Pohřby
Jak se v Hluku pohřbívá (výňatek z oficiální kroniky - zápis z r. 1961)
Ihned po úmrtí oznámí rodina zvoníkovi, aby zvonil umíráčkem. Pak je pozván lékař, který zemřelého ohledá a vypíše úmrtní list. Ten také určí datum pohřbu. Úmrtí osoby je pak nahlášeno na matričním oddělení MNV. Na místním hospodářství se zajistí pohřební vůz a vykopání hrobu a informují se muzikanti a varhaník se zpěváky. Rakev je nutno obstarat v Uherském Hradišti, kde je komunální služba pro celý okres. Dříve vyráběli rakve truhláři v obci, ale od roku 1940, kdy bylo dřevo na příděl a pak po roce 1950 to bylo už jen ojedinělé. Okres vše centralizoval. Rakve už se vyrábějí i prodávají na jednom jediném místě. Za jejich dopravu z Hradiště se platí 60 korun.
Mrtvého má rodina až do pohřbu doma, přičemž ve dne i v noci u něho hoří svíce. Každý večer až do pohřbu bývá v domě zemřelého večerní modlení ( toto modlení se od roku 1992 přesunulo do kostela). Církevní obřad začíná u domu, v průvodu se pak jde do kostela za doprovodu hudby. Když je pohřeb dopoledne, dostane kapela 500 korun, když odpoledne, tak 400 korun. V poslední době už jsou odpolední pohřby běžné i ve všední den. Většina lidí je zaměstnaná v závodech a kdo chce jít na pohřeb, vezme si dovolenou nebo to nadpracuje. V kostele je ofěra- tj. se svíčkou se jde okolo hlavního oltáře a za ním se položí na tácek peněžní dar pro kostel. Po dobu trvání ofěry zpívají všichni přítomní smuteční písně. Nejbližší rodina zesnulého, povětšině ženy, jdou v těch chvílích do sakristie a tam dají peníze kostelníkovi, aby se pomodlil za zemřelého a vzpomínku věnoval i dříve zesnulým příslušníkům rodiny. Kněz provede církevní obřad a průvod jde opět i s muzikou na hřbitov. Na konci průvodu jde žena, která nahlas „předříkává“ růženec, ostatní se modlí s ní. Do roku 1960 se zemřelí nosili v pohřebním průvodu na márách a to tak, že jej neslo 6 osob. Když zemřel člověk, který neměl blízké rodiny, či na pohřeb přišlo málo lidí, protože bylo zrovna období, kdy bylo pilno v poli, stávalo se, že rakev neměl kdo nést. A tak v roce 1959 na návrh MNV a faráře Pastuszana koupili padesátníci pro obec za 3500 Kčs pohřební vůz. Ten byl dán do provozu v lednu 1960 a jako první v něm byl vezen František Soviš.
Na hřbitově kněz vykropí hrob, zpěváci zazpívají, všichni se společně pomodlí. Nad hrobem se obvykle se smuteční řečí rozloučí zástupce spolupracovníků či jiné skupiny blízké zemřelému. Při odchodu od hrobu vhodí každý na rakev hrstku hlíny. Nejbližší příbuzenstvo jde pak do domu zemřelého „zalét oči“. Zde se vzpomíná na mrtvého při dobrém jídle a pití. U občanů bez náboženského vyznání je pouze rozloučení u domu a průvod jde přímo na hřbitov. Takovýchto pohřbů se však v Hluku dosud konalo jen velmi málo. Také pohřeb spálením se v Hluku nepraktikuje.
Dříve se k domu zemřelého nosívaly dva postavníky, které pak byly neseny v pohřebním průvodu před rakví. V Hluku bývaly postavníky dvoje: obecné, ty sloužily pro většinu občanů a živnostenské – jen pro mistry živností. Dnes už se nenosí, od roku 1960 nejsou už ani v kostele. Dle svědectví kostelníka Ovsíka byly spáleny.
