi. Jak k tomu došlo?
Vracím se ke světové válce do roku 1914, když zuřila válka a já býl ve službách baronky. Byl jsem od ní vyreklamovaný na jeden rok (zproštěn vojenské služby), ale v roce 1915 jsem musel narukovat do Brna ke třetímu pluku. Po výcviku jsem jel na taliánskou frontu
Rovereto, Galiáno, Sanicole, Insbruck a po několika měsících nás poslali na ruskou frontu. Tam jsem byl v roce 1916 vyznamenán stříbrnou medailí za záchranu telefonu při útoku. V roku 1917 jsem byl vyznamenán zlatou medailí a povýšen na kaprála za záchranu kanónu.
28. října 1918 mě v Bytči zachopíl převrat. Spojíl jsem se s tamními činiteli a začali jsme  organizovat vojsko na osvobození Slovenska. V Bytči v tu dobu začaly rabovačky. Tam i jinde byly vyrabované všecky obchody. Já jsem v tu dobu organizovál stráž na mostě přes Váh, aby nám ho Maďaři nevyhodili do vzduchu. Když si lidé otevřeli pálenicu v Hričově, kde byly zásobárny kvitu (kořalka), začali si ho nosit v kýbloch dom. My jsme dali na most veliké bečky a každý, kdo nésl kvit nám mosél polovičku do nich odlét. Oni napřed nosili petrolín z vlaku, ale když viděli kvit, tož vylévali z hrnců petrolín na dvůr a léli do nich kvit. Když si potom gazda na dvoře zapalovál fajku a odhodil sirku, ve chvíli byl celý barák v plameňoch, aj hlina hořela. Bývali by vyrabovali aj bytčanský zámek, ale měli jsme tam v té době moc kvérů a flint a tož si netrúfali. Zámek v Podhradí ale vyrabovaný byl, protože jim kastelán otevřel bránu. Byly tam veliké sklepy a v nich množství vína i šampaňské tam bylo. Když došli rabovači do sklepa a začali rozbíjat flaše šampaňského a to pěnilo a oni mysleli, že je to nejaký sifón a pili to jak vodu. A tak sa opili a začali sa bit sklénkama. Já dyž sem tam za 14 dní došel, to byla spoušť, krvi všady, aj sem tam našel na zemi prst z ruky odřezaný. Říkám, že člověk je největší hyena na světě, když je nepříčetný.
Zlato a stříbro jsem v Bytči zazdíl do komína, baron mně za to dál 5000 korun. On potom řekl, že to zlato a stříbro ludé vyrabovali. Nikdo nevěděl, kde je to skované, jenom já a on. Bylo v té široké zdi jak v hrobce. Kastelán ho, to zlato a stříbro, prodál v roku 1919 do Polska a tak moc peněz dostál zaň, že jich se ženou celé dni počítali a nemohli jich spočítat, až se z toho oba zbláznili a umřeli. Staří ludé říkali, že peníze sú smrť a kdo jich nemá, že je hňup (hlúpý).
Teď se vracím k prodeji toho vyrabovaného Podhradského zámku. Nábytek, co tam zůstal, paní baronka rozdělila mezi služebnictvo, i já jsem z toho dostal různé věci i porcelán. Paní baronka si z toho nic nenechala, ani se tam více nešla podívat. V roce 1920 prodali zámek i s příslušenstvím Agrární bance v Brně za 10 miliónů korun.
V tom čase židé a finančníci nedůvěřovali naší republice, i Slováci byli proti Čechom. Tehdy byl zavražděn doktor Rašín, ministr financí, protože nechál okolkovat peníze, aby naše koruna získala hodnotu. Baron začal se svými poradci přemýšlet co s těmi deseti milióny. Rozhodli koupit za ně říšské marky a uložit jich v Německu, protože nevěřili v existenci ČSR, počítali, že se rozpadne. Ale v roce 1923 začala v Německu i v Rakousku taková inflace peněz, že jich nestačili tiskárny tisknout.Tak třeba jedna česká koruna stála až 2000 šilinků rakouských a 100 000 německých marek. Škatulka sirek tam stála aj 200 000 marek, známka na dopis půl miliónu marek. Panu baronovi zbylo z těch deseti milionů, co tam měl uložené, tak na zaplacení jednoho oběda, prostě přišel na mizinu. Ta inflace byla v Německu proto, že prohráli vojnu a museli dat svoje zlato na reparace. Moc lidí u nás i v Německu tehdy spáchalo sebevraždu, když přes noc ztratili všecky peníze. V roce 1919 se u nás kolkovaly papírové peníze, za 50 nekolkovaných byla 1 koruna kolkovaná a byla podložená zlatem. Česká koruna byla vzácná i v zahraničí, protože se za ňu dalo dost kúpit.
