Vzpomínky hluckých králů a jezdců
Cyril Kuchař, narozen v roce 1911:
V roku 1920, to mně bylo devět roků, jsem poprvní viděl jízdu králů v Hluku. Dobře si pamatuju, jak Lhoťané chtěli našim zebrat krála, strhla sa taková bitka, že jich Hlučané hnali přes Kaštanec až do Lhoty. Od tohoto roku sa jezdila jízda králů na svatodušní svátky pravidelně až do roku 1927.V tom roku začínala hospodářská krize a jezdci nevybrali ani na růže. Až v roku 1934, to sem už došel z vojny, sa situace zlepšovala, vznikl obilní monopol a mezi luďama přibývalo peněz. Tehdá v místní organizaci Sokola, který měl sto tisíc korun dluhu na sokolovně, vznikl nápad zaséj uspořádat jízdu králů. Udělali téjto akci propagaci inzeráty v novinách a na svatodušní pondělí po požehnání vyrazilo 16 jezdců aj s králem a pážatama na přeplněné náměstí. Kdo ale býl tehdá králem, to si nepamatuju. Z náměstí sa jelo na horní konec, ale mě vrátíl Franta Kožík, abych vyvolál před fárů kanovníkovi Namyslovovi. To si pamatuju, tak tú vyvolávku:
"Hýlom, hýlom, počůvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati o tomto svatodušním pondělí.Kdo pečuje o své svěřené ovce, je to náš duchovní správce, je to Boží služebník, stařičký pan farář – kanovník."
Dojatý kanovník měli oblečenů černú kleriku a po knoflících jim padaly slza jak perličky. Potom mě zaséj vrátili vyvolat kaplanovi Ignáckovi Černíkovi a tak mně ostatní ujeli, dojél sem jich až hore u Krpalového obchodu. Všecky peníze, které jsme vybrali, jsme odevzdali Sokolu.
Ten samý rok nás pozvali Sokolové až z Třebíča, kde sa konál krajský sokolský slet – tam sme také jeli a vyvolávali.
Při konání zemědělské výstavy v roku 1935 (1936?) nás pozval dr. Rutte aj s děvčicama do Přerova, tam sme také jezdili. V Luhačovicích jsme předávali prezidentu Benešovi a jeho manželce Haně zdobené srdce, které je hlavní výzdobú koňů v Hluku. Tehdá také sme sa s prezidenstským párem lúčili před odjezdem u vlaku. Po stranách koberca paní Hana podávala ruku chlapcom a pan prezident děvčicám.
V Píšťanoch pořádal západoslovenský kraj veliké národopisné slavnosti. Všecky obce tohoto kraja měly pět minut na své představení. My Hlučané sme tam byli pozvaní jako hosté, dali nám deset minut a to sa protahlo na čtvrt hodiny. Já jsem jel poslední a vyvolával sem paní radové – měla hrubo přes metrák, a tá ně dala 500 korun , to sem dál do holénky. Tehdá na každého jezdca připadlo 2000 korun, krojované děvčice dostaly 1000 korun.
V téj době sem byl prezidentem republikánského dorostu na okrese, to býl Ostroh. Republikáni pořádali národopisné slavnosti v roku 1938 v Praze. Předtím sme ale pořádali republikánské dožínky v Hluku u starosty Karla Silnice. Tam sme tančili českú a moravskú besedu, zkúšali sme na Svaďbíkovéj hospodě. Ale k téj Praze – republikánský dorost každého okresu tam měl ten okres reprezentovat. Z Čech to byly hlavně Selské jízdy, my s Vlčnovjanama sme měli předvést jízdu králů. Projeli sme Prahú až na Strahov. Tam byli seřadění všeci podle území republiky, směrem východ-západ od Aše až po Podkarpatskú Rus. Byly tady předváděné ukázky zvyků do mikrofonu a Českého rozhlasu, kerý to přenášál. Přede mnú vyvolávál Vlčnovjan a potom já toto:
Hýlom, hýlom, počůvajte, horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati
o tomto slavnostním dni
Až ze slováckého kraje sem větérek duje a na perutích tohoto vánku, ze svých srdcí stánku
přejeme štěstěnu prvnímu občanu naší republiky, ať žije dlouhé věky, hýlom…
Tehdá eště měli prezidenté o národopis zájem.
