Vzpomínky strýčka Šimčíka - sedlářa u járku *1908
Z městečka Hluku
Na vrchu Kobylice stojí krásný smrk,
Pod ním v malebném údolí leží město Hluk
Městečko v údolí vidět je z dálky,
Bože, chraň nás od atomové války,
Nad ním se klene hora Jasenová,
Pod ní osada Babí hora, oblast rekreová,
Sem v den volna a po práci
Jezdí Hlučané na výlety a na rekreaci.
Kukačka na krásném smrku,volá na ně: kuku! kuku!
Šedesát let sem sedlaříl, postroje spravovál,
koníčky strojil, kravičkám chomúty pasovál.
Jak vše utéklo, vše člověk přeskáče,
Straňané, ti mívali enom krpače.
Sedláři, sedláři, zbyli z vás enom taškaři.
Koníčky sme spapali, máme včíl traktory.
Svatý Václav se na nás hněvá,
Že on nám koníčky z Blaníku nikdy nedá.
Narodil jsem sa na horním konci v čísle 89, 11.září 1908. Když sem měl 5 roků, byla vyhlášena mobilizace a první světová válka. Byly sme 4 děti (8,6,4 a 2 roky), matka a babička, když otec odešél na vojnu. Nastaly časy zlé, nebylo co jest. Matka nám na ručním šrotovníku našrotovala turkyně (kukuřice), poléla mlékem a upékla. Z řepy uvařila cukr a tým nám to poléla a mletýma suchýma hruškama posypala. S tým sa ale nesmělo na ulic, nebo by nám to děcka sebraly. Povinné dodávky byly na zrno, maso a brambory, mléko bylo volné. Mlelo se na lístky, na osobu se mohlo semlet určité množství zrna. Kdo neodevzdál, tak k němu přišli komisař a vojáci počítali osoby a co samosí odevzdat. Tomu sa říkalo rekvizice, kdo si neskovál, tak neměl co jest. Když k nám jednú přišli, babička měla v ruce kabelu s fazulú. Jak uviděla vojáka, tak jí to spadlo na zem. Jak s ním vykládala, tak nohú tú kabelu k sobě potahovala. On sa usmíl a pravíl: Babi, vezněte si to, já vám to neseberu. Babka si zhluboka oddechla.
Strýc Blaha v Rozpadlinách, jak byli z vojny na dovolenéj, tak nám sékli jatelinu za pecen chleba a paklu tabáku. Říkali: Ten chleba ně daj hned, my nemáme dětom co dat jest.
Roku 1917 začali chlapé utěkat z fronty a kdo došél na dovolenú, tak sa snažíl ostat nekde skovaný – říkalo sa jim dezentéři. Byli v Jasenovéj na Babích horách, neboť je četníci pronásledovali. Také jak hledali těch vojáků, tak v Antonínské ulici zastřelil četník Oliva vojína Hanáčka, otce dvou malých dětí. Pan doktor Fiala vedl tehdy spor, že střílel četník rezavým nábojem, že jinak mohl být Hanáček zachráněn. Nedosáhl ale ničeho.
Matčin bratranec Fr. Hala, jak ho četníci chytli, tak ho védli do Hradišťa. On tam nechtěl jít, tak říkál, že ho bolí břuch, co chvíla šél na stranu. Potom dál baťoh k nohám četníkovi a šel do křoví a než si četník zapálil cigáru, tak mu strýc utékl. Večer došél k nám, matka mu dala něco k jídlu a on šél za druhýma. Pravíl, že všeci říkajú, že už bude brzo konec. Ale netrvalo ani měsíc a už ho chytli a zavřeli ho na obecní hospodu do sklepa a četník ho hlédál.
Když byl konec války a byla 28. října 1918 vyhlášená republika, tak sme kopali za humnama panskú řepu za polovic okrajků*. Přijél tam správec na koni a říkál: Je konec války, tak sivemte všecky okrajky a už mějte svátek. Večer šel průvod s muzikú po dědině a ti vojáci, co už byli doma, tak vrchnímu četníkovi vybili okna i dveře a kdyby neutékl, tak by ho zabili. Jmenoval se Jančík, bývál naproti mlýna na horním konci.
Tolik mé paměti první války, které nám utkvěly až do konce našeho života.
