Zápis Josefa Dufky

1937

Zima byla slabá, až koncem ledna napadlo na půl metru sněhu a vítr nadělal veliké závěje. Pošta nejezdí autobusem, ale na saních. 30. ledna se prohazoval sníh. V únoru bylo sychravo a deštivo, všude plno bláta.

27. února jsem měl v noci o půl čtvrté hodině velice živý sen: viděl jsem veliký pohřební průvod, všude plno krásných věnců a kytic.

Dne 3. března jsem byl s Mařenkou u doktora v Brodě. Dal jí nějaký lék, po němž jí bylo trochu lepší, ale zase se to zhoršilo. Nevíme už, co máme dělat. Tak rádi bychom, aby se uzdravila, nic ale nepomáhá. Modlíme se, i ona se modlívá o zdraví, ale zdá se, že Bůh naše modlitby neslyší.

V úterý 23. března jsem jel do Ostrohu na oves. Na zpáteční cestě mě na kopci u P.Marie dostihla strašná bouřka. Hřmělo a blýskalo se jako ve žních, ale místo deště padaly drobné bílé kroupy. Kůň nemohl udělat ani krok, protože mu to bilo do očí.

Mařence je lepší, doktor Samohýl jí dovolil, že může chodit do školy, ale musím ji vozit na kole. Měla z toho takovou radost a tak se učila, že ji ředitel slíbil dát do 5. třídy, aby mohla jít po prázdninách do měšťanky. V dubnu však bylo stále sychravo a ona se nachladila a dostala horečku. Několikrát jsem s ní byl v Hradišti, ale doktor už nedával naději, až třiadvacátého pravil, abychom k němu už více nejezdili, že se neúprosně blíží konec. A pak přišel strašný den 25. dubna, byla to neděle. Ještě před večerem, když jí bylo zle, nesl jsem ji do humna, aby se tam potěšila pohledem na stromy. Všecko krásně kvetlo, bylo tam jak v ráji. Ukázal jsem na mladou třešničku a pravil jsem, že ta třešnička bude její, že jí dáme jméno Mařenka. Ona pohladila rukou její květy a řekla: „Tatíčku, poďme už dom.“ Po sedmé hodině mně řekla: „Tatíčku, mně je velice zle, já už myslím umřu.“ Já jsem jí na to řekl, ač dodnes nevím, proč mě to napadlo: „Nic si z toho Mařenko nedělaj, ty tam budeš andělíčkem a pros tam za nás Pánbíčka, aby aj nám odpustil.“ Slíbila, že bude. Hned nato pravila: „Tatíčku, rožněte, už je tma, já nic nevidím.“ Mně se sevřelo srdce, protože bylo ještě světlo. Vzal jsem ji do náruče a ona v té chvíli zemřela. Ve středu 28. dubna ráno o 8. hodině měla pohřeb. Tak krásný, jakého už dávno nebylo. Přišli školáci a všecky školačky byly v krojích za družičky ve věnečkách, každá s kytičkou květin. Průvod byl velice dlouhý, přestože byl všední den. I počasí bylo krásné. Spolužačky nesly obrovské kytice květin a nad hrobem jí zazpívaly na rozloučenou píseň „Zasviť mně ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok...“ Po pohřbu obložily družičky celý hrob kyticemi a věnečky jí daly do hrobu. A potom přišly k nám na svatbu. (Když zemřel mladý svobodný člověk, bývalo zvykem nést v průvodu zlomenou svíci a po pohřbu vystrojit "svatební" hostinu)

Můj sen z 27. února se tedy přesně v celé své kráse i hrůze splnil za 2 měsíce. Rozkvetlá třešnička, kterou těsně před svou smrtí pohladila, do čtrnácti dnů nadobro uschla, přestože byla plná života. Ještě dlouho po pohřbu jsme častokrát pohlédli do humna, pod dojmem jejích slov, které ze žertu často říkávala: „Já bych chtěla aj umřít, ale enom podívat sa na ten pěkný pohřeb a po něm dójít humnem dom.“ Dívali jsme se tedy, jestli nejde, ale nepřišla. Na svůj slib, který mě dala, ale přece jen nezapomněla. Za dva měsíce po pohřbu jsem měl velice živý sen. Viděl jsem ji před sebou, byla andělsky krásná, ale velice, velice smutná. Na moji otázku, co ji trápí, řekla: „Tatíčku, já za vás nemožu prosit, to si mosí každý sám,“ a zmizela.

Objednali jsme jí pěkný mramorový pomník, jaký dosud žádný nemá. Pohřeb stál 1000 Kč a pomník 1700 Kč.

Durancií byla letos veliká úroda, až se stromy lámaly. Napálili jsme 11 litrů slivovice, stálo to 114 Kč.

V obchodech zboží zase podražilo i daně jsou vyšší. Máme ještě jakési dluhy, ale mluví se o válce. Kdyby k ní došlo, budou zas máslo, maso a obilí drahé. Poprodáme si a dluhy zaplatíme.

Poslední roky stát podporoval každou práci, když se při ní dalo zaměstnat hodně lidí. Tak i pro Hluk ing. Krátký vypracoval velký projekt odvodňovacích prací, který byl vládou schválen a postupně se podle něj pracovalo. Přání majitelů polí byla přitom respektována. Tak byla v roce 1936 na podzim odvodněna Kobylí hlava, na jaro a na podzim v roce 1937 Široké pole a malý Paligr, Rovné pole, Šraňky a Ostrožské. Zůstávají už jen Vinné hůry a Čtvrtě.

Mařenku za její nemoci chodili navštěvovat velebný pán Ignác Černík a ona měla z jejich návštěvy vždycky velkou radost. Bůh všemohoucí jim to odplať a žehnej jim vždy na každém kroku.