Zaniklé vsi
Zaniklé obce Smíchov a Sezemín
(Podle Františka Vyskočila)
Lidová tradice hovořící o zaniklých obcích Smíchov a Sezemín (Sezimov), existujících zhruba v letech 1250-1470 je velmi bohatá nejen v Blatnici, ale i v Hluku, Ostrožské Lhotě a Blatničce. A nadto je všude téměř úplně stejná. Není mnoho událostí na moravském Slovensku, které by se tak živě zachovaly v paměti lidu po tolika staletích od jejich uplynutí. Příčiny zániku se uvádí stejně, že totiž přes zdejší končiny, poblíž Smíchova vedla cesta z Uherského Brodu do Strážnice a dál do Vídně, dodnes zvaná „Brodská meza“. Při jedné takové dopravě císařských peněz do Vídně přepadli smíchovští vojenský transport a peníze uloupili. Tato tradice je stejná i v Blatničce a v Ostrožské Lhotě. V Hluku je obdobná až na to, že místo peněz uloupili prý smíchovští císařskou korunu, kterou vezli vojáci. Ve všech obcích se vypravuje, že se smíchovští živili loupežemi. V Blatnici, které byl Smíchov nejblíže (asi 1,5 km) se uvádí jména Smíchovjanů, kteří zánik Smíchova přežili a to Cíchů a Smějsů. Tito prý byli v době ničení obce v horách na dřevo a unikli tak jisté smrti. Císařské vojsko obklíčilo Smíchov, obec vypálilo a všechno obyvatelstvo vyvraždilo. Kdy tento zánik nastal, neuvádí tradice v žádné obci. Poloha je udávána shodně v Blatnici, Blatničce a v Ostrožské Lhotě a to v místech, kde se dnes v Blatnici říká „U studní“. V Hluku udávají polohu Smíchova od Hluku směrem k Antonínku.
Dá se předpokládat, že v době zániku obou obcí došlo k úpravě katastrů všech čtyř výše jmenovaných obcí. Polohu Sezimova je možno situovat do prostoru ohybu smíchovské cesty, která vede ze Lhoty přes kopec sv. Antonína do Blatnice. Ostrožská Lhota bývá ve starých listinách 14. a 15. století jmenována často jako Sezimova Lhota. Celý Antonínský kopec se do poloviny 19. století jmenoval Hradiště a byly na něm četné mohyly, z nichž některé otevřel v roce 1887 děkan Růžička. Podle moravského archeologa Červinky stával na tomto kopci ve 13. století pevný hrad.
V letech 1880 byly ještě částečně viditelné pozůstatky po Smíchovu na svahu směrem od studny k Hájku. Zřetelně bylo možno rozeznat rozdělení gruntů brázdami a linie sádků s ovocnými stromy. Dědáček Koňárek z Blatnice prý využívali ještě za první republiky na svém poli jeden z bývalých smíchovských sklepů k uskladnění řepy. Studna ležící kdysi asi uprostřed osady byla zděná, hluboká asi 2 m a měla velmi silný pramen vody.
Podle půdorysné situace, i když tento způsob je dost nepřesný, se dá předpokládat, že v osadě nebylo víc než 40 až 50 usedlostí a že smíchovský katastr nepřesahoval 200 ha. Obyvatelstvo se zabývalo zemědělstvím, jak svědčí názvy tratí. Některé názvy, např. Chmelince by svědčili o pěstování chmele a vaření piva.
Název obce se ve starých latinských listinách uvádí „Smíchov“ nebo „Smycho“. Zánik opravdu nastal, jak ukázal povrchový archeologický průzkum, spálením osady a to nejpravděpodobněji ve válkách česko-uherských v letech 1468-1469. Od tohoto data se jméno Smíchova v písemných pramenech nevyskytuje. Neobjevuje se ani v zemských deskách, půhonných knihách, či v pozdějších urbářích. Není však vyloučeno, že v 16. století či později mohlo na místě staré osady vzniknout několik samot, jak o tom píše František Kožík v románu „Na dolinách svítá“. Tyto by snad však byly podchyceny v urbáři panství ostrožského z roku 1592 nebo v lánských rejstřících z let 1656-1671, ať již patřily ke kterékoliv obci.
Archeologický výzkum prokázal, že nejstarší nalezenou keramikou v prostoru Smíchova odhadli odborníci z Brna na přelom 13. a 14. století. Překvapuje však, že dosud nebylo objeveno pohřebiště, přestože šlo o poměrně velkou osadu a pozemky, na kterých se nacházela, jsou dnes obdělávány.
Osud Smíchova se rozhodně jeví jako zajímavý a dramatický a určitě by zasloužil širšího a mnohostrannějšího zpracování. Bylo by třeba zaznamenat znovu ve všech obcích lidovou tradici, prostudovat další archivy, provést důkladný archeologický průzkum.