Chodíl sem šest roků do obecnéj školy a jeden rok do měšťanky. Matka byla válkú a útrapami nemocná, tak sem osmý ročník do školy nechodíl. Otec mně to v Hradišti vymohl. Jako děcka sme my horňané pásali krávy za rybníkem a na celý deň pod Babíma horama, na podzim i na lúkách. Dolňané ve Štěpnicách. Na pastvu se hnalo bosky, boty nebyly. My sme měli tři krávy černo-strakaté. Pod Babíma horama bývalo veselo. Chytaly se ryby a na ohni se to péklo. Na podzim i erteple. Denně bývala válka s Boršičanama. Koho oni nebo Hlučani chytli, tak mu vše co měl sebrali a ještě mu na památku dali slušný výprask. Kdo pásl Nemravom, říkali jim Grňé, tak babka mu dala krajanec. Dávala do něho sádlo, cukr i rum (!) Kdo ho od ní dostál, tak ho mosel hned rozdělit všeckým stejným dílem. Ona mívala gořalku v pleskačce pořád za ňadrama. Tonda Nemrava* měl několikrát nadšívané gatě a pořád mu byly krátké. Vypadalo to, že dycky do rána poroste a gatě se musely nadšívat.
Na Kobylici a na Drahách pásál obecní pastýř. Posledními pastýři v Hluku byla rodina Uherkova v uličce u mostu (dnes Boršická).Ráno práskal bičem a bral dobytek po dědině na celý den a večer to zas dohnal zpátky, platilo se „od kusu“.
Po válce nebylo práce ani peněz, lidí přibývalo, tak se zrušily pasinky a kdo chtěl, tak dostal dílek na brambory, to se muselo ručně rýt a trní sekat, i v háji bývaly dílky na brambory. Každý byl rád, že má něco svého, neboť nebylo práce a také ani peněz. V každém domě byla pec na chleba, pékalo se 5 až 9 pecnů najednou. I vdolky z pece bývaly velice dobré. Chleba voněl a nebyl nikdy tvrdý. Když sme byli někdy večer hladní a chtěli sme chleba, říkávala matka: Chléb už spí a smrť by ti olízala pysky (rty).
V každém domě bývávala na zimu bečka zelí a v ní bývaly jabka „valínky“, bývalo to moc dobré večer. Napečené zemáky v trúbě a zelé a byla večeře, na druhý den fazula po hustu. V neděli bývalo maso, kdo měl peníze, tak si koupil anebo byla nějaká drůbež. Když byla husa, tak játra se prodala, aby bylo na cukr a sůl. Oškvarky se dělily všem stejně.
Obec měla 12 žebráků - 6 horní a 6 dolní konec. Každú sobotu chodili po dědině a modlili se. Za to dostali mouku nebo peníze. O to se potom dělili na obecním domě rovným dílem.Když někdo zemřel, tak si jich zavolali den před pohřbem a oni se modlili a pak dostali večeřu a ještě buchty dom. V kostele byly dvoje postavníky. Jedny pro živnostníky, druhé pro ostatní. Když někdo zemřel, tak je měl před domem až do pohřbu.
Dále měla obec 2 hlásné, kteří v noci troubili na roh každou hodinu a zároveň byli oba hrobařama. Když jel jednou forman ráno do hor na dřevo ve 3 hodiny, tak na náměstí ten hlásný spal – asi měl popité. Forman ho dal na vůz a v Dolněmčí ho složíl. Ten se po chvíli probral a začal troubit. Byla z toho veliká ostuda, jakú má Hluk stráž. Obec měla jednoho policajta. Byli to strýček Mitáček v Klebetově. Každé ráno bubnovali po dědině a četli nařízení hejtmana z Hradišťa.
V Hluku byli ke konci první války tři židé. Vajner-řezník na náměstí, kde je dnes zelenina. Neměli děti a po válce se odstěhovali do Brna.