U nás v republice byly poměry stabilizované až do roku 1930, jinde řádili anarchisté a vraždili. V roku 1930 začala velká nezaměstnanost a stávky, lidé chtěli práci. Podpora v nezaměstnanosti činila 10 korun denně. Soukromé podnikání vázlo, na všecko chyběly peníze. Organizovaly se nouzové práce. V Hluku se udělala silnice do Boršic přes Babí hory. Sedláci měli zakázané set moc žita, protože pro ně nebyl odbyt. Metrák ječmeňa stál i 60 korun. Každé ráno stálo u obce (radnice) aj 200 chlapů co chtěli lístky na živobytí nebo prácu. Chlap vydělál denně 12 až 15 korun. Bylo to tak až do roku 1935.
Já jsem měl ušetřené peníze v agrární bance, filiálka Velká Bytča. 31. března 1927 byla tato banka za bílého dne přepadnutá lupiči. Ti přišli s revolverama a nožama, každý úředník si musel lehnút na dlážku, zavázali jim drátem ruky a vybrali z pokladny skoro sto tisíc korun. Akorát tam šel náš faktor z pily, nésl tam uložit peníze. Začal křičet o pomoc a lupiči ho sedmi ranami nožem probodli a usmrtili. Lupiči utekli do lesů, tam po nich pátrali četníci, přijelo i vojsko až z Trenčína a uspořádalo na lupiče hon. Byli při něm zastřeleni dva četníci a jeden dobrovolník, který lupiče pomáhal chytat. Jeden zloděj byl chycený živý, ostatních postřílali. Ten chycený byl po soudě v Trenčíně v roku 1929 popravený.
Agrární banka v roku 1934 nečekaně zkrachovala, tak jsme dostali jen 30 % z vkladu na splátky na 5 let. Já jsem pak svoji vkladní knížku prodál Tatra bance. Tak mně poradíl ministr Mičura, on byl v Tatra bance předsedú správní rady.
Tá banka zkrachovala proto, že poščávala židom peníze na směnky na čachrování s dřevem. Tedy rázem dřevo padlo z 80 korun za kubík na 18 korun za kubík, takže ti židé nemohli splatit směnky a banka neměla peněz. Generální ředitel té banky tam měl uložených 5 miliónů korun a jak se to dozvěděl, tož se z lovecké flinty zastřelil. Já jsem ho velice dobře znál, chodíl k nám na hony do Petrovské. Takové hony, to byla dycky veliká slavnosť. V Petrovské byl zámeček postavený (lováreň) a tam se chystaly hostiny lovecké. Já jako komorník jsem se staral o stůl a dekoraci. To bývalo od jara až do zimy.Tetřevi, srnčí, jeleni, divočáci, někdy i medvědi, divoké kočky, lišky a kuny aj rysi. Na stolech zvláštní ubrusy, stěny vyzdobené kapitálními rohy a vycpaná různá zvířata a ptáci. Měli jsme i bílého srnce vycpaného. Prostě velká nádhera a bohatství na každém kroku. Kočáry krásné žluté, koně teplokrevné a všude livreja, hajní, ferstři i oberfestři. Nejkrásněji bylo v lese na jaře, koncem dubna, když slavíci začali zpívat o 3 hodinách ráno, 12 arií odzpívali a každú na jinú škálu. Takový to byl život, v samých radovánkách. Když jsme jeli kočárama přes dědiny, přes Petrovice, Kolarovice nebo Hričov, vybíhali lidé ven, to byl pro nich svátek, že panstvo urozené jede.
To trvalo až do roku 1936, ovšem už v omezené míře. Baron si koupil za 120 tisíc auto Škoda šestiválec, velký, aj spávat se v něm mohlo. Potom už býl jen jeden pár koní. V tom roku jako nemocný jsem šel do důchodu a přestěhovali jsme se do Hluku.