Za války sa jízda králů nejezdila a já s celú rodinú sem sa odstěhovál v roku 1945 do Vojkovic u Židlochovic. Tam sme hospodařili a tam sem také naposledy předvedl vyvolávání na jízdě králů. Byl tam nějaký Spáčil a ten měl Vlčnovjanku a rozhodli sa uspořádat ukázku jízdy králů, protože měli vztah k národopisu. To byla opravdu enom ukázka, protože tam jezdili chlapé v krojoch z dědin z kerých pocházali.
Jiří Šimčík, narozený v roku 1929:
Po slavném Únoru 1948, kdy zvítězila ozbrojená moc dělnické třídy, byl v létě uspořádán poslední XI. Všesokolský slet na Strahově. Vystoupení Hlučanů organizoval kapelník Šimon Šimčík s kovářem Tomášem Sadílkem. Pospíšek z Hluboké cesty vyráběli jak srdce, tak i růže k vyzdobení koní. Celá akce byla organizována s tehdejší hluckou dechovkou (mladých). Z Hluku na tuto velkolepou akci vyrazilo 30 jezdců a 30 muzikantů. Králem byl František Turčínek (Leštik). Část výpravy byla v Praze ubytována v Dejvicích na vysokoškolských kolejích, část byla v noclehárně ČSD (tam bylo veseleji). Stejný počet (30 jezdců + 30 muzikantů)bylo v Praze také z Vlčnova. Koně nám byli přiděleni v kasárnách na Pohořelci, byli to jezdecké vojenské koně nezvyklé na výzdobu a mašlení. To jsme si také prováděli každý sám – dobře si představte, když máte doma jezdce, kolik lidí je u toho. Celá tato akce byla součástí Národopisného dne. Nejzajímavější ale byla dopolední generální zkouška. V ochozech stadionu bylo už přítomno 100 000lidí – zadarmo. Podle scénáře měli Hlučané vjet tryskem na stadion směrem doprava a Vlčnovjané doleva z brány borců na daný výstřel. V bráně byli přítomni také muzikanti z obou dědin. Při výstřelu a následujících tónech obou dechovek se koně polekali, první jezdec (vojenský kapitán, který měl za ženu Vlčnovjanku) spadl, pak následoval pád Matúša Nemravy a zdivočelé koně i s jezdci vtrhli na stadion. Nejlepší na tom bylo, že diváci byli přesvědčeni, že se vše děje podle scénáře. Vojenský šiml, na kterém seděl Viktor Jiřička, už oběhl celý stadion a vracel se zpět, když ostatní jezdci, kteří se jednou rukou drželi neovladatelného koně za krk, vletěli na stadion. Já sám sem dal beranici za košulu i s peněženkou a rukama se držel celou silou koňského krku. Někteří jezdci měli pouze jednu nohu ve třmeni a byli taženi koňmi. To všechno se dá srovnat snad pouze se záběry z filmových indiánek.
Pak se to všechno uklidnilo a v odpoledním hlavním programu se jelo pouze opatrně krokem. Vyvolávalo se i na téma „proč tady chybí prezident Beneš“ a jiné, které asi nebyly úplně vhod. Měla tehdy být údajně zatčena i starostka (náčelnice) Sokola.
Byl o nás zájem, během pobytu si nás fotili, děvčice chtěly růže a výzdobu z koní, muzikanti vyhrávali po hospodách a vinárnách. Jan Nemrava prodal nějakému indickému maharadžovi kompletní čepení za 40 000 korun, ale když bylo pozdější vyúčtování celé akce, tak dostali někteří účastníci pouze klobásku a pivo. Ti nejvíce poškození ho potom zbili.
Vavřín Dufka, narozený 1933:
V roce 1946 po druhé světové válce zásluhou národopisců z Hluku učitele Domina Černého, Vávry Mitáčka, Matěje Sošky, Jana Rybnikáře a dalších se obnovila jízda králů. Ta se během války nejezdila. Jejich snahou bylo ukázat jízdu králů v takové podobě, jak se jezdila v době jejich mládí. Jízdu nejel ročník – legrúti, ale starší jezdci, kteří na koních jezdili ještě za Rakouska-Uherska nebo za první republiky. Celá jízda králů byla filmována na barevný záznam. Hlučané předváděli na koních věci, za které by se nemuseli stydět profesionální jezdci. František Huspenina z Lánu předváděl na Penkových jezdeckých koních vzpínání „na pána“. Při filmování ve Vlčnově to přehnal natolik, že se na něho kůň převrátil.
Celá akce měla takový scénář, že při vjezdu do Vlčnova u pálenice měli si Vlčnovjané s Hlučanama krást krála. Kamery byly postaveny na břehu u cesty. Já jsem byl králem, kdo tehdy dělal pážata, nevím. Při filmování v této dolince vznikla taková bitka, že se tradiční rivalové začali ohánět dřevěnými tyčkami s tureckými šátky, vzduchem začaly létat baranice a kotulky a soupeři nehleděli napravo ani nalevo. Došlo na bitku, kdy se trhaly dudové košile, létaly pěsti a začala dokonce téct krev. Ani výkřiky filmového štábu soupeře neuklidnily. Proto mě a vlčnovského krála stáhli z koní a zavřeli nás do pálenice, aby se nám nic nestalo. Hleděli jsme přes okna na dohru celého filmování.
Další jízdu králů v Hluku jsem jel opět jako král v létě 1948. Tuto jízdu pořádali už legrúti v čele s Jarou Huspeninou. Pážata mně dělali Staňa Píštěk z městečka a Mira Vlk u pily. Jeli jsme na šimloch Jana Žajdlíka z městečka č. 341. Na náměstí se strýc Žajdlík pořád motali mezi koňmi, popravovali růže, hladili koně a v nestřeženém okamžiku mě strhli z koně a unášeli mě do Kostelní ulice. Staňa Píštěk ještě stačil zareagovat tak, že se po nich ohnal šavlí, ale jak mě drželi před sebou, tak mně šavlí rozťal horní ret. Začala mně téct krev, kroj jsem měl roztrhnutý. Kluci skočili z koní a hnali se za Žajdlíkem. Jara Huspenina Žajdlíka bacil, mě vzal za krk jak kočku a posadil mě zpátky na koně. Lidé křičeli, že mají legrúti dat výkupné strýcovi, ale jestli dali, to nevím. Pak ještě u Svedrupu(obuvnická dílna) na nás čekali Lhoťané, kteří také chtěli ukrást krále. K tomu ale nedošlo, protože je naši zahnali do kopce k Panně Marii.
Pamatuju si ještě, že večer po jízdě králů byla na Obecním muzika, já jsem seděl vedle muzikantů na pódiu a také byla připravena královská hostina.
Později už jsem jako dospělý jízdu králů nejel, až můj syn v 70. letech.
Otakar Konečný, narozený 1934
Národopisné slavnosti Zlín – červen 1945. Tuto akci pořádal dr. Rutte, známý národopisec, který měl za manželku Hlučanku.
V poválečném Zlíně dělali Hlučané jízdu králů. Průvod šel středem města od velkého kinapřeplněnými ulicemi na sokolský stadion na Letnou. Jezdci vyvolávali a žebráci vybírali peníze i v ochozech stadionu. Já jsem šel v průvodě, bylo mně tehdy 11 roků. Vyhrávala hlucká krojovaná kapela a při veliké ráně, kterou strýc bubeník Jan Křápek předvedli v pochodu na velký buben, spadl Matěj Mitáček (Mitala), kterému se poplašil jeho Vereš, v čele průvodu na zem. Matěj si narazil žebra a nemohl znovu nasednout na koně. Mě okamžitě chytl Franta Ratajský (Rataja) a posadil mě na jeho koně a tak jsem vjel s průvodem až na stadion. To byl můj začátek jezdění na jízdě králů.
Jízda králů v Karlových Varech r. 1947. V tomto lázeňském městě předváděli Hlučané jízdu králů, kterou organizačně zajišťovali bratři Jaroslav a Antonín Kožíci, manželka Jaroslava Marie Kožíková a její sestra Božena Vávrová.
