Zápis Josefa Dufky

1939

14. března, půl hodiny po poledni odtrhlo se Slovensko od nás a vyhlásilo samostatnost. Naše učitele a úředníky vyhnali. Téhož dne ve 4 hodiny odpoledne jel prezident Hácha s ministrem Chvalkovským do Berlína. Hitler oznámil Háchovi, že zítřejším dnem obsadí naši republiku a to se také stalo.

Večer 14.3. odstoupila vláda a moci se chopila Národní rada.

Ve středu 15. března hnula se silná německá armáda připravená u hranic a začala obsazovat území republiky. V 6 hodin ráno jsme se stali součástí velkého Německa, jež má nad námi protektorát.

Od 16. března jeli přes Hluk němečtí vojáci, zde se však nezastavili. Na delší dobu přijeli až večer 17.3. Přijelo asi 100 mužů, 3 osobní auta, 10 těžkých aut, 2 platoňáky na převážení pokažených tanků, 10 tanků a 15 motocyklů. Mužstvo bylo ubytováno v sále obecního hostince, jejich představení po domech v Hluku. Vrchní velitelství měli na obecním úřadě. Byli tady asi 3 týdny a když byl v Hluku klid, odjeli do Luhačovic.

Po dobu pobytu říšských vojáků byla nařízena doba nočního klidu od 8 hodin večer do 6. hodiny ráno. V té době nesměl nikdo chodit po ulici. Ti, kteří byli zaměstnáni u firmy Baťa či v jiných podnicích a chodili brzo ráno do práce, museli mít legitimaci potvrzenou od obecního úřadu. Tou se museli v případě kontroly proukázat říšské noční hlídce.

Během pobytu v Hluku pořádali říšští vojáci muziku na Lidovém domě. Hrála jim hlucká kapela. Muzika se konala za hojné účasti na smrtnou neděli 26. dubna 1939.

V měsíci květnu 1939 odhlasovalo obecní zastupitelstvo přestěhování cikánů ze dvora, který náležel obci, na Šefranici. Cikánům se ale nechtělo „na větr“. Nakonec byla stavba cikánského příbytku přece jen zahájena. Stavební práce museli konat samotní cikáni pod dozorem a z úsporných důvodů se použil převážně starý materiál. Když byla stavba v plném proudu, ukázalo se, že komusi není vhod, že budou tak blízko bydlet cikánští spoluobčané. Během jedné noci kdosi celou stavbu rozboural. Docílil tím jenom toho, že obecní pokladna byla ochuzena o 1400 Kč.

Aby se zabránilo dalšímu možnému zničení probíhající stavby, byl ustanoven cikán František Daniel, aby v noci hlídal. Jelikož se sám bál, požádal, aby ho tam obec přestěhovala i se ženou, dětmi a boudou, kterou měl ve dvoře zhotovenou ze starého autobusu. Ten koupila jeho matka Terezie Danielová od Františka Pospíška za 260 Kč. Za asistence obecního strážníka Jana Dufky a člena obecního zastupitelstva Františka Mitáčka nastalo stěhování. Bouda byla naložena na platon, skromný majetek naházeli cikáni do ní a jelo se na Šefranicu. Když přijeli na místo, bouda se převalila na zem. Musela být ale hodně pevná, protože zůstala celá. Akorát z ní vyběhlo hejno myší.

Když se cikáni nastěhovali do nového příbytku, vyvstal problém: kde budou brát vodu? Bylo jim přislíbeno, že jim obec vykope studnu. Když se ovšem s kopáním nezačínalo a oni museli chodit pro vodu až do drábové studně ke dvoru, dožrali se a přestěhovali se zpátky do dvora. A tak jim volky, nevolky musela obec studnu vykopat.

Celkem se do nového tábora přestěhovalo 33 cikánů a všichni jsou zdejší příslušníci. Na novém bytě se jim líbí, poněvadž mají blízko do lesa na dříví a také z pole si něci „uchytí“. Cikáni se živí kovářskou prací a ženské chodí rolníkům vypomáhat při polních pracích. Ženské s děckama také chodí po ptaní. Když začaly být vydávány lístky na potraviny, bylo vybubnováno, že bude potrestán každý, kdo by cikány něčím obdaroval. A tak jsou teď cikáni odkázáni sami na sebe.