Zvykoslovný průběh roku v minulosti

Hned po Novém roku začali chodit tři králové. To bývala radost kluků. Za starých časů s nimi chodíval i učitel neboli rechtor. V každém domě zazpívali tříkrálovou píseň a všude za to něco dostali. Něco dal rechtor klukům a co se vybralo, bylo jeho. Později už chodívali kluci sami. Někdy se stalo, že chodili i přespolní z horních dědin, takže některý rok se po Hluku pohybovalo i pět skupin.  
V únoru zas chodily Doroty. Byla to děvčata, která dům od domu zpívala písničku o svaté Dorotě. I za to bývala drobná odměna.  
Pomalu se přiblížil konec masopusta a s ním tzv. fašanky. Po tři dny trvala muzika, veselost a bujaré pitky – v neděli, pondělí a úterý. Kdo v tyto dny netancoval, říkalo se, že mu “ani konopě neporostú”. A tak tancovali i staří, aspoň v úterý – na konopě. Ten den hrála muzika ve všech šencích a hospodách pro mladé i staré. Harmonika, housle a basa nebo aspoň dudy.    V úterý o půlnoci se pochovala basa na znamení toho, že už je konec masopustu a je konec muzikám až do Veliké noci. Nastala doba svatopostní, kdy se v rodinách každý večer všichni společně modlili bolestný růženec.   
Na Velikonoce s radostí čekala veškerá mládež. Děvčice vyšívaly šátečky a malovaly vejce. O velikonočním pondělku všechny nedočkavě čekaly, zda vyvolený přijde či nepřijde na šlahačku. A když přišel, byl radostně obdarován vyšívaným šátkem a krásně malovanými vajíčky.   
Od dob vlády císaře Josefa bývaly na jaře asendy. To se museli všichni mladíci, kterým minul dvacátý rok, dostavit po 3 roky do Ostrohu před odvodní komisi, která jich odvedla vždy tolik, kolik bylo zrovna zapotřebí. Zpočátku se této povinnosti někteří chtěli vyhnout útěkem do Uher, ale to už tam pak museli zůstat navždy. Vrátil-li se některý, třeba i po desíti letech, byl potrestán dvěma lety žaláře na pevnosti. Říkalo se tomu měrov a potom si musel ještě u vojska odsloužit celých 14 roků. A tak se raději těžké povinnosti přivyklo. Ti, kteří byli odvedeni, přijeli z Ostrohu opentlení a na krku měli na znamení smutku černý šátek. To však bylo v roce 1914 zakázáno.   
Před prvním květnem se stavíval máj. Pod ním bděli po nocích hlučtí mládenci. Byla by veliká ostuda, kdyby jim ho přespolňáci ukradli.     
O svatodušní jízdě králů dodnes nikdo nevypátral, jak vznikla a proč. Jedni říkají, že pochází už z dob velkomoravských. Tehdy prý do Hluku každoročně o letnicích přijížděl kníže a vybíral dobrovolnou daň. Jiní zas míní, že je z dob, kdy náš kraj patřil trenčanskému panství, které  držel rod pánů Zápolských, kteří sem s průvodem jezdívali vybírat daň od místních zemanů.    
Jak nastaly žně, ohlásili velebný pán z kazatelny, že se nesmí konat žádné zábavy a tancovačky. Bývají příležitostí ke hříchu a pokoušení Boha. Když je všecka úroda v poli, je lépe nehřešit.     
První větší slavností po žních byly první neděli po sv. Vavřinci hody. To už bývalo namleté z nového. Ženské praly a žehlily, v sobotu před hodama se v peci pekly vdolky, buchty, buchtičky a také maso. Skoro každý měl nějakou rodinu nebo známé v jiných dědinách a ti všichni se obyčejně zvávali na hody. Hody se slavily několik dní. Někteří je šli už v pátek do hospody zapalovat. V sobotu k večeru byla muzika. V neděli další, ta trvala až do rána. A v pondělí večer se znovu tančilo. V úterý ti, kterým ještě zbyly nějaké peníze, v hospodě pili, neboť bez opití nebyly žádné hody. Nejlépe je oslavil ten, koho dovezli domů na tragači nebo přišel aspoň havačky (po čtyřech). O tom se zřejmě dozvěděl i císař Josef a hody podle patronů kostelů v jednotlivých dědinách zakázal. Nařídil jednotný termín a to poslední neděli v říjnu. Říkalo se jim císařské. Lidé si ale hody vzít nedali  a začali slavit oboje. V novější době císařské hody postupně zanikaly, po roce 1914 se už neslavily nikde.   