Hluk

V Hluku jsem začal politickú činnost. Byl jsem ve straně lidové (Šrámkově) jako jednatel (tj. tajemník) a vedl jsem stranu i do voleb  v r. 1937. Při volbách jsem byl zvolený do obecního zastupitelstva a stal jsem se zástupcem sekretáře Hrdiny, až přišla okupace republiky Německem v r. 1939 a pak nová světová válka, již druhá. Při okupaci začalo lístkové období, tak jsem převzal rozdělování potravinových lístků. Přišly těžké doby. Republika byla rozkouskovaná, ze Slovenska se stal samostatný Slovenský štát pod vedením strany ľudovej (Hlinkovci) na čele s knězem Tisem, který pocházel z Velké Bytče, kterého později, na konci války, popravili. U nás v protektorátě Čechy a Morava bylo každý den moc lidí popraveno. Hitler říkal,  aby se mu Češi do politiky nemíchali. Kdo neposlechl, tož ho popravili nebo poslali do koncentračního tábora. Vysoké školy a univerzita byly zavřené a studenti museli do Německa na práce. Aby nemuseli do Německa, vyreklamoval jsem a přijal na obec jako nepostradatelné Vojtu Macha, Antonína Macha, Laďu Kremra, Tonka Kremra a bohoslovce Vavřína Mitáčka. LaďaKremr byl zaměstnaný v laboratoři ve Zlíně, ostatní jmenovaní u mě na kanceláři při lístkoch. Měl jsem na úřadě pracovním u Němců známosť, tak mně ve všeckém vyhověli.
Na kancelář došél jednú německý důstojník a říkál nám, že mu máme dát seznam komunistů, že jsou ozbrojení. Já jsem mu řekl, že žádných komunistů tu v obci nemáme, ti, co byli, že pracují v Německu. Chtěli jich poslat do tábora smrti. Cikánů jsme měli zde v obci 47 duší, vím to přesně, lebo jsem jim vydával potravinové lístky. Asi v roku 1941přišél rozkaz tych cikánů naložit do autobusu a byli posláni do solných dolů do Polska. Tam zahynuli, enom jeden z nich sa vrátil. Hned jak tych cikánů odvezli, přišlo nařízení jejich baráky rozbúrat a srovnat se zemú, že sa víc nevrátijú, protože sú méněcenní lidé. Majetek po cikánoch (duchny a police) sa prodál asi za 200 korun a peníze sa poslali šekem na okresní úřad. Tak sa dělalo aj se Židama. Vozili jich do koncentračních táborů a tam spalovali nebo trávili. A nemohl sa nikde žid skovat. Napřed nosili na zádoch žluté hvězdy a vodili jich na práce a nakonec jich likvidovali aj na Slovensku. Když jsem přijel po převratě v roku 1945, střetl jsem tam žida Ganslera. Ptál jsem se ho, jak to přežil a on mně vykládal, že se nechál zazdít do sklepa a jakási babka, která jediná to věděla, mu tam jednú za deň donesla jídlo, podala mu ho okénkem a on jí tým samým okénkem podál výkal a tak tam žil tři roky v zimě v létě, šak vypadál jak smrť, bledý a chudý (hubený). Tak sa sám zachráníl, celá jeho rodina byla spálená. Kdo měl v papíroch napsané „návrat nežádoucí“, ten sa už víc dom nevrátíl. To měli židé a cikáni a nekteří naši lidé politicky podezřelí nebo komunisté.
V roku 1942 se začaly tvořit partyzánské skupiny, začalo byt veliké pronásledování nás Čechů, kór po zavraždění protektora Heydricha. Každý deň bylo popravených aj 40 lidí. Stačilo jenom nařknút nekoho a už to zaplatil životem. Lidé se velice báli i ven vycházat.
