Hlucká tvrz a její dějiny
Hluk je jednou z nejstarších osad naší vlasti a leží v oblasti starého osídlení doloženého archeologickými nálezy již 2000 – 25000 let před Kristem.
Nedoložené domněnky praví, že: (podle kronikáře Františka Hořínka)
„V 10. a 11. století patřil Hluk střídavě vladařům českým a maďarským. V 11. a 12. století byl Hluk hlavním městem provinciae lucensis s hrdým hradem na Ostrožském kopci. Za tatarských a kumánských vpádů na Moravu v letech 1252 – 1253 byl odvážně a ostražitě ke slovenským hranicím hledící hrad rozbořen a Hluk oloupen o svou starobylou ozdobu a mocnou ochranu. Přední stráž Moravy padla.“
První písemnou zmínkou o Hluku a Lucké provincii je listina z 8. srpna 1294, v níž je správcem Lucké provincie Oldřich z Hradce.
V listině z roku 1303 se nachází první zmínka o hlucké gotické vodní tvrzi, původně vystavěné ze dřeva jako opěrný bod proti vpádům Uhrů.
O dějinách hlucké tvrze jsme poměrně dobře informováni, zejména díky tomu, že je zhruba před padesáti lety důkladněji prozkoumal známý historik L. Hosák. Zdeněk Pokluda ze Státního archivu ve Zlíně, ale i další, získali některé nové poznatky, týkající se jednotlivých majitelů Hluku. Následující pasáže jsou výtahem ze studie Zdeňka Pokludy „Tvrz v Hluku“.
Zdislav řečený Měšec (1303)
Ves Hluk byla královským majetkem, který na sklonku 13. století dostal do doživotního užívání jihočeský velmož pan Oldřich z Hradce. V jeho rukou byl Hluk r. 1294, avšak zanedlouho, ještě za Oldřichova života se Hluk octl opět v rukou panovníka, jenž ves už r. 1303 daroval jinému držiteli.
K převodu došlo 23. Dubna 1303, kdy král Václav II. darovací listinou vydanou v Chrudimi odevzdal ves Hluk s dvorem do plného dědičného vlastnictví Zdislavovi řečenému Měšec. Osoba tohoto Zdislava zůstává záhadná. Okolnost, že hlucká darovací listina z r. 1303 se dochovala v uherskohradišťském městském archivu, pak vedla už v minulosti k domněnce, že Zdislav Měšec možná patřil k měšťanům královského města Hradiště.
Tím, že se ves stala samostatným feudálním statkem, vyvstala potřeba, aby tu bylo zbudováno obydlí pro zdejší pány. V průběhu 14. století byla v Hluku zbudována tvrz. Před polovinou 14. století se vesnice majetkovým dělením rozdrobila, vedle sebe tu poroučelo několik pánů – každý na svém kusu vesnice.
Podle zápisů v zemských deskách měli v Hluku po polovině 14. století majetkové podíly tři různí držitele:
Dorota z Hluku (1359)
Oldřich z Kunovic (1360) a
Petřík z Hluku (1360). Někdy před rokem 1391 se Hluk dostal do rukou moravským markrabat.
Jindřích z Šonvaldu (1391)
V době, kdy sváry mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem stále více sužovaly zemi, přecházely mnohé majetky z ruky do ruky podle toho, ke které straně se kdo ze šlechticů přiklonil.
Když mladší markrabě Prokop prodal Hluk Jindřichovi z Šonvaldu, bylo to asi i proto, aby si tohoto šlechtice zavázal nebo ho odměnil. Prodej byl vtělen do zemských desek roku 1391 a Jindřichovi z Šonvaldu byla tehdy zapsána celá ves Hluk s tvrzí i dvorem. Je to poprvé, kdy je v pramenech doložena hlucká tvrz, dodejme jen, že jistě tu stála už nějakou dobu předtím a sloužila zřejmě i předchozím držitelům. Jestli Jindřich z Šonvaldu držel Hluk až do konce života není jisté. Závěr jeho vlády se ztrácí v neurčitosti a záhadách.
Měl snad v úmyslu Hluk prodat. O koupi se zajímal chrlický soused Mírek z Chlumu, ale z transakce z nějakých důvodů sešlo. Po Jindřichově smrti jeho přátelé a plnomocníci museli u soudu čelit Mírkovým žalobám, aby mu prý Hluk majetkově převedli. Tyto dodatečné soudy (1406 – 1407) byly ale marné, Mírek neuspěl.
Markrabata Prokop a Jošt (kolem r. 1405)
Vše nasvědčuje, že z rukou Jindřicha z Šonvaldu se Hluk dostal do moci markraběte Prokopa. Ten si však statek neponechal, ale odevzdal ho do dědičného vlastnictví uherskému šlechtici Petru Caklovi (Czakl, Cagl) ze Svatého Kříže. Brzy se však ukázaly překážky, které zabránily Svatokřížským vládnout na Hluku. Zdá se totiž, že po smrti markraběte Prokopa r. 1405 jeho starší bratr markrabě Jošt neuznal předešlé odevzdání Hluku a začal se statkem nakládat podle svého. Byl to právě on, kdo zbavil Hluk starších pohledávek (prokop statek Šonvaldům úplně nezaplatil) a mohl tedy s očištěným majetkem plnoprávně disponovat. Hned také vydal listy, kterými hlucký statek odevzdal do užívání Janovi z Moravan. V letech 1406 – 1412 se Svatokřížští domáhali svých práv u zemského soudu s pomocí listin od markraběte Prokopa. Protistrana se zase zaštiťovala listinami od markraběte Jošta. Zatímco se celé roky vlekla soudní jednání, faktickou platnost měly listiny vydané markrabětem Joštem a na Hluku tedy vládli Joštovi lidé.
Jan z Moravan (1406, 1408)
Markrabě Jošt předal hlucký statek do zástavního držení rytíři Janu z Moravan, jenž zde vládl už od r. 1406. Měl zde ovšem dost starostí, protože musel čelit opakovaným soudním žalobám, ať už ze strany rodu Svatokřížských, anebo také od Mírka z Chlumu, jenž hned r. 1406 neodbytně usiloval o koupi hluckého statku. Vztahy mezi oběma šlechtici dokonce přerostly v konflikt, když Moravanský vpadl do Chylic, poškodil tam Mírkovo obydlí a mlýn a různé věci odtamtud odvezl na Hluk (1407).
Hynčík z Dívčího, Jaroslav ze Šternberka, Dobeš z Meziříčí
Markrabě Jošt jako vrchní pán na majetku ukončil Moravanskému zástavní držbu r. 1408. Potřeboval Hluk se statkem k jiné transakci: postoupil ho do dědičného vlastnictví třem šlechticům – Hynčíkovi z Dívčího, Jaroslavovi ze Šterberka a Dobešovi z Meziřící. Důvodem k převodu bylo nejspíš to, že o něm šlechticům bylo potřeba uhradit finanční pohledávky. Noví majitelé neměli v úmyslu si Hluk ponechat. Potřebovali jej výhodně prodat a podělit se o peníze. Prot jej také bez průtahů prodali Anně, manželce Jiřího z Messenpeku.
Messenpekové (1408, 1420)
Koupě byla zapsána na jméno paní Anny, ale spoluvlastníkem hluckého statku byl od počátku i její manžel rytíř Jiří z Messenpeku. Když Jiří někdy po r. 1420 zemřel, zdědil Hluk jeho syn Jan z Messenpeku. Byl to bojovný šlechtic a dobrodruh, jenž v neklidných dobách po husitských válkách dovedl vyzískat značný majetek. Hluk si dlouho neponechal, prodal ho někdy před rokem 1434 a získal pak mnohem větší jmění. Dodejme ještě, že i když tento Jan dávno odešel ze zděděné tvrze a sídlil na velkých panstvích, přece jen si po celý život podržel jméno po Hluku – až do stáří se tituloval jako Jan z Hluku a z Rožnova (1406), Jan Hlucký z Rožnova či prostě Jan Hlucký (1464), Jan Hlucký z Messenpeku (1466).
Vladykové z Ostrova a Kunovic
Od Jana Z Messenpeku koupili tvrz Hluk se vsí a dvorem bratří Arkleb a Ctibor z Ostrova, páni na sousedních Kunovicích. Ke koupi došlo asi někdy v době, kdy končily husitské války, v září 1434 už byl statek v rukou nových majitelů. Arkleb s Ctiborem drželi Kunovice i Hluk jako spoluvlastnictví a na hluckém statku oba pojistili věno svým manželkám. Zhruba v r. 1448 Ctibor z Ostrova zemřel.
Když mladý Hynek z Ostrova a z Kunovic převzal všechen majetech po otci Arklebovi a strýci Ctiborovi, vládl pěkným jměním, avšak neudržel je dlouho pohromadě. Zřejmě zápasil s dluhy a tak ze zděděného majetku odprodával – jednak dům v Hradišti a zanedlouho také Hluk. To se stalo už někdy před rokem 1460 a Hynkovi pak zůstaly jen Kunovice.
Zástřizlové (1460, 1487) a Francové
Od Hynka z Ostrova Koupil tvrz Hluk se vsí a dvorem člen známého a rozvětveného rodu Jan ze Zásřizl, psaný často s přízviskem Mléčko. Jan Mléčko ze Zásřizl a z Hluku, když přežil své dva bratry, soustředil ve svých rukou dost rozsáhlé jmění této zástřizlovské rodinné větve. Spravování statků roztroušených na rozsáhlém území nutilo Jana Mléčka dost cestovat, jeho hlavním sídlem však byla hlucká tvrz. Po roce 1466 mizí zprávy o Janu Mléčkovi. Jistě i proto, že česko-uherská válka zasáhla hluboce do dění v tomto kraji a zvrátila i poměry panující na hlucké tvrzi. Útok uherských vojsk Matyáše Korvína sem r. 1468 přinesl kruté boje a dlouholeté utrpení. Pevné Uherské Hradiště se ubránilo, avšak v okolí se Korvínovo vojsko zmocnilo mnohých opevněných míst. Padly Kunovice Ostroh a ani Jan Mléčko, věrně stojící se svou posádkou na straně krále Jiříka, se neubránil. Musel ztracený Hluk opustit a už se sem nevrátil. Když potom zemřel, nezbývalo jeho dětem, než dlouhá léta se domáhat aby jim byl hlucký statek zase navrácen.
Uherský kál si dobytý Hluk neponechal, brzy ho daroval Francovi z Háje, přednímu ze svých vojenských hejtmanů, aby ho odměnil za válečné služby. Franc brzy zemřel (r. 1476 byl už mrtev) a majetek po něm převzal jeho nástupce a dědic Mikuláš Franc z Háje. Ten se podle Hluku tituloval (1483) a měl tedy na zdejší tvrzi své hlavní sídlo.
Po skončení války a zejména poté, co byl sjednán mír mezi českým a uherským králem (1479), se obnovoval právní řád v zemi a naděje Zástřizlů na vrácení majetku rostly. Mléčkovy tři děti Petr, Markéta a Eliška byly tehdy ještě nezletilé a tak jejich zájmy prosazovali poručníci. Jediný Mléčkův syn Petr v mladém věku zemřel, jeho sestra Markéta se záhy provdala, ale zdá se, že také ona brzy zemřela. Zůstala jediná nejmladší Eliška. Než dosáhla plnoletosti, poštěstilo se dovršit zápas na navrácení Hluku. Franc z Háje se s Hlukem loučil velice nerad a snažil se tu udržet ve svých rukou aspoň malý kus vinohradů (1492), ale i toho se asi musel posléze zříci.
Eliška Zástřizlová se stala majitelkou rozsáhlých statků, mezi nimi i Hluku. K bohaté dědičce se hned také našel ženich. Nejspíš už roku 1487 se Eliška provdala za Jana Žampacha z Potštejna, pána rozlehlých statků kolem hradu Žampachu ve východních Čechách.
Žampachové z Potštejna (1488, 1540)
Jan Žampach byl sice poután hlavně ke svému rodovému sídlu Žampachu, ale brzy si zvykl i na Moravě, zdržoval se na hlucké tvrzi, dozíral na majetky a býval také přítomen při jednáních svých šlechtických sousedů. Postupem doby však upadal do finančních nesnází a to dokonce natolik, že v říjnu 1513 musel odevzdat věřitelům do zástavy hrad Žampach a polovinu přilehlých statků. V r. 1516 nastalo úplné majetkové zhroucení a útočištěm rodiny se staly Eliščiny moravské statky se sídlem na hlucké tvrzi. Na podzim 1516 Jan Žampach z Potštejna zemřel a Eliška zůstala jedinou držitelkou Hluku. Jmění si neponechala dlouho. Zřejmě někdy počátkem r. 1519 vše odstoupila do vlastnictví svým čtyřem synům Václavovi, Zdeňkovi, Burjanovi a Hynkovi Žampachům. Ti potom drželi všechny statky po několik let společně a všichni se také titulovali podle Hluku.
Početná rodina Žampachů vtiskovala životu na hlucké tvrzi dost vzruchu a pestrosti, a navíc se tehdy zlepšilo i postavení poddaných, když Král Ludvík Jagelonský povýšil Hluk roku 1525 na městečko.
Někdy kolem r. 1527 si bratří Žampachové majetek rozdělili. Za zvlášť ceněnou součást jmění se tehdy považovaly příjmy z vinohradů v Němčičkách a v Hluku – ty byly zvlášť rozděleny na čtyři části, aby každý z bratrů měl svůj podíl. Po rozdělení majetku zůstali na Hluku vedle sebe dva Žampachové, Václav a Burjan. Každý vládl své polovině tvrze a městečka. Byli to sice bratři, avšak chyběla jim svornost a brzy přibývalo mezi nimi neshod a sporů (1527 – 1528). Zatímco Václav brzy dohospodařil, na druhé polovině Hluku vládl nerušeně jeho bratr Burjan, jenž v červnu 1529 ustanovil za dědice své bratry Hynka a Zdeňka a brzy nato zemřel.
Dědicové se podle všeho dohodli tak, že nebožtíkovu polovinu Hluku převzal Hynek Žampach, jenž na hlucké tvrzi vládl už r. 1530. Nyní Hynek spěchal, aby přikoupil také druhou polovinu Hluku, která byla v rukou Václavových věřitelů. Nelitoval obětí, aby získal peníze na zcelení Hluku. Prodal co mohl, ale stále zůstaval něco dlužen věřitelům, od kterých koupil dřívější Václavovu polovinu. Věřitelé se sále hlasitěji ozývali (1536) až nakonec Hynka přinutili, aby po deseti letech své vlády Hluk prodal.
Hluk součástí državy Jana z Kunovic (asi 1540 – 1545)
Od prodluženého Hynka Žampacha získal hlucký statek (snad r. 1540) nejbohatší velmož v tomto kraji pan Jan z Kunovic. Tehdy Hluk ztratil postavení samostatného feudálního statku a stal se součástí rozsáhlého komplexu Janových majetků. Tak to zůstalo až do Janovy smrti r. 1545. Na podzim toho roku už celou majetkovou državu jeho čtyři synové: Jan, Jetřich, Jaroslav a Arkleb a připravovali se na její rozdělení.
Jaroslav z Kunovic (1546 – 1563)
Třetí z bratrů Jaroslav převzal na svůj díl hluckou tvrz s městečkem a několika okolními obcemi. Roku 1548 si sem přivedl manželku Kateřinu z Víckova. Když zanedlouho zemřela, oženil se podruhé (před r. 1555) s Eliškou z Lichtenštejna. Hlucká tvrz opět ožila ruchem šlechtického sídla a protože už nedostačovala náročným požadavkům na panské bydlení, nechal ji pan Jaroslav v nákladně přestavět. Jaroslavův a Eliščin erb z r. 1559 svědčí o době, kdy se hlucká tvrz přeměnila v pohodlnou renesanční rezidenci. Po Jaroslavově smrti v říjnu 1563 se hluckého statku ujali nebožtíkovi starší bratři Jan a Jetřich, protože po Jaroslavovi nezůstaly děti. Po vyrovnání s Eliškou mohli hlucký statek nerušeně držet i nadále páni z Kunovic.
Hluk při panství ostrožském a brodském (1563 – 1610)
Oba Jaroslavovi bratři měli svá vlastní sídla, Jetřich na Uherském Brodě a Jan na Louce a tak hluckou tvrz k bydlení nepotřebovali. Přesto ale Jana hlucké sídlo, nedávno pěkně přestavěné, lákalo a zřejmě se sem přestěhoval. Občas se pak totiž tituloval jako pán na Hluku (1564). V srpnu 564 zde zemřela jeho dcera Magdalena. Byla pochována v brodském klášteře a tam ji brzy následoval i sám Jan, jenž zemřel v září 1566 na výpravě proti Turkům v Uhrách. Tehdy asi život na hlucké tvrzi utichl.
Pan Jetřich z Kunovic, jenž převzal polovinu Hluku r. 1563 a druhou (po Janovi) pak r. 1566, připojil zděděný majetek k ostrožskému panství. Vurbáři ostrožského panství, který byl pořízen r. 1592 nacházíme důležité zprávy o Hluku. Zaznamenává se tu zámek dobře zkamene vystavěný, při něm byly i zahrady (štěpnice , šafranice) a dále panský dvůr s ovčírnou (50 dojnic, 70 jalovic, 150 sviní, drůbež, 1500 ovcí) a s chmelnicí; při zámku stál také pivovar (na ročních 40 várek po 16 sudech) a sladovna. V městečku byly 2 pánské mlýny a cihelna. V urbáři je také zaznamenáno 124 poddanských usedlostí. Porovnáním zjistíme, že v průběhu 16. Století se viditelně zvýšila lidnatost městečka. Proti r. 1516 (79 usedlostí) v Hluku do r. 1592 přibylo 45 usedlostí (tedy vzrůst o 56%).
Po smrti pana Jetřicha zdědili majetek jeho dědicové, syn Arkleb a vnuk Jan Jetřich. Po Arklebově smrti dědili jeho dva synové, kteří se v květnu 1610 o vše podělili. Hluk převzal starší syn Jan.
Jan z Kunovic (1610 – 1618)
Hluk se opět osamostatnil a stal se znovu sídlem zvláštního panství. Na hlucké tvrzi se po dělší době opět natrvalo usadil majitel; Jan z Kunovic si sem hned v září 1610 přivedl novomanželku Zuzanu Střelovou z Dilav. Hlucké panství bylo dost rozsáhlé a hodnotné, avšak Jan z Kunovic je udržel pouhých 6 let. Už když je přebíral, vázly na něm asi nějaké dluhy a finanční problémy se prohlubovaly jistě i Janovou vinou. Potrpěl si na reprezentaci a neuměl šetřit. Vydával dost peněz třeba na to, aby mu hradišťský malíř Martin Kosvík pozlacoval paštiky při slavnostním stolování. Na hlucké tvrzi se žilo pod tíhou rostoucích dluhů, tíseň zde zavládla také proto, že někdy před rokem 1614 zemřela malá Janova dcerka.
Od prodluženého Jana koupil hlucké panství jeho bratr Jan Jetřich z Kunovic.
(Konec výpisku ze studie Zdeňka Pokludy – použito s laskavým svolením autora)
Jan Bernard z Kunovic (1618 – 1622)
Syn Jana Jetřicha, poslední představitel svého rodu na Moravě byl vychován ve školách kalvínských v Marburku, Hebronu, Heidelberku a Basileji. Za českého stavovského povstání byl jeden z prvních, kteří se přidali k odboji. Po nezdaru povstání unikl ještě v zimě 1620/21 i s rodinou z Moravy do Uher a do země se už nevrátil. Dne 2. září 1622 byl pak jako ostatní uprchlíci – vůdcové odboje odsouzen k smrti, jeho jméno přibito na šibenici a jeho statky zkonfiskovány. Správcem zkonfiskovaných statků se stal kardinál Ditrichštejn. Spravoval tedy i ostrožské panství po Janu Bernardovi z Kunovic, až je od císařské koruny koupil roku 1625 Gundakar z Lichtenštejna. Od tohoto roku byla tvrz v držení rodu Lichtenštejnů.
KNÍŽATA Z LICHTENŠTEJNA – VLASTNÍCI PANSTVÍ
Gundakar 1625 – 1658
Hartman 1658 – 1686
Maxmilián Josef 1686 – 1711
Antonín Florián 1711 – 1725
Jan Václav Vavřinec 1725 – 1772
Jan Adam 1772 – 1781
Alois I. Josef 1781 – 1805
Jan I. Josef 1805 – 1836
Alois II. 1836 – 1865
Jan II. 1865 – 1929
František Josef 1929 – 1941
V červnu roku 1939 se usneslo obecní zastupitelstvo, že od Lichtenštejnů zámek koupí. Uskutečnění této transakce ovšem zabránily válečné události. K prodeji došlo až v roce 1941. Původně stanovená cena 50.000 korun byla usmlouvána na 45.000. Ihned po provedení koupě byla budova i se zahradou pronajata Slováckému hospodářskému družstvu v Hluku.
V závěru 40. a počátkem 50. let byly zaznamenány snahy tvrz zbourat a rozebrat na stavební materiál. K tomuto barbarství zásluhou Domina Černého, spisovatele Františka Kožíka a dalších nadšenců naštěstí nedošlo. Ale to už je novodobá historie.
Pramen: Pokluda, Zdeněk - Tvrz v Hluku. In: Slovácko. Roč. 38, (1996), s. 149-162
Hlucká tvrz (zámek) a Zazámčí:
