1984
KRÁL DOLŇÁCKÝCH SLAVNOSTÍ 1984 POCHÁZEL PŘÍMO Z NÁMĚSTÍ
Každá jízda králů začíná vyzvednutím krále v jeho domě. Diváci jsou při tom většinou hlučtí a případně také dobře informovaní hosté z okolí. Oficiálně může jízda Hlukem začít až po obdržení souhlasu starosty města. Prvním místem, kudy putování královské družiny prochází, je pak náměstí. A na náměstí bývá vždy první a nejvýznamnější zastavení, protože tam čekají vždy davy hostů z různých míst naší země a často i ze zahraničí.
Jen jedenkrát a asi i naposled se začala tato jízda vyzvednutím krále přímo na náměstí za účasti obrovského počtu domácích i zahraničních hostů. Bylo to při XII. Dolňáckých slavnostech v roce 1984, kdy byl králem 14 letý Marek Hrdina, syn dnes už zemřelého Antonína Hrdiny, který byl často titulovaný také jako „starosta náměstí“. Rodina Hrdinova bydlela totiž v č. 146 na náměstí hned vedle „Obecní hospody,“ naproti fary. Poslechněme si vzpomínání sestry tehdejšího krále Jany Mahdalové – roz. Hrdinové, co vše se odehrálo před touto jízdou králů:
Marek už jako malý chlapec měl moc rád a stále obdivoval koně. Pořád po rodičích chtěl, aby mu nějakého koně koupili. Pokud byl ještě malý, tak mu koně i slibovali v naději, že ho tato záliba přejde. Když už ale viděli, že můj bratr chová opravdovou lásku ke koním a že mu jeho přání splnit nemohou, slíbili mu, že až doroste, bude jezdit na koni jako král. Když už bratr dorostl do věku, kdy už mohl králem být, začal vyčítat rodičům, že mu jen slibují, ale sliby neplní. Otec se proto rozhodl využít tehdy výzvy bratrů Pospíškových, kteří tyto jízdy králů již po dlouhá léta organizují a přihlásil mého bratra Marka do role krále pro rok 1984. Role krále je pro každou rodinu vždy velkou finanční zátěží. Ale toho roku to bylo něco nečekaného, mimořádného, a proto obzvláště náročného. Měla jsem tehdy 17 let a dodnes na mne silným dojmem zapůsobí vzpomínka na ty strašně velké davy lidí, které tehdy zaplnily celé náměstí. S tehdejší jízdou králů bylo spojeno totiž i filmování. Měl se přitom natočit pro zahraničí propagační film o „Jízdě králů“. Proto Městský úřad Hluk udělal mimořádně širokou reklamu a požádal naši rodinu také o pomoc při rozvozu plakátů do různých míst republiky.
Přijel z Prahy celý filmařský štáb, který vedl režisér Špiroh a naším úkolem bylo se o ně postarat. Tři dny jsme se jim měli věnovat. Naše matka byla tehdy zaměstnaná jako kuchařka ve vedlejší hospodě, která byla v té době jedinou veřejnou jídelnou ve městě. V období bezprostředně před konáním slavností nastal čilejší ruch ve stravovacích zařízeních, matka měla spoustu práce v zaměstnání, starosti s rodinou a navíc hosty v podobě filmového štábu. Filmaři potřebovali natočit krále a jeho rodiče, samozřejmě všechny v krojích. Matka musela odskočit z hospody, svléct pracovní plášť a obléct sebe i Marka do kroje. Pak se převlékla do nějakých běžných šatů, vytáhla žehlící prkno a dělala jako že žehlí kroj pro krále.
Během natáčení přiběhli organizátoři slavností, že přijela Kmochova kapela z Kolína a že bude vyhrávat královi. Kapela byla přivítána tak, jak je na Slovácku zvykem. Slivovicí či vínem i chutnými vdolečky. Stejně tak byli při své práci pohoštěni i filmaři. V předstihu několika málo dní před slavnostmi se pekly vdolečky. Protože se peklo vdolečků velké množství, musely se péct v pekárně u Jožky Šimčíka, kde k tomu bylo k dispozici technické vybavení (velký hnětací robot, dělička těsta, velké plechy a velká pec). Velké množství vdolečků bylo třeba nejen pro filmaře, ale hlavně pak pro velké davy návštěvníků slavností. Kromě vdolečků nasmažila kmotra z 50 žloutků „milostí“o které byl obzvláště velký zájem. Nahodilí návštěvníci, ale i filmaři stále požadovali „to takové pokroucené“. V sobotu před vlastní jízdou králů bylo třeba připravit nějaké pohoštění pro rodinné příslušníky a další pomocníky při zdobení koně a oblékání krále. Uvařily se tlačenky a daly se vychladit. Nabídli jsme pak filmařům ovarovou polévku i tlačenku. V hrnci na sporáku zůstaly kosti a uvařené kůže, které jsme odložili pro psa. A co se ale nestalo. Filmaři tyto kůže nedopatřením snědli také. Byla s nimi legrace. Na příklad kameraman se někam ztratil a objevil se nenadále na rovné střeše přístavku. Jednou rukou se držel komína a druhou držel kameru ve snaze zabrat s vrchu celý dvůr plný krojovaných lidí, zdobících koně.
Při celém filmování byli v záběru všichni členové nejen naší rodiny včetně dědáčků, ale i příslušníci ze spřízněných rodin. Dokonce i takoví, kteří byli tehdy v kroji poprvní a snad i naposled. Úžasný a silně dojemný byl pak okamžik, kdy se otevřela vrata našeho krásně ozdobeného domu a za doprovodu hudby vyjížděl na svém, krásně vyzdobeném koni můj bratr Marek co by „král“. Cimbálka hrála píseň „A když bylo bílé ránko, přišla milá pod okénko – vstaň synečku, vstaň hore, nasedajů na koně…“ Tyto snímky byly velmi pěkné, protože tam byli s naší rodinou i všichni dědáčci a nestoři hluckého folkloru včetně pana Jana Mitáčka, který šil kroje po dlouhá léta. Celý film jsme viděli bohužel jen jednou v kině, ale kam se dostal k archivnímu uložení, to nevíme. Sám režisér Špiroh vstoupil pak do diplomatických služeb jako kulturní atašé ve Francii.
Vyprávění Jany Mahdalové-Hrdinové zpracoval Lekeš.