XI. všesokolský slet, Praha 1948. Jízdu králů pořádali mladí muzikanté v čele s Janem Nemravou – Hluckým. Bydleli jsme na náměstí republiky v kasárnách hlavní vojenské správy, dnes stojí naproti obchodní dům Kotva. V noci vyhrávali, jak už to bývá u muzikantů zvykem, před hotelem naproti Slovanského domu. Přijeli tam už tehdejší příslušníci VB „zeleným antonem“ začali vyplácet rozjařené hudebníky pendrekama za rušení nočního klidu. Mladí muzikanti utekli pryča já jako 14letýjsem viděl, jak nejvíce dostali „vylágoš“ bubeník Franta Sadílek, basista Tonda Turčin a klarinetista František Mach. To bylo proto, že hráli už tehdy zakázanou (bylo už po Vítězném únoru 1948) píseň „Červenobílí, to se mně líbí“.
Největší zážitek, o kterém v Hluku kolují pověsti, však byla vlastní jízda králů na Strahovském stadionu. Tady musím podotknout, že všichni jezdci dostali vojenské koně „vysoko v krvi“, kteří byli zvyklí na profesionální vojenské jezdce a nezvyklí na výzdobu. Režie měla proběhnout tak, že v čele jízdy jel kapitán jezdectva a po výstřelu z pistole měli všichni vjet tryskem na přeplněný stadion. Právě při ráně v tunelu (bráně borců), která zazněla i s ozvěnou, se koně poplašili a jezdci vletěli na stadion v takové rychlosti, že jich většina popadala na zem a někteří byli vlečeni s jednou nohou ve třmeni. Málokterý sedlácký synek se na vojenském koni v sedle udržel. Že to mělo obrovský úspěch u početných diváků netřeba podotýkat.
Jízda králů v Hluku v roce 1948. Tuto akci pořádal ročník 1927, král byl Vavřín Dufka, pážata Stanislav Píštěk a Mira Vlk. Při této jízdě strýc Žajdlík z Městečka krála ukradli a strhla se veliká bitka.
Jízda králů Hluk – 1951. Tuto jízdu jsme jeli jako nejmladší (17letí) s Antonínem Machem a Františkem Hájkem. Akci pořádal ročník 1930 (ing. Motyčka), 1931 a 1932 (Antonín Plaček).
V době kolektivizace se jízdy králů v Hluku nejezdily.
Až v roce 1957 zásluhou ročníku 1938 v čele s Janem Hájkem pozvali mě a Frantu Hájka k obnovenému jezdění. Jízda měla veliký úspěch a ještě toho roku jsme jeli do Strážnice na slavnosti. Král byl Václav Hájek, bratr Jana a Franty. Ve Strážnici jsme vyjeli na přeplněném stadioně na jeviště a já vyvolával:
Hýlom, hýlom, počúvajte…
Ludé, ludé, víte, co sa chystá – měna je prý jistá,
Nekupujte hrnce ani pračky a na krála nám dajte kačky!
Žebráci tehdy vybrali hrůzu peněz. Já jsem vyšel s koněm do hotelu Černý orel, kde seděli vojáci PTP s černýma výložkama a vyvolál jsem tam:
Hýlom, hýlom, počúvajte…
Netěšte se, vy pétépáci, že půjdete domů,
dříve než postavíte armádě tisíce domů.
To byla politické akce. „Tisíc domů“ a jejich velitel pak po mně šel a měl jsem co utěkat. Z té doby si pamatuju citát, který platí dodnes od učitele Domina Černého: „Kůň je sám o sobě krásné zvíře, nesmíte ho překrášlit a udělat z něho guču papíru, jak to dělají Vlčnovjané.“ Celou vydařenou akci jsme pak vyhodnocovali i s děvčicama na zájezdě u Antoníčka.
Do pořádání dalších jízd se pak začali zapojovat Matěj Soška, Václav Mitáček, Tonda Dohnal. Jízda králů v roce 1958 byla předzvěstí Dolňáckých slavností v roce 1959. Hlavníémi vyvolávači byli bratři Hájkové a já.
Závěrem se dá říct, že „podařený“ rok 1958 dal impuls ke vzniku Dolňáckých slavností, na kterých má jízda králů dodnes dominující postavení.