Chodily kontroly a hledaly živobytí co kdo má a jestli to má řádně přihlášené. Jak měl o jednu slépku víc, dostál pokutu a slépku mosél přihlásit a odevzdávat vejce. Aj prasa jak někdo zabíl na černo, býl zavřený a dostál pokutu a třebas byl i popravený pro výstrahu druhým. Jednú přijelo gestapo, tj. německá vojenská policie na obec, že si chcú kúpit husy, tak jsem šél s něma ke Gálom, lebo nebožtík Lekeš měl výkrm husí. Šli jsme tam a on zrovna paříl zabité prasa na trokách. Velice sa lekl, že už idú pro něho. On to prasa zabíl načerno a já jsem to dobře věděl, protože jsem povolovál porážky. Němci sa ptali, co s tým prasetem dělá a já jsem jim řekl, že ho kúpe. Dostali každý jednu hus a šli jsme. Nebo Ota Konečný zabíl prasa načerno v noci a ráno polovičku vézl autobusem do Zlína. V Kunovicích ho chytla kontrola a já jsem dosvědčíl, že měl povolení na porážku, což nebyla pravda. Jindy zas chytla kontrola načerno zabité prasa na Láně u Jožky Šuránkového. Zabavili mu ho a osúdili na 2 tisíce korun pokuty a na šest měsíců vězení. Prosíl mě, abych se za něj na oberlandrátě ve Zlíně přimluvíl, aby mu to vězení odpustili. Já jsem s ním do Zlína jél a prosíl jsem za něho, a tak mu to vězení odpustili. Nebo Vaškovic vézl na voze v noci do Starého Města dcerám zabité prasa, maso a sádlo. Chytli ho, odvédli na četnickú stanicu a přišli pro mě. Já tam dojdu a vidím 50-litrový hrnec sádla a masa, tak jsem dosvědčil, že má všecek kontingent odevzdaný a dali mu enom pokutu. Moc takových případů bylo co jsem ludí zachránil. Bratr Jakub kontrole říkál, že nic nemá, aby se šli podívat a oni skutečně šli s ním a našli mu v komoře moc erteplí a ječmeňa, aj žita, Chtěli mu to vzít a dat pokutu, ale já jsem jich prosíl, aby mu nic nedělali a dál jsem jim tabačenky, tož to ostalo utajené.
Rolníci měli předpis odevzdávat obilé, vejce a jiné produkty. V zimě se všechny nedodávky likvidovaly. Za tím účelem dojeli kontroloři z Okresního úřadu a tito si nechali předvolat ty lidi, kteří dlužili kontingent. Kdo hned neslíbil, že chybějící zbytek odevzdá, tak toho kontrolor Ryva postavil k rozžhaveným kamnům a nechál ho tam stát i v kožuchu, aby si to rozmyslel. Tím strašným horkem lidé aj omdlévali, a nebo radši slíbili, že všechno odevzdají, aby se vysvobodili. Po vojně byt za toto ten revizor odsúděný na 25 roků vězení.
Když bylo povstání na Slovensku, poznali jsme z tajného poslúchání rozhlasu, že to Němci nevyhrají a už jsme se těšili, že bude brzo po vojně. Když v roku 1944 se fronta blížila ze Slovenska k nám, vymenovál mě okresní hejtman za komisaře v Boršicích namísto starosty, protože tam starostu zavřeli. Úřadovál jsem tam každý druhý deň. Obce mosely dodávat na frontu dobytek na maso, tak se rekvírovalo. Tak já jsem rekvírovál v Boršicích, ale dělál jsem to spravedlivě a tak mě lidé měli rádi aj při odevzdávání obilí.
Na Katerinu sú v Boršicích hody. Tedy bylo všeobecně zakázané pořádat muziky, ale Boršičané mě pořád omrzali (prosili), abych jim muziku povolíl, aspoň večér, když sú hody. Když furt nedávali pokoj, tak jsem jim to povolil s túpodmínkú, aby sa nepobili a v klidu užili muziky. Četnickém strážmistrovi jsem řekl, že je muzika povolená, aby dál enom pozor, nech sa nepobijú a jél jsem do Hluku. Druhý deň ráno jsem sa dozvěděl, že sa velice pobili a nástroje muzikantů že sú v hospodě polámané, aj zuby vybité. Já jsem si tych bitkošů zavolál na kancelář, aj muzikantů a postrašil jsem jich gestapem, že ho zavolám, přestože sem býl aj já vinen, že sem jim to povolíl. Oni mě prosili, že všecko uhradijú a kúpijú, enom abych gestapo nevolál. A opravdu to všecko dali do pořádku a byla to hrůza sa v téj hospodě podívat, heligóny a klarinety rozbité a rozšlapané, trombón na prostředku hospody zkřivený, krev a zuby a kus ucha odtrhnutého. Tým stárkom sem říkál, že proč tomu nezabránili a oni říkali, že to nešlo, že to bylo v momentě, jak dyby měl byt konec světa. Že takové hody eště nebyly.