Druhý-Levek prodával staré věci na místě, kde je dnes lidový dům (dnes Euro). Po válce odešel do Uherského Brodu. A Grunfeld-obchod smíšeným zbožím, býval na roku na náměstí (dnes Slavíkovo). Když bylo po válce, tak ho do rána vyrabovali a odstěhoval se do Uherského Ostrohu. Byl to slušný člověk, během války pomáhal jak mohl. Za to se mu Hlučané velice špatně odměnili. V noci, když to u něho brali, tak cigáni odnesli sádru a fedrvajs ((klouzek, práškový mastek) za hasičské skladiště v domnění, že je to mouka, ale kdosi jim to tam sebral. Mnozí na to rabování moc doplatili, ani tolik neodnesli, co jim soud za to vyměřil. I cigáni byli voláni a Petr říkal: Sebrál nám to Prajza. Když se ho ptali který, tak říkál – ten s tú panskú bradečkú.
Obecní dům byla budova, kde bydleli ti, kteří neměli vlastní dům anebo sirotci. Poslední domovnicí tam byla babička Vaňková. Její muž truhlář Vaněk, zase rozžíhával lampu na mostku u Šumpulcového.
V neděli se v Hluku nepracovalo, všecky svátky se světily. Jen když byly deštivé žně, tak se i v neděli odpoledne pracovalo na poli. Na Bílou sobotu a na Boží tělo býval průvod po náměstí, všeci hasiči ve stejnokroji a s muzikú. Obecní rada nosívala nebesa, ale po nástupu komunistů to převzali starší chlapi. Sám sem jich jednú také v kroji nésl. Bývala to důstojná a krásná oslava, potom ale komunisté poručili, že to može byt enom kolem kostela a potom už jen v kostele.
Také se chodívalo průvodem na pouť k Antonínku, na Velehrad i na Hostýn, vždy pěšky a bosky. Dále bývaly křížové dny, kdy šel průvod do polí s písní
„Žehnej, Pane země plody,
odlož metlu neúrody,
morovou vzdal nákazu,
chraň nás všeho úrazu.
Na sv. Marka šel průvod ke Starým horám a zpět vedle hřbitova do kostela. Další den na Čtvrtě a k pile, třetí den do Boršické ulice, Dílec a zpět do kostela. Poslední den se šlo na Ostrožskú k P.Marii a pod Husí horu. Byly to vlastně průvody na čtyři světové strany. Jako školáci jsme se vždy průvodu zúčastnili v doprovodu učitelů. Na náměstí stála mezi lipama socha sv. Floriána, patrona hasičů. O jeho svátku také býval k soše průvod. Lipy vedle Floriánka byly nasazeny na oslavu vzniku republiky. Jedna měla jméno Masaryk a druhá Wilson. Zmizely zarovno s Floriánkem, který byl komunistama odsunut ke kostelu.
Na Boží tělo šel průvod po horní straně, kde před Vlkovým byl první oltářík, potom tam, kde je malovaný sklep se přešlo na dolní stranu, kde býval oltář (kostelíček) u domu Pospíšků č. 133. Pak se šlo přes náměstí k Šumpulcom. Po Šumpulcoch to později převzal Štěpán Dufka. Na protější straně býval čtvrtý oltář v průjezdě dvora, kde dnes stojí škola. Potom to bylo u Josefa Nemravy, až to došlo na náměstí, kde to míval Matúš Dufka ve Hřbitovní ulici. Každý kdo mohl se zúčastnil průvodu v kroji, obzvlášť školní mládež. Také muzikanti bývali v kroji.
Pošta a doprava osob
Když se do Hluku začala dopravovat pošta, tak ju nosili strýček Vavřín Nemrava z čísla 516 v Antonínské ulici. Pošta se nosila pěšky z Uherského Ostrohu. Když bylo více zboží, tak se to vozilo na tragači. Když lidé začali jezdit za prácú do Rakús, tak začalo pošty a balíků přibývat. Začal to vozit koněm p. Libosvár z Klebetova až do roku 1914. Pak to převzal p. Antonín Pospíšek č. 9. Po krátkém čase se pošta začala vozit do Hluku z Uherského Hradiště zase koňma. V roku 1926 koupili první autobus – plachťák a pošta se vozila dvakrát denně. V krátké době malý autobus nestačil, tak koupili druhý, větší pro více osob, který jel dvakrát denně – v 7 hodin ráno a ve 3 odpoledne. Jízdné bylo 9 korun za obě cesty. Pošta byla na domě č. 164, kde dnes bývá Antonín Mitáček (v roce 2014 tam bydlí rodina Kolkova). Pak se to přeložilo naproti na dům Jana Šimčíka (v roce 2014 Křápek), později na roh lichtenštejnškého dvora. Když dvůr vyhořel, tak se pošta dala na roh staré školy, kde byla až do postavení nové budovy. Z Hluku se nosila pošta do Dolněmčí a nosívali ju strýček Kopřiva z Klebetova pěšky, pak Dufka za Hřbitovní ulice, ten už na kole. Poslední byl Libosvár z Klebetova, pak byla v Dolněmčí také zřízena pošta.
