Zaniklé vsi

                                                            Zaniklé  obce Smíchov a Sezemín
                                                               (Podle  Františka Vyskočila)

     Lidová tradice hovořící o zaniklých obcích Smíchov  a Sezemín (Sezimov), existujících zhruba v letech 1250-1470 je  velmi bohatá nejen v Blatnici, ale i v Hluku, Ostrožské  Lhotě a Blatničce. A nadto je všude téměř úplně stejná.  Není mnoho událostí na moravském Slovensku, které by se tak  živě zachovaly v paměti lidu po tolika staletích od jejich  uplynutí. Příčiny zániku se uvádí stejně, že totiž přes  zdejší končiny, poblíž Smíchova vedla cesta z Uherského  Brodu do Strážnice a dál do Vídně, dodnes zvaná „Brodská  meza“. Při jedné takové dopravě císařských peněz do Vídně  přepadli smíchovští vojenský transport a peníze uloupili.  Tato tradice je stejná i v Blatničce a v Ostrožské  Lhotě. V Hluku je obdobná až na to, že místo peněz uloupili  prý smíchovští císařskou korunu, kterou vezli vojáci. Ve  všech obcích se vypravuje, že se smíchovští živili loupežemi.  V Blatnici, které byl Smíchov nejblíže (asi 1,5 km) se  uvádí jména Smíchovjanů, kteří zánik Smíchova přežili  a to Cíchů a Smějsů. Tito prý byli v době ničení obce  v horách na dřevo a unikli tak jisté smrti. Císařské  vojsko obklíčilo Smíchov, obec vypálilo a všechno obyvatelstvo  vyvraždilo. Kdy tento zánik nastal, neuvádí tradice v žádné obci.  Poloha je udávána shodně v Blatnici, Blatničce a v Ostrožské Lhotě  a to v místech, kde se dnes v Blatnici říká „U studní“. V Hluku  udávají polohu Smíchova od Hluku směrem k Antonínku.

    Dá se předpokládat, že v době zániku obou obcí  došlo k úpravě katastrů všech čtyř výše jmenovaných  obcí. Polohu Sezimova  je  možno situovat do prostoru ohybu smíchovské cesty, která vede  ze Lhoty přes kopec sv. Antonína do Blatnice. Ostrožská Lhota  bývá ve starých listinách 14. a 15. století jmenována často  jako Sezimova Lhota. Celý Antonínský kopec se do poloviny 19.  století jmenoval Hradiště a byly na něm četné mohyly, z nichž  některé otevřel v roce 1887 děkan Růžička. Podle moravského  archeologa Červinky stával na tomto kopci ve 13. století pevný  hrad.
   V letech 1880 byly ještě částečně viditelné pozůstatky  po Smíchovu na svahu směrem od studny k Hájku. Zřetelně bylo  možno rozeznat rozdělení gruntů brázdami a linie sádků s  ovocnými stromy. Dědáček Koňárek z Blatnice prý využívali  ještě za první republiky na svém poli jeden z bývalých smíchovských  sklepů k uskladnění řepy. Studna ležící kdysi asi uprostřed  osady byla zděná, hluboká asi 2 m a měla velmi silný pramen  vody.
   Podle půdorysné situace, i když tento způsob je dost  nepřesný, se dá předpokládat, že v osadě nebylo víc než  40 až 50 usedlostí a že smíchovský katastr nepřesahoval 200  ha. Obyvatelstvo se zabývalo zemědělstvím, jak svědčí názvy  tratí. Některé názvy, např. Chmelince by svědčili o pěstování  chmele a vaření piva.
   Název obce se ve starých latinských listinách uvádí  „Smíchov“ nebo „Smycho“. Zánik opravdu nastal, jak ukázal povrchový  archeologický průzkum, spálením osady a to nejpravděpodobněji  ve válkách česko-uherských v letech 1468-1469. Od tohoto data  se jméno Smíchova  v písemných  pramenech nevyskytuje. Neobjevuje se ani v zemských deskách,  půhonných knihách, či v pozdějších urbářích. Není však  vyloučeno, že v 16. století či později mohlo na místě staré  osady vzniknout několik samot, jak o tom píše František Kožík  v románu „Na dolinách svítá“. Tyto by snad však byly podchyceny  v urbáři panství ostrožského z roku 1592 nebo v lánských  rejstřících  z let 1656-1671,  ať již patřily ke kterékoliv obci.
   Archeologický výzkum prokázal, že nejstarší nalezenou keramikou  v prostoru Smíchova odhadli odborníci z Brna  na  přelom 13. a 14. století.  Překvapuje však, že dosud nebylo objeveno pohřebiště, přestože  šlo o poměrně velkou osadu a pozemky, na kterých se nacházela,  jsou dnes obdělávány.
   Osud Smíchova se rozhodně jeví jako zajímavý a dramatický  a určitě by zasloužil širšího a mnohostrannějšího zpracování.  Bylo by třeba zaznamenat znovu ve všech obcích lidovou tradici,  prostudovat další archivy, provést důkladný archeologický  průzkum.