Bylo před vánocama a já jsem říkál tajemníkovi, že na štědrý deň nedojdu do Boršic a že budu doma svátkovat. Dál jsem mu instrukce a odjel sem úřadovat do Hluku. Na druhý deň ráno mně telefonovál, abych hned dojél, Boršice že sú obstúpené Němcama a že hledajú partyzánů. Já jsem tam hned jél na kole a před Boršicama z potoka vyšli němečtí vojáci a hned mě zadrželi, mysleli, že su partyzán. Šli jsme do Boršic na četnickú stanicu, četníci potvrdili, že jsem jejich komisař a už tam měli chycených partyzánů. Jednoho bili a jednoho nésli na nosítkách zbitého do vojenského nákladního auta. Mě začal oberleitnant německy vyslýchat, že lesti sem nevěděl, že sú tam v obci partyzáni. Řekl sem, že ne, ačkoliv jsem věděl. Kdosi to minulý den odpoledne požalovál. Všeckých chycených partyzánů naložili do nákladního auta a odjeli s něma pryč. Bylo jich šest a enom jeden z nich sa po válce vrátil. Já jsem z toho dostál nervový otřes a žádál jsem o zprostění té funkce, když jsem viděl, jak lidé plakali na ulici, když jich odvážali. Každý věděl, že se už nevrátí. Na podzim jsem nechal na kraji lesa u Boršic vykopat  kavernu, to je jamu 2 m hlubokú a 4 m širokú pro 20 ludí. Takový kryt to býl, aj kaménka sem tam dál na topení. Jenom 2 radní o tom věděli, že je to na zimu udělané pro partyzánů. Já jsem říkál, že je to pro lidi, kteří na poli pracují, když bude letecký poplach, aby sa mohli skovat. Však mně po převratě dali partyzáni pěkné vysvědčení, že jsem  nenadržovál Němcům. Byli jsme ve spojení s partyzánama a oni věděli, co pro nich děláme. Já jsem jim posílál aj chléb a uhrazoval ho u pekařa chlebovýma lístkama. Jenomže lidé využívali mojéj dobroty víc a víc. Byl jsem aj rád, že idu z Boršic pryč, nebo by mě nakonec myslím zavřeli. V roku 1945 po převratě byl můj boršický nástupce zavřený aj s radníma, že byli přísní na ludí. Tedy bylo těžké úřadování, když nedodržovál předpise a býl dobrý na lidi, tož ho zavřeli Němci a když dělal podle předpisů a lidem nevyhověl, zavřeli ho po válce. Tož tak zle aj tak zle.
Na našéj Babí hoře byly v roku 1944 kanóny protiletecké německé a v búdě (chatě) bývali Němci. Dlážku nám odnésti do doliny k potoku, tam si z ní udělali kryty. Až po válce sme ju zas s Frantú odnésli do búdy. Všady byly zákopy nadělané, po celých Lúkách, na Zbytkoch a na Kobylí hlavě.
Začátkem roku 1945 byla pro všechny občany pracovní povinnost, lidé museli chodit kopat zákopy a opevňovat. Když už byla fronta na Súchově, v Blatnici přepadli v noci na lúkách partyzáni Němců, jak vézli z Hluku menáž. Krom menáže a prádla jim vzali aj 40 litrů alkoholu.
Ráno jsme byli já aj starosta volaní na fáru a tam nám sdělili, co se v noci stalo a dali nám ultimátum, že ještě ten samý den to mosíme nahradit. A jak prý sa to ještě jednú stane, že srovnajú Hluk se zemú jak v Lidicích. Mezitím Němci chytali po ulici chlapů jako rukojmí. Kdo vystrčíl ze zvědavosti hlavu z vrát, už ho chytli a jak měli asi tak 20 chlapů, védli jich do Blatnice na velitelství. Tam jich zavřeli na jednu mlatevňu.