Doprava osob – p. František Pospíšek měl 2 autobusy a jeho švagr Kočí měl také jeden. Do Brodu jezdíl Jan Mach, který si vzal za ženu dceru Pospíškovu. Do Brodu jezdil ráno přes Vlčnov a měl také dva voze. Josef Plaček o něm složil pěsničku:
"A proč bych já z Hluku pěšky chodíl,
Jan Machův má automobíl,
Lacino a rychle může každý jet,
Z Hluku do Vlčnova, do Brodu a zpět.
Benzínu má dost, na každú vzdálenost."
Po válce byly znárodněny veškeré autobusy, čímž skončila soukromá doprava osob.
Sklepy na horním konci
Na horním konci bývalo 6 sklepů, dva z nich byly i obydlené. Když se na horním konci
v roku 1933 silnice snižovala a rozšiřovala, tak sklepy musely jít pryč.
První byl vedle nové školy, dnes je na tom místě silnice vedoucí nad kostel. Majitelem byl statek, který tam měl sklad ledu a mléka, vedle byla budova obecního úřadu a záložny. Mezi touto budovou a zdí ke kostelu šla silnice nad kostel.
Druhý byl ve farní předzahrádce, kde dnes stojí nákupní středisko. Fara tam měla víno a brambory, později tam mělo JZD zeleninu a brambory.
Třetí byl před domem Vlkovým a byl i obývaný. Měl číslo 544 a vlastnili ho manželé Orlovi. Orlova žena ho dostala od rodičů Nemravových, před něma tam bydlela rodina Uherkova. Pan Orel se do Hluku přiženil a pracoval na statku jako kočí. Po zboření sklepu dostali místo v Rozpadlinách (dnes Boršická ulice), kde si postavili nový domek.
Čtvrtý byl naproti číslu 123 a ten stojí do dnešního dne. Byl to sklep pivovaru, pak to měl Ouředníček, který tam míval sklad vína a kořalky neboť měl v Hluku tři hospody. Dnes tam má víno JZD (psáno v roce 1979).
Pátý stál naproti čísla 117 a vlastnili ho manželé Janků. On byl obuvník a šíjal polobotky do Vídňa brokátové, taneční, žena jeho byla Stehlíková a domek dostala od otce Fr. Stehlíka, měl číslo 343. Dědeček Stehlík tam měl obchod s cukrovím a měl 7 dětí. Domek koupil od nějakého Straňana. Každou neděli odpoledne prodával cukrové v průjezdu na náměstí, kde dnes stojí Jednota. V sobotu tam zas prodávaly Bzenčanky zeleninu, kterou jim v pátek vozili strýc Pospíšek koňma ze Bzenca. Jankovi dostali plac za mlýnem, tam žili až do smrti. Jankův sklep je zazděný a není zasypaný, zůstal v původním stavu.
Šestý byl naproti čísla 551a patřil rodině Jelénkové, která tam měla sýpku na obilí a zemáky, poněvadž v zahradě bylo vlhko.
Obchody - V Hluku bylo po první válce 23 obchodů: Mikeska Cyril u mlýna, Pospíšková Terka, Krpal Jan, Machalová Anna, Peprníček František, Konečný Matěj, Páč František, Osman, Vaškovic Antonín, Šumpolec Josef, Nemrava Josef - Papír, Hájek Jan, Krsička Jan, Pospíšek – Klebetov, Tesařík Jan, Nemravová Majdalena, Turčinek František, Klauda na Láně, Sošková Marie, Burian František, Kožíková M., Halová Terezie, Polášek na Láně
Dále bylo v Hluku 7 hospod: Pivnický Antonín u mlýna, Krpal Jan, Obecní hospoda, Svadbík František, Lidový dům – Hronek, Šumpolec Josef, Nemrava Tomáš
V Hluku také tehdy bylo 7 řezníků: Ovsík František – horní konec, Poledník František – na náměstí (dříve Vajner), Šimčík Jan č. 55 (dnes Křápkovo), Hanáček Jan – Boršická ulice, Žajdlík – dolní konec (dnes tam má postavené Frant. Jelének), Širůček Jindřich - dolní konec, Huspenina František – pod Lánem
Všichni se moc snažili, protože konkurence byla veliká. Mnozí z nich kupovali prasata a telata a posílali to do Ostravy a do Brna. V pozdější době už měli auta a vozili to přímo až na určené místo.
Učňovská léta
Roku 1920 nám umřeli babička Kateřina Halová, matčina matka a narodila se nám sestra Anna – takže nás bylo 5 dětí.Matka dostala domek v Boršické ulici č. 422. Otec to po čase prodal, protože to bylo malučké a koupil domek č. 89, kde bylo více místa. Opravil ho tak, aby byl pro hospodářství i pro řemeslo. Tam jsem žil až do doby, kdy jsem sa oženil.
Když se psal rok 1923, tak sem se začal učit u otce sedlářem na 3 roky. Už jako školák jsem musel otcovi v dílně pomáhat na co sem stačil. Jako učeň sem chodil do pokračovací školy a to v neděli a ve středu, vždy dopoledne. Za tři roky sem složil zkoušku a pracoval sem doma při hospodářství a řemeslu. Chodíl sem i jiným okopávat za 12 korun bez kostu (bez stravy) denně od 6 do 6 hodin. Za těch 12 korun jsem tenkrát koupil pracovní košulu a spodky. O prácu byl zájem, ale bylo jí málo.
Pak sem šel na vojnu do Brna na 18 měsíců, ale nás pustili za 16 měsíců dom. Na vojně sem byl u telefonního útvaru a za rok jsem byl přidělen na půl roku na poštu v Brně, kde sem byl až do konce prezenční služby. Také sem byl v Zábrdovicích na operaci slepého střeva. Po vojně nebylo práce, ale doma řemeslo ještě trochu šlo.
Konec druhé války
Když se blížila fronta a duněla zem, tak denně, i v noci, jsme museli chodit kopat zákopy. Až u Antoníčka jsme kopali v noci, Hluk byl celý dokola samá zákopa. Mladí chlapi museli na prácu povinně do říše, moc jich tam bylo i zavřených, někteří tam při bombardování i zahynuli. Kdo přišel dom, tak se skovával, poněvadž je gestapo hledalo. V Antonínské ulici byl četník, jmenoval se Hubík a když přišlo gestapo, tak jeho žena rychle chlapy poskovávané chlapy varovala. Nakonec gestapo sebralo jeho.
Jak Němci na jaro 1945 začali ustupovat, šlo vojsko přes Hluk 14 dní ve dne v noci. Pěšky, na koňoch, na kolách i volské potahy měli. Aj nám kolo vzali. U nás bylo jedenkrát 6 Němců na noc. Zbyly po nich jen vši. Pod mosty dali Němci výbušniny. Také vzali muže jako rukojmí do Blatničky. Kdyby se v Hluku něco stalo, tak by je asi zastřelili. Když začali vyhazovat mosty, nemohli sme byt doma, tak sme byli za naším U Svadbíků. V humně sme měli kryt, ale žádný tam nechtěl jít, protože pršelo. Po výbuchu byla smutná podívaná. Střecha, okna, vráta, omítka, všecko bylo pryč, zdi samá trhlina. Žádný nevěděl co bude dál, až ráno v 9 hodin dojel na kole chlapec – malý voják a ptá se: German jest? Řekli sme, že ne a on vystřelil bílú raketu a hned jelo ruské vojsko – 3 proudy. K nám žádný ten voják nešel, když byl barák rozbitý. Všecko se ale časem popravilo.
Jak přešla fronta, tak těch co drželi s Němci zavřeli na obecní kancelář a chtěli jich zavézt do Hradišťa. Tam už to ale bylo plné, tak je tam nechtěli. Vzali jen asi 10 a ostatní pustili dom. Mnozí si věci z vláky vyřídili mezi sebou a to pěstním právem.
Po válce odešlo moc Hlučanů do pohraničí. My sme přikoupili pole, abychom mohli chovat tři krávy. Dědek měli velice rád krávy, dali by jim aj chleba co měli na snídani. Žena a dědek hospodářili, babka vedli domácnost a starali sa o děti, mně zbylo to řemeslo a práca na poli. Tak sme společně hospodařili, až přišla kolektivizace a nastalo nové trápení.
Združstevňování
Když bylo v Hluku založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD), tak prvními členy byli samí bezzemci. Dobytek měli ve dvoře (na místě dnes stojí městský úřad). Svině po čase u Kadleca č. 16 a u Hrdiny č. 146. Co se týče polností, měli obecní drahy a další parcely. Po krátkém čase vzali Paligr a začali stavit kravím. Postupně začalo vyvlastňování a za dobré pole dávali špatné a malé kousky daleko od dědiny. Horňan dostal dúle a dolňan zas na horním konci. Hlavní zásada byla: hodně daleko a špatné, aby brzo nestačil plnit dodávky, které se stále zvyšovaly. Kdo nechtěl nabízené špatné pole, nedostal nic.Došlo i na nás. Vzali nám Sklady u kapličky a lúku. Za Sklady nám dali Strání u kapličky a Ostrožskú a za lúku nic, protože sem to co dávali, nechtěl. Hrdina a Svadbík prohlásili: Nedostane nic, když to nechce. A Minářík, aby také něco řekl, prohlásil: Už ste, srabaři, dokličkovali. Denně jsme byli volaní na národní výbor a tam nás i tři hodiny přesvědčovali ke vstupu do družstva. Někteří podepsali, někteří vydrželi vzdorovat déle. Nejhůře na tom byli ti, kteří měli děti ku konci školní docházky. Ty se „na přímluvu“ národního výboru nedostali ani do žádné školy ani na slušné řemeslo i když měli ten nejlepší prospěch. Na horním konci býval večer po práci takový sněm rolníků. Kdysi když šel předseda dom, tak se s něma zastavil a mezi jiným prohlásil: Chlapi, co máte strach, v mléku sa budeme kúpat! Tata Šimek mu za všeckých trefně odpověděl: Francku, eště sa nevyslékaj, lebo bys moc nachládl.
První traktor vyvlastnili od družstva rolníků , kteří si ho koupili společně na těžší práci. I samovaz měli, ten jim také vzali. Nakonec to většina občanů podepsala, mnozí na statek, jiní na JZD. Pole stále měnili, ale vždy za horší a daleko, až nakonec vzali všecko do družstva. My sme dali dvě krávy a stočtyřicetikilové prase. Za to sme nedostali nic, to bylo do nedělitelného fondu. Dále nám vzali osivo a krmivo – to vše bylo stanoveno na počet hektarů pole. Ke konci kdo špatně plnil dodávky, tak byl likvidován a vše připadlo družstvu. Dále kdo neplnil dodávky, tak si nesměl zabít prase. Režim byl přísný a práva ses nikde nedovolal. Došlo i na řemeslo: si sedlář, do JZD s tebú! A tím vše skončilo, žádné odvolání neexistovalo.
Když se vše uklidnilo, tak došlo i na všecky co na tom pracovali. Předseda Hrdina měl tolik lásky k hluckému zemědělství, že se odstěhoval do Lipníka a Svadbík šel do Palu (Autopal). Mzda v JZD byla 10 korun na jednotku a jednotka byla 3 hodiny pro řemeslníka, pro ženské 4-5 hodin. Z toho nám pak byl vyměřen důchod. Já 529 korun, žena 400 korun. Pak nám přidali – mně 100 a ženě 50 korun. Pak nám ke společné částce přidali 16 korun a po smrti ženy mně těch 16 korun zase vzali. Dnes po přidání mám 664 korun (psáno v roce 1978).
* Okrajky = useknuté řepné natě, odsekávaly se srpem i s kouskem řepy a krmil se tím
dobytek
*Antonínu Nemravovi se v dospělosti v Hluku říkalo „Dlúhý Nemrava“ pro jeho velký
vzrůst - viz. Vzpomínky "chudobného člověka" Ant. Nemravy