V prosinci, kdy se drávalo peří a přadlo si zas starší chlapci připravovali ústroj na Mikuláša. Mikuláš musel přijít do každého domu, kde měly děcka. Ty musely pěkně slíbit, že budou hodné, poslušné a že se budou modlívat. Kde měli nějakého kluka nezdaru, toho čert uvázal na řetěz a omáchal ve studni. Mráz přešel po zádech starým i mladým, jakmile se za dveřmi ozvalo řinčení řetězu.   
A přišly vánoce-nejkrásnější svátky v roce. Na Štědrý den byl sice půst, ale protože se pekly všelijaké dobré věci, mnozí raději zlaté prasátko oželeli a půst nedrželi. Večer se čekalo, až zatroubí pastýř a zapráská bičem. To bylo znamení, že se může začít večeřet. Hospodář vzal připravenou nádobku se svěcenou vodou a vykropil celé stavení odříkávaje při tom slova modlitby. To aby zlý duch neměl žádné moci a aby Bůh žehnal míru v rodině, úrodě a také všem zvířatům ve stáji. Kropilo se třemi režnými nebo žitnými klasy. Dobytku se muselo dát večeře: kus chleba s oplatkem namazaným medem, aby bylo všecko zdravé a dávalo hodně užitku.  
Celá rodina se u stolu hlasitě pomodlila, každý dostal oplatek s medem a potom se večeřelo. Během večeře nesměla hospodyně vstávat od stolu, aby jí dobře seděly slepice na vejcích. Proto byla všechna jídla buďto na stole připravená nebo aspoň na dosah ruky. Jíst se muselo ode všeho, aby se všecko urodilo. Po večeři se zkoumala budoucnost buď vybraným ořechem, jablkem nebo jinými způsoby. Hodně rozšířené bylo lití olova do vody, přičemž se bylo potřeba modlit a vyslovit přání, co se chce dotyčný dozvědět. Místo olova bylo možno použít i vosku, ale musel být pravý včelí.    Mezitím si pastýř přišel pro koledu. Za ním už se trousili další koledníci a každý zpíval jinou koledu. Ulice byla plná zpěvu, kluci na oslavu Kristova narození stříleli z pistolí. Rána za ranou se za zpěvu koledníků ozývala po celém Hluku.  
Na koledu chodili i cikáni a ti zpívali svoji speciální koledu. Starý Antoš zpíval obyčejně:
“A vy pane gazda,
on tam sedí kolem stola,
na něm čobka čobolova,
na té čobce třista zlatých,
dva červené, dva dukáty,
chcete-li nám dáti,
nenechte nás státi,
vašu střechu oškubeme,
pod nožkama vystřelíme.” 
Každý koledník byl obdarován, ani cikáni nepřišli zkrátka. Povinná koleda byla pro pastýře a hlásné, proto chodili s putnou na zádech. Vůči cikánům sice nikdo žádnou povinnost neměl, ale chodili také s putnou.   
Na Štěpána odpoledne končívala  služba chlapcům, kteří byli u někoho za pacholky. Každému upekla hospodyně koláč, který si hospodářovými koňmi, byl-li sníh, na saních odvezl domů. Doprovázeli ho při tom jeho kamarádi, zpívali, popíjeli a stříleli z pistolí. Koláč si odvezl každý i když zůstal sloužit dál.   
Na Nový rok zase končila služba děvčatům. I ony dostávaly koláč a jejich známí chlapci je s ním doprovodili domů. Zase se pilo, zpívalo, i harmonika hrála. Nechyběla ani střelba z pistolí, protože bez střílení by to nebyla žádná sláva.

Podle Josefa Dufky