Josef Pospíšek, narozený 1937
Můj otec Josef Pospíšek organizovali jízdy ve 40. letech spolu se svým bratrem Janem, Františkem Kotačkou (u kříža), Antonínem Dohnalem, Vávrou Mitáčkem a ostatními. Z našeho domu (horní konec – Na Kopečku) č. 71 už vyjížděl můj mladší bratr Fanyn jako král dvakrát - 1958, 1959, jeho syn Petr v roce 1978. V tradici, které si vážíme, pokračoval pak v roce 2002 Petrův syn Vítek Pospíšek. Ten vyjel jako král z domu číslo 1288 ve Vyšehradské ulici. Já vodím jízdu králů už od roku 1960, to jsem začal spolu s otcem, dodnes i s bratrem Fanynem.
Vzpomínám dobře na rok 1963, kdy byla filmována slovenskými filmaři jízda králů dohromady s Vlčnovjanama. Film s názvem Léta Páně 1963 byl o tom, jak se krade král a jak se pak ukradený král vyplácí. Z Hluku vyjížděli jezdci, kteří na koních uměli sedět a koně dobře ovládat. Pořadatelé jeli samostatně v kočáru. Po příjezdu do Vlčnovase koně zdobili, všichni jezdci měli sedla pro lepší sedlání. Bylo nás 16 jezdců, sraz jsme měli u Veletin v hájku. Vyjíždělo se z polní cesty, kamery byly připraveny. Vlčnovjané i s králem vyjížděli od Vlčnova ve vzdálenosti 300 metrů, my jsme jeli pouze 100 metrů. Při prvním střetu, protože měli Vlčnovjané samé těžké koně, jsme minuli kamery a tak se ve vzdálenosti od Vlčnova zkrátila až na 30 metrů. Až napotřetí jsme vletěli mezi vlčnovské jezdce, nebožtík Tonda Hrdina vjel mezi pážata, ukradl krála a s ním jsme odjížděli do Hluku. Našim tradičním soupeřům se ale ani scénář filmu ani jeho průběh nelíbil. Po ukončení jsme na koních odjížděli domů, ale napálení Vlčnovjané přepadli u vlčnovské školy naše pořadatele v kočáru (Jan Míšek, Vávra Mitáček, Josef Pospíšek, Antonín Dohnal) a začala bitka. Opoždění jezdci, kteří se to dozvěděli, pak tryskem jeli na pomoc, Ivoš Mitáček vletěl s koněm na kostky, tomu podjely nohy a Ivoš spadl i s koněm. Vykupování krála se odehrálo pro filmaře v zahrádkářské kolonii na Ostrožských. Vlčnovjané měli dát demižon vína, ale když ho předávali, tak byl plný vody. Sami o tom nevěděli, podraz s vodou udělali na ně jejich spoluobčané. Potom jsme si to vysvětlili a koupili víno dohromady. Společně jsme ho vypili a filmování jsme ukončili slováckými písničkami.
Dobře si pamatuju i na jízdu králů ve Strážnici v roce 1960. Jelo nás tehdy 22 jezdců, všechny koně byli z Hluku. V tehdejším jednotném zemědělském družstvu bylo 22 párů koní a 3 páry byly na státním statku, bylo tedy z čeho vybírat. Ubytování a spánek jsme měli na pile u vjezdu do města. Kočí, kteří jeli s námi, se šli poveselit a občerstvit do hospody a tam se setkali Havel a Ludva Machala (Machlíř) s koňskými handléři ze Slovenska. To byli jejich kamarádi a při popíjení Havel prodali jednomu Slovákovi páru koní. Při poledním krmení na pile dotyčný nový majitel si pro koně přišel, že si je odvede domů. My jsme nevěděli, co se děje a začali jsme se kolem něho shromažďovat a koně jsme bránili. Slovák vysvětloval, že si s Havlem „plácli“ a že jsou koně jeho. Přiběhl Franta Hájek a když se dozvěděl, co se děje a že si „plácli“, tak prohlásil: „Když plácli, tak plácli“ a plácl Slovákovi po hubě až spadl na zem. Tím byl prodej koní zrušen úplně. Při vyvolávání na stadióně, kdy Franta Hájek vyvolával o měně, pak byl můj otec dvě hodiny vyslýchán STB za tuto vyvolávku, která nebyla schválena po politické linii, ale dobře to dopadlo.