Já jsem tvrdil Němcom, že to byli asi partyzáni ze Slovenska, že naši chlapi sú všeci doma a že kopú zákopy. Udělali jsme sbírku, já sám jsem dál dvě košile a dvoje gatě a tabačenky na 2000 cigaret. Obchodníci dali 40 litrů slivovice a tú náhradu jsme Němcom dali. Horší bylo s těma rukojmíma v Blatnici. Bylo Němcama nařízené, že kdo sa tam k nim přiblíží, že bude zastřelený a kdo by chtěl utéct, že ho také zastřelijú. Ženy a děti těch rukojmí chodily na kancelář za nama a plakaly a prosily, abychom jich vysvobodili. Rozhodli jsme se starostú, že pojedeme do Blatnice k velitelství úseku bitevní linie k majorovi a tam budeme prosit o propuštění rukojmích. Tak se i stalo. Já jsem německy vyložil naši prosbu a že ručíme za našich chlapú, že nejsú partyzáni. Major nám ukázal na mapě, kde došlo k přepadení a varovál, že lesti se to ještě jednou stane, zastřelí aj nás. Potom dal rozkaz k propuštění rukojmích. Nejvyšší čas býl, že jsme je osvobodili, majorovi jsem dal litr slivovice za to. Pozděj, ve Starém Městě, Němci při ústupu rukojmích postřílali.
Poslední dni války mně Němci vzkázali, abychom si pro občany dovezli ze Starého Města cukr. 17 párů koní a 17 vozů bylo toho cukru. Když jsme ten cukr vézli, tož bombardovali Rusé hradišťskú cestu, ale nás nezasáhli. Já jsem byl s něma a do každého obchodu jsme dali dva voze cukru a hned v noci jsme vyhlásili, aby si v obchodě hned každý cukr odebrál. Vydávání cukru jsem v obchodech sám kontrolovál, vyplatíl jsem zaň v cukrovaře přes 90 tisíc korun. A byl nejvyšší čas, že jsme cukr dovézli a v noci vydali. Ráno okolo 9. hodiny už byly v Hluku první ruské hlídky. To bylo slávy, že jsme osvobození! Kdo byl s fašistama, všeckých pozavírali a Tondu Bachánka odsúdili na 5 roků. Aj mě chtěli zavřít, že jsem mluvil s Němcama, ale moc ludí bylo proti tom, že jsem luďom pomáhal a partizáni z Boršic mně dali to vysvědčení, že jsem pro nich moc udělál, tak jsem měl pokoj. Vavřín Mitáček, Štěrba a další byli měsíce zavření. Zabitých Němců pochovali na našem hřbitově bez truhly. Každý deň jich sem dovézli na vozoch a bez pohřbu, bez kněza zakopali. Je tu pochovaných asi okolo 40 německých vojáků a důstojníků. Ignácek (P. Josef Černík) aj nekerých vykropíl na hřbitově. Na mlatevni Plačka Jana č. 34 bylo jednu chvílu 7 mrtvých německých vojáků. Jeden německý voják je pochovaný aj v Žabincoch pod mezú.
Hned po válce mě Okresní národní výbor v Uherském Hradišti jmenovál zásobovacím referentem do obce Březolupy a byl jsem tam až do roku 1954, až jsem šel do důchodu. Byl jsem tam mezi lidem oblíben, neboť jsem jim pomáhal při vydávání mlecích povolení, aby si mohlinamlet i ti lidé, kteří neměli splněný kontingent. Kontingenty se rok co rok zvyšovaly a ti rolníci, kteří nemohli splnit předepsané dávky, byli znárodňováni. Napřed velcí statkáři a rolníci a v roce 1955 začali znárodňovat všeckým všechnu půdu, zakládat JZD (jednotná zemědělská družstva) a traktory rozorávaly meze. Veškerou půdu odebrali bez náhrady a začaly na ní hospodařit družstva a státní statky. Pod heslem „půda patří těm, kdo na ní pracují“jsou rolníci v družstvech jako námezdně pracující na jednotky. Mají záhumenky jako deputát, tak jak kdysi měli na velkostatcích deputátníci. Nikdy nebyl národ tak chudobný jako teď(psánov roce 1964), žádný nic nemá, jen to, co si vydělá anebo důchod. Peníze jsou podloženy prací, zlato jako podklad peněz neexistuje. Za první republiky byla naše koruna označována jako dobrá měna, dnes za hranicemi za naši korunu nedostaneme nic koupit, jen za dolary.
Všecky smutné doby sme přestáli a zas ide svět dál a svítí slunko na všeckých.

K O N E C