Byly z dubového dřeva a každý z nich vážil zhruba 12 kg. Na obou byl vyřezán troubící anděl. Postavníky se začaly užívat v době, kdy v Hluku řádila cholera. Stály-li před domem postavníky, bylo to znamení, že se tam nemá vstupovat, neboť hrozí nákaza.Výdaje s pohřbem v roce 1961:
3 ministranti (každému 5 korun) -15,- Kčs, Kostelník -25,- Kčs, Varhaník 25 Kčs, Zpěvačky (každé 12) -48 Kčs, Kněz 70,- Kčs, Kostelní poplatek 15 Kčs,Odvoz pohřebním vozem a vykopání hrobu- 250 Kčs, Rakev 420 Kčs, Hudba 600 Kčs, Svíčky 20 Kčs, Prostěradlo do rakve 60 Kčs, Věnec 120 Kčs, Kytice 40 Kčs - CELKEM 1708Kč
Ve svých zápiscích popisuje smrt a pohřeb své dcerky (zemřela v r. 1937) také hlucký písmák Josef Dufka:
Mařence je lepší, doktor Samohýl jí dovolil, že může chodit do školy, ale musím ji vozit na kole. Měla z toho takovou radost a tak se učila, že ji ředitel slíbil dát do 5. třídy, aby mohla jít po prázdninách do měšťanky. V dubnu však bylo stále sychravo a ona se nachladila a dostala horečku. Několikrát jsem s ní byl v Hradišti, ale doktor už nedával naději, až třiadvacátého pravil, abychom k němu už více nejezdili, že se neúprosně blíží konec. A pak přišel strašný den 25. dubna, byla to neděle. Ještě před večerem, když jí bylo zle, nesl jsem ji do humna, aby se tam potěšila pohledem na stromy. Všecko krásně kvetlo, bylo tam jak v ráji. Ukázal jsem na mladou třešničku a pravil jsem, že ta třešnička bude její, že jí dáme jméno Mařenka. Ona pohladila rukou její květy a řekla: „Tatíčku, poďme už dom.“ Po sedmé hodině mně řekla: „Tatíčku, mně je velice zle, já už myslím umřu.“ Já jsem jí na to řekl, ač dodnes nevím, proč mě to napadlo: „Nic si z toho Mařenko nedělaj, ty tam budeš andělíčkem a pros tam za nás Pánbíčka, aby aj nám odpustil.“ Slíbila, že bude. Hned nato pravila: „Tatíčku, rožněte, už je tma, já nic nevidím.“ Mně se sevřelo srdce, protože bylo ještě světlo. Vzal jsem ji do náruče a ona v té chvíli zemřela. Ve středu 28. dubna ráno o 8. hodině měla pohřeb. Tak krásný, jakého už dávno nebylo. Přišli školáci a všecky školačky byly v krojích za družičky ve věnečkách, každá s kytičkou květin. Průvod byl velice dlouhý, přestože byl všední den. I počasí bylo krásné. Spolužačky nesly obrovské kytice květin a nad hrobem jí zazpívaly na rozloučenou píseň „Zasviť mně ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok...“ Po pohřbu obložily družičky celý hrob kyticemi a věnečky jí daly do hrobu. A potom přišly k nám na svatbu. (Když zemřel mladý svobodný člověk, bývalo zvykem nést v průvodu zlomenou svíci a po pohřbu vystrojit "svatební" hostinu)
Můj sen z 27. února se tedy přesně v celé své kráse i hrůze splnil za 2 měsíce. Rozkvetlá třešnička, kterou těsně před svou smrtí pohladila, do čtrnácti dnů nadobro uschla, přestože byla plná života. Ještě dlouho po pohřbu jsme častokrát pohlédli do humna, pod dojmem jejích slov, které ze žertu často říkávala: „Já bych chtěla aj umřít, ale enom podívat sa na ten pěkný pohřeb a po něm dójít humnem dom.“ Dívali jsme se tedy, jestli nejde, ale nepřišla. Na svůj slib, který mě dala, ale přece jen nezapomněla. Za dva měsíce po pohřbu jsem měl velice živý sen. Viděl jsem ji před sebou, byla andělsky krásná, ale velice, velice smutná. Na moji otázku, co ji trápí, řekla: „Tatíčku, já za vás nemožu prosit, to si mosí každý sám,“ a zmizela.
Od 1. října 1975 došlo v Hluku ke změně (výňatek z oficiální kroniky - zápis z r. 1975)
Pohřební průvody už nevycházejí od domu zemřelého, ale z kostela. Tuto změnu si vynutil neustále zesilující provoz na silnici. Projíždějící auta musela v poslední době čekat často velice dlouho, zvláště pokud šel smuteční průvod např. z Lánu, z Antonínské či Hradišťské ulice. Dnes je zemřelý odvezen pohřebním vozem ke kostelu půl hodiny před začátkem pohřebních obřadů. Rakev se uzavře těsně před začátkem mše svaté. Po obřadu v kostele jde pak průvod za doprovodu hudby Sokolskou ulicí ke hřbitovu. Doba si vynutila tento způsob, popravdě řečeno byly ale dříve pohřební průvody důstojnější. Městský národní má v plánu řešit ještě další palčivý problém: nově postavené bytovky ve Šraňcích, kde je více rodin v domě nemohou mít zemřelou osobu po dva dny doma. Jako nutnost se jeví výstavba smuteční síně.
Varhaník Polášek se svou matkou, babičkou a mrtvým bratrem. Rok 1917
Jak vypadá pohřeb v Hluku v r. 2015