Kroj a jeho vývoj
Mužský kroj - Nejstarší a nejdůležitější částí mužského kroje byla halena. Byla z pletené a tkané bílé ovčí vlny ušitá na způsob pláště a vzadu měla splývavý přehoz. Ten měl pěkné barevné lemování a za deště ho bylo možno použít jako kapuci. V halenách se chodilo větší část roku mimo doby, kdy uhodila příliš tuhá zima. Tehdy byla halena vystřídána kožichem. Ten byl celý z krásně nahnědo vydělaných kůží s dlouhou vlnou vespod, okraje i límec černou vlnou navenek premovaný. Nad tímto prémem naspodu kolem dokola byl našit širší pásek barevné kůže. I švy byly zakryty úzkými pásky barevné kůže. V parném létě se ovšem nedala nosit ani halena ani kožich. Chodilo se jen v lajbli z bílé vlněné látky s barevnými výložkami a lemováním nebo v soukenné kordule s červenými kytkami a několika řadami lesklých knoflíků. Kdo měl košili vyšívanou jenom na ňadrech, chodil v lajbli, kdo ji však měl vyšívanou i na náramcích a u zápěstí, chodil v kordule. Vyšívání se měnilo s dobou. Když byly doby zlé, bylo vyšívání málo nebo žádné, až teprve od r. 1760 byly košile i úzké mužské černé zástěry vyšívány hojně a největšího rozsahu toto zdobení dosáhlo v roce 1812. Tenkrát bylo vyšívání bohatě zdobeno i malými lesklými “patáčky”. Bohužel, nic z té krásy se do dnešních dní (psáno v r. 1952) nezachovalo. Až do roku 1750 nosili chlapi úzké bílé vlněné nohavice a na nohou holinkové vysoké boty se dvěma švy po stranách. Na jejich kramflecích měli svobodní lesklé mosazné či měděné podkovky. Na hlavě v létě klobouk s úzkou stříškou, v zimě beranici. Kolem roku 1820 však se k nám z Pomoraví začaly šířit nohavice černé. Tyto byly zdobeny po stranách bohatě našívaným lemováním. V pase byly spjaty dlouhým krásně probíjeným řemenem, který byl kolem dokola dvakrát omotán. Vlasy měl každý dlouhé, narovno zastřižené. Skrz sklopec byl protažen krásně vyšitý šátek.
Dřívější bílé nohavice byly dobře nositelné i v létě, v černých se však v letním horku chodit nedalo. Proto se ujaly dlouhé bílé široké gatě a vepředu úzká černá vyšíváním zdobená zástěra. Tyto gatě byly zprvu z krásně vybíleného konopného plátna. Poněvadž ale ne každá hospodyně uměla plátno dokonale vybílit, začaly se po roce 1850 pomalu šířit gatě z bavlněného továrního plátna. Z něho se pomalu začínaly šít i košile. Mělo tu výhodu, že bylo lehké, vzdušné, dalo se pěkně naškrobit i vyžehlit. A zase se začalo všecko zdobit vyšíváním, které kolem roku 1900 dosáhlo svého vrcholu. Mužská košile a zástěra byly v tomto směru vpravdě uměleckými díly. Výšivky ale už měly poněkud jiný charakter než dřív. Upřednostňovalo se vyšívání s květinovými motivy, které se k nám dostalo taktéž z Pomoraví.
Po první světové válce začal kroj rychle upadat a v několika letech zanikl úplně. Zanikla sláva krásně vyšívaných košilí s nadouvanými rukávci, zanikly bílé gatě i zástěry, nohavice s probíjenými řemeny,vysoké boty krabovačky i korduly s červenými nakadeřenými kytkami a řadami lesklých bombíků, zanikly kožichy, haleny, lajble i beranice s kosírky, zůstal jen tzv. městský kroj.
Mnohem bohatší a rozmanitější byl kroj ženský, který také více podléhal módě. Pokud paměť sahá, nosily ženy bílé fěrtušky z tence utkaného lněného plátna, zdobeného u spodu barevnými krepinkami. Ve 14. a 15. století bývaly hojně zdobeny bohatým krumplováním a výšivkami. Vyšití takového fěrtušku trvalo celou zimu. Pod ním, aby se nesl pěkně na široko, byla krátká tvrdě naškrobená sukně, vzadu na drobno navrapený bílý fěrtoch. Z bílého plátna se šily natahačky s rukávy po lokty nadouvanými, na koncích dlouze nařasené a vyšívané. Vyšívání nechybělo ani na ňadrech. Na hlavě bílý opět vyšívaný šátek a na nohou bohatě zdobené vysoké boty. Vdané ženy chodily v lajblích.
Od roku 1750 se u nás, hlavně zásluhou židovských obchodníků, začaly objevovat látky dosud nevídané – až z dalekých východních zemí. Byly to především velké i malé turecké šátky, které si ženské dovedly velice zručně uvazovat na hlavy nejrůznějšími způsoby. Malé šátky byly krásně malované, se střapky kolem dokola a byly i dost drahé. Co by ale ženská nedala za parádu! Takový sváteční fěrtušek přišel až na 5 zlatých. Těchto bohatě zdobených a nákladných látek si dávaly ženy do fěrtušků stále víc, takže kolem roku 1800 mohlo být ve fěrtochu až 8 loket látky. Fěrtochy byly vůbec jakýmsi ukazatelem hmotného blahobytu. Po roce 1815 začala šířka ženských fěrtušků rychle upadat, až se zastavila na 2 loktech. Když pak nastaly po roce 1870 pro venkov lepší časy, zase se do fěrtušků přidávalo. Optimální byly 4, nejvýše 5 loket. Na 8 už to nešlo nikdy.
Koncem 18. století se rozšířily také krajky a vytlačily úplně lemování a krumplování. Bohatě nařasené se našívaly na fěrtušky, natahačky, na obojek (krejzlík). V té době nosily naše ženy nejnádhernější kroje. Na tkaničkách u fěrtušků, na obojkách i na rukávcích bylo v přebohatém vyšívání našito mnoho zlatých plíšků nejrůznějších tvarů. Nelze se ani divit, že jedna nastrojená nevěsta prohlásila sebevědomě: “Za to, co mám na sobě, by se koupil grunt.”
V poslední čtvrtině 19. století došlo k několika výrazným změnám. Vzadu se místo bílého fěrtochu nebo barevné sukně začaly objevovat černé hustě navrapené šorce. Z nohou pozvolna mizely vysoké boty a byly nahrazovány střevíci do půl lýtek pěkně zdobenými mosazným nebo barevným probíjením. Teplo ženským nohám dodávaly pestře barevné ručně pletené punčochy. Přes rukávce se nosila kordulka. Na hlavě veliký turecký šátek uvázaný na ušnice. Fěrtušky už byly ostřejších a výraznějších barev. Toto však bylo velkým kamenem úrazu. Dokud bylo všechno ručně vyšívané, snažily se ženské jedna druhou přetrumfnout dokonalostí tohoto vyšívání. Každá je chtěla mít nejpěknější a to bylo pouze ku prospěchu věci. Jakmile se ale začalo závodit v barvách a tisku látek, byl to začátek konce našeho kroje. Rázem se na něm totiž objevily směsice barev a tvarů, které neměly se Slováckem pranic společného. Připomínaly spíše pouťovou střelnici, než bohabojnou duši našeho lidu.
Je s podivem, že ženské za Moravou v okolí Kyjova si přes všechny útoky módy a obchodníků s látkami, zachovaly svůj původní ručně vyšívaný kroj. To naše ženské ho už koncem 18. století začaly opouštět a prahly po cizích látkách zvláštních jmen, které už dnes ani neexistují.
Po roce 1930, kdy začaly mnohé Hlučanky jezdit do Zlína pracovat u Batě, nastaly pro kroj opravdu zlé časy. Jakmile totiž ony začaly chodit po městsku, chtěla se jim většina mladých kamarádek vyrovnat. A tak kroj pozvolna mizel a stal se spíš sváteční záležitostí.
Smutně skončily vysoké kordovanky, jupky, kacabaje, lajblíky, kordulky, rukávce i šátky. Zmizely dlouhé vlasy spletené do lelíků s barevnými pentličkami. Ženské se ostříhaly a oblekly si kalhoty a kabáty. Co ale naděláme, když to tak přinesla doba?
Podle Josefa Dufky
Hlucký kroj